Arnoldovo muzeum
Linakstrasse 9
Thal, Rakousko
Teenagerský sen splněn! A s nadsázkou řečeno, čestná povinnost každého fanouška fitness a bodybuildingu taktéž.
Do Rakouska jsem se vydal se svou přítelkyní v den státního svátku, což byla taková paralela, poněvadž jsem mohl slavit dvojnásob. Naším primárním cílem byl luxusní hotel na úbočí Alp v Korutanech, nicméně tato cesta byla úžasnou záminkou zpestřit si výlet a navštívit, neváhám říci, posvátné místo jménem Thal - rodiště fenomenálního kulturisty, herce a politika Arnolda Schwarzeneggera.
Už při překročení rakouských hranic v časných ranních hodinách jsem cítil nepopsatelné napětí a vzrušení. Měl jsem namířeno na místo, o kterém vím už od svých 15 let. A už od svých 15 let jsem věděl, že jednou přijde den, kdy to místo osobně navštívím. Náramně mi přišlo vhod, že se rodný dům Arnolda Schwarzeneggera v nedávné době změnil v muzeum, potažmo v „poutní“ místo všech, kteří vyznávají železnou hru. Arnoldova vila byla opravena a velmi vkusně a tematicky dekorována pro autentické navození atmosféry 50. a 60. let minulého století, kdy zde Arnold pobýval.
Cesta ubíhala více než dobře, na silnicích byl klid, jen pár bláznivých Poláků udržovalo bdělost a ostražitost ostatních účastníků silničního provozu. Před Grazem na odpočívadle u dálnice proběhla povinná svačinka složená jak jinak než ze samých fitness jídel - bageta s tuňákovou pomazánkou, šunkou a rajčaty, voda, proteinová tyčinka a… výborná čokoládová bábovka s vaječným koňakem od maminky mojí přítelkyně.
S pomocí navigace jsme se úspěšně prokousávali rušnými ulicemi Grazu a po chvíli nás ukazatele ujistily, že jedeme správným směrem - objevily se směrové tabule s nápisem „Thal“. Toto městečko leží cca 5 km od Grazu, který jsme opouštěli úzkou silnicí, jež vedla mírně do kopce, a já si začal představovat, jak tudy Arnold zamlada jezdil na kole na tréninky do města, za zábavou, za děvčaty... :-) Napětí stoupalo. Ještě pár zatáček a pak to přišlo - Thal. Vjel jsem do vesnice pomalu, dech zadržený, smysly vyprovokované na maximum. Trochu jsem si dělal starosti, jak budu v Thalu hledat Arnoldovo muzeum, no byl jsem naivní neználek - hned na první křižovatce byla naprosto nepřehlédnutelná šipka ukazující směr, kudy k Arnoldovi. Opravdu velmi úzkou cestičkou jsme projížděli pěknou vilovou čtvrtí a po chvíli jsme věděli, že jsme na místě - už z dálky byly vidět vlajky Rakouska, USA a vlajky s logem Arnoldova muzea Arnie´s Life. Byli jsme u cíle. Nutno dodat, že Gustav (Arnoldův otec) měl velmi dobrý cit pro estetiku. Pro rodinu vybral vilu postavenou na skvělém místě, na okraji vesnice, s nádherným výhledem do okolí. Na travnatém plácku u parkoviště před vilou jsme nemohli přehlédnout velký kamenný blok s textem krátce představujícím vilu. Byla postavena v roce 1806 v architektonickém stylu Biedermeier, který byl a stále je typický pro oblast Štýrska.
Bylo kolem 11 hodin dopoledne, klid, pod mrakem, čerstvý vzduch, a my byli první návštěvníci muzea toho dne. Dovnitř jsme vešli velkými dřevěnými dveřmi, krátce jsme se zastavili v chodbě a rozhlíželi se. Všude na stěnách visely originální (často zatím nikde nepublikované) fotky Arnolda. Zamířili jsme k recepci na konci chodby, přivítala nás Rakušanka středních let se silným štýrským přízvukem. Konverzaci jsme navázali pro jistotu v angličtině, což pro recepční nebyl problém, anglicky mluvila velmi dobře. Po zaplacení vstupenek za velmi přijatelnou cenu (5 eur za osobu) jsme dostali krátkou instruktáž a návod, jak si prohlídku Arnoldova muzea užít co nejlépe. Velkým (bohužel ne jediným) zklamáním bylo to, že jsme byli zdvořile, nicméně důrazně vyzváni, aby fotky pořízené z interiéru muzea nebyly prezentovány na jiných webech, jen pro vlastní potřeby návštěvníka. S velkou úctou a respektem k Arnoldovi si dovoluji tuto podmínku respektovat, a tudíž ke svému povídání dokládám fotky pořízené jen venku. Další, snad ještě větší zklamání bylo to, že hned z kraje mi recepční snad i škodolibě oznámila, že dotýkat se (nedejbože něco zvedat!) jakýchkoliv vystavených předmětů je přísně zakázáno.
Po instruktáži jsme jako první navštívili místnost prezentující Arnoldovo dětství a mládí. Malá dětská postel stojící v koutě u stěny až groteskně nezapadala do prostředí plného fotek, obrazů a maleb velkého svalnatého chlapa. Ale ano, byla to ta postel, na které spával malý Arnoldík a snil své sny..., které se staly posléze skutečností. V téže místnosti byla i malá dřevěná školní lavice, dvě malé židličky, kožená školní brašnička přehozená přes opěradlo. Byla to ta samá lavice, u které sedával Arnold jako žáček základní školy. Jistě si teď všichni vybavujeme tu nejznámější Arnoldovu fotku z dětství, kde s velkým úsměvem sedí za lavicí, v ruce drží pero a působí dojmem horlivého žáčka. Nad touto lavicí visela školní tabule (taková, jakou jsem zažil i já v době školních let) popsaná křídou s citátem od Senecy a s podpisem Arnoldovy třídní učitelky Dory Fiedler.
Místnost Arnoldova dětství byla v přízemí, stejně jako recepce. Pokračovali jsme dále s prohlídkou. Po dřevěných vrzajících schodech jsme se dostali do patra vily, úzká chodba nás dovedla až k toaletě. No, k toaletě. Představte si dřevěnou „mísu“, jejíž otvor je přikryt velkým dřevěným poklopem. Jinými slovy, klasická kadibudka. Místo toaletního papíru visel na skobě zatlučené v rámu „záchodové mísy“ jen cár novin. To jsem vnímal spíše jako trošku teatrální gesto k vyjádření prostoty a chudosti dané doby. Atmosféru tohoto koutku dokreslil pěkný malovaný obrázek visící nad latrínou. Praktičnost uspořádání celého objektu se ukázala hned záhy, naproti WC byl vstup do kuchyně a jídelny. Celému interiéru dominoval prostý, obyčejný dřevěný nábytek. Všechno hezky upravené, sladěné. No, musela být opravdu radost vařit a jíst v takové kuchyni. Nejvíc mě zaujala kamna s velkou plotnou a šufánky visící hned vedle na stěně. Ani nevím proč, ale celé mi to připomnělo Krkonošské pohádky, kde se spousta scének v Trautenberkově „italské“ domácnosti odehrávala právě v takové podobné kuchyni a jídelně.
No a potom to přišlo! Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se ocitli „in dem Bodybuildingraum“. Velká prostorná prosvětlená místnost doslova dýchala svaly! To bylo to místo, kde to všechno začalo! Celé místnosti dominovala pózující socha Arnolda Schwarzeneggera v životní velikosti. Na stěnách desítky naprosto unikátních, dosud nepublikovaných fotografií cvičícího Arnolda. No, prostě ráj pro každého milovníka kulturistiky. Na velkých dřevěných špalcích byly odloženy černé jednoručky, na rovné lavici pro bench-press byla naložena velká činka, na které byly patrny známky opravdu nadměrného užívání. Mimořádně zajímavé byly některé vystavené Arnoldovy cvičební pomůcky. Všichni jistě znáte Arnoldův, jak bych to nazval, „bicepsový pás“ (kovový formovaný plát zavěšený kolem krku, umožňující solidní zapření loktů v oblasti pasu při bicepsových zdvizích s velkou činkou), ale daleko zajímavější byla pomůcka, kterou jsem odhadl jako „trenažér stisku ruky“ - dvě dřevěná madla proti sobě napojená na ohnutý silný drát. Nedovedete si představit to nutkání všechno si omakat, zvednout, stisknout, podržet! Každá místnost byla ale snímána kamerami, takže dole na recepci recepční přesně věděla, co se v dané místnosti v daný moment děje. A riskovat „vyhazov“ nebo pokutu jsem vážně nechtěl. A podotýkám, že jsme stále byli v muzeu sami, takže byla spousta času a klidu pro focení a samotnou prohlídku. Za zmínku ještě stojí možná pro některé známá speciální „ohnutá“ lavička, u které si nedokážu dost dobře představit, jaké konkrétní cviky na ní Arnold prováděl; snad nějaké tlaky, možná něco na břicho. Posledním artefaktem byla originální jednoručka z roku 1964, u které byl obrázek Arnolda s Kurtem Marnulem a taky cedulka: „Please, do not touch!“ :-( Stylisticky ne příliš vhodné, avšak pro ilustraci dané atmosféry ideální, byly krátké záznamy z historických kulturistických soutěží s Arnoldovým komentářem, které byly promítány na LCD televizi nad benchovou lavicí.
Z kulturistických prken, a to doslova, jsme se dostali do světa (místnosti) filmu. Zničehonic, všude samý terminátor! Jeden oblečený (a nutno podotknout, že řádně orvaný a zkrvavený), druhý „jen“ ozbrojený skelet. Vše bylo pěkné, docela působivé, až na jednu dost kýčovitou záležitost, a tou byly lidské zuby v čelistech kovového Terminátora - to jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo plakat! Stěny místnosti byly doslova obsypány velkými plakáty s akční tematikou - Terminátor, Komando, Barbar Conan. Co mě zde zaujalo nejvíce, byl vystavený (opět bohužel ve vitríně) Conanův meč. Vypadal fakt dost solidně - pořádný kus zdobené ostré oceli, hlavy by padaly jedna radost! Na vážnosti v této místnosti přidaly dva Arnoldovy univerzitní diplomy, jeden z University of Southern California - Doctor of Humane Letters, druhý z University of Wisconsin - The Degree of Bachelor of Arts.
Další, předposlední místnost byla pokračováním světa filmu. Tady už byl docela stroze vystaven jen Harley-Davidson zastupující Arnoldův megahit Terminátor 2 - The Judgement Day. Nicméně stále mám tušení, že se ve filmu objevil přece jen jiný model HD než ten, který je vystaven v muzeu. Na stěnách další a další fotky a plakáty. Obešli jsme celé horní patro vily a nezbývalo nic jiného, než sejít opět do přízemí a navštívit poslední z místností, což byla místnost reprezentující Arnoldovu poslední štaci - politiku.
Člověk si zde skutečně připadal jako na návštěvě guvernéra Kalifornie. Místnosti dominoval velký dřevěný stůl, všude samé americké vlaječky, důležité dokumenty, knihy o politice, o vědě, rodinná fota a podobně. Ani zde nechyběla socha Arnolda v životní velikosti, tentokrát už ne v plavkách, ale v decentním obleku za řečnickým stupínkem. V televizi na okně byl přehráván velmi působivý, až dojemný Arnoldův proslov shrnující jeho neuvěřitelný životní příběh. Za zmínku stojí a pro inspiraci všem může posloužit úryvek z proslovu: „Nothing´s impossible if you have got the will and the determination.“ (Nic není nemožné, jestliže máš vůli a odhodlání.) Prohlídka Arnoldova muzea byla u konce. Co bych to byl za návštěvníka, kdybych si neodnesl nějaký ten suvenýr? Nakonec to byla poštovní známka s profilem Terminátora, připínací odznáček s logem muzea a Arnoldova kniha The Education of a Bodybuilder - ta jediná mi totiž chyběla do mé sbírky publikací týkajících se Arnolda.
Muzeum se mezitím už docela zaplnilo různorodou skupinkou návštěvníků. Na závěr jsme stihli ještě zapsat krátký pozdrav z České republiky do knihy návštěvníků, mimochodem, pokud jsme hledali dobře, byli jsme druzí Češi v pořadí, kteří Arnoldovo muzeum navštívili a zapsali svůj pozdrav.
Před vilou se moje přítelkyně chtěla ještě jít projít do zahrady za dům, tak jsem ji tedy následoval a jaké bylo mé překvapení, když jsme tam objevili super velkou, super svalnatou, snad třímetrovou kovovou sochu pózujícího Arnolda! Proběhlo tedy poslední focení a byl čas odjezdu. Snad jen půl kilometru od Arnoldovy vily jsme projížděli kolem vodní plochy a já si uvědomil, že to musí být to známé jezero Thalersee. Strhl jsem tedy řízení ještě naposledy doprava, deset minut jsme u jezera pobyli, udělali pár fotek a pak jsme vyrazili směr Korutany.
Shrnuto, podtrženo, stálo to za to! Pokud Jste fanoušci Arnolda a kulturistiky jako takové, doporučuji toto místo skutečně navštívit, nasát atmosféru, inspirovat se a na vlastní oči vidět, že skromné a chudé poměry nemohou být překážkou na cestě za úspěchem, slávou a seberealizací.
Autorovy osobní stránky: danielstarostik.cz
