Mjr. Mgr. Pavel Ruml:
"Budu kaplanem Sparty!"

Jméno:	mjr. Mgr. Pavel Ruml
Datum narození:	29. 12. 1956
Znamení:	kozoroh
Bydliště:	Praha
Zaměstnání:	kaplan Ústřední vojenské nemocnice Praha, vojenský kaplan
Vojenské mise:	Bosna (2000)
	Kuvajt (2002-2003)
	Kosovo (2009)

Základní vojenskou službu neměl jako hotový bohoslovec za dob komunismu vůbec jednoduchou. Zažil si výsměch i ostrou šikanu. Když pak po 13 letech farářování na malém městě dostal nabídku pracovat jako armádní kaplan, navzdory útrapám z vojny přijal. Byla to satisfakce i možnost přesáhnout hranice církve a farářovat jinde a jinak. Kaplan Pavel Ruml se tak podíval do Bosny, do Iráku i do Kosova, kde se snažil být duševní podporou vojákům, zatímco se sám občas musel poprat s vlastními pocity izolovanosti a hluboké samoty. Nyní tento svérázný kněz poskytuje duchovní služby pacientům v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, kde jsme se setkali k našemu rozhovoru.

My se teď nacházíme v Ústřední vojenské nemocnici v Praze Střešovicích. Řekněte mi, jaké jsou zde vaše povinnosti?

Jsem kaplanem ústřední vojenské nemocnice a současně jsem vojenským kaplanem. To znamená, že z větší části mám povinnosti k nemocnici, zbytek mého pracovního času patří armádě.

Vezměme tedy v první řadě vaši práci v nemocnici. Co je její náplní?

Má práce a můj čas zde patří pacientům, kteří si vyžádají moje služby, dále mám být k dispozici personálu, který dělá těžkou práci a občas potřebuje podpořit.

Jaký je rozdíl mezi tím, co pacientům a případně stresem zatíženému personálu poskytujete vy a co by jim poskytl psycholog?

To je velmi častá otázka, která mě občas trošku zlobí, hlavně když mi ji položí lidé z církve, kteří ví, že jsem farář, a ví, jak farář funguje. Takže já jako farář nabízím lidem duchovní službu, která má tváří v tvář každému klientovi určitou podobu. Pacientům sloužím svou přítomností, slovem - tím může být třeba i normální běžný rozhovor a samozřejmě, že i naslouchání je důležitou součástí. K mé službě patří také tělesný dotyk, to znamená, že umírající nebo těžce nemocní mě často chtějí držet za ruku, součástí mé práce je i náboženský „byznys“, o který si pacienti říkají, to jest čtení Bible, modlitba, svátosti. Takže v konečném důsledku rozdíl mezi duchovní službou a psychologií spočívá v tom, že psycholog se zajímá o člověka jako takového a duchovní o člověka ve vztahu a ve vztazích. To samozřejmě řeší i psychologie, teologie si ovšem nadto všímá vztahu člověka k tomu, co ho převyšuje a přesahuje a co můžeme nazvat bohem. A toho, čemu dáváme v životě božský význam, je skutečně mnoho.

Ptají se těžce nemocní lidé nebo lidé, kteří v nemocnici umírají, po Bohu častěji?

Když se lidé dostanou do nemocnice, často se v nich ozývají existenciální otázky, které je znepokojují, a kaplan by měl být v nemocničním systému tím, kdo o nich bude s pacienty mluvit. Ale jestli se tu více lidí ptá na Boha? Není to tak výrazné, protože většina lidí, kteří tu umírají a které já doprovázím, jsou pokročilejšího věku a mají otázku Boha už víceméně vyřešenou. Takže, že bych se tu setkával s nějakým radikálním křičením po Bohu třeba u osmdesátiletého člověka, který byl celý život bezvěrcem, to ne. Ale víte, každý lidský osud je naprosto jedinečný a v této souvislosti (tedy v otázce umírání a smrti) je skutečně velmi složité nějak paušalizovat.

Při své práci se setkáváte tváří v tvář se smrtí. Jak se s tím vypořádáváte?

Chtěl bych zdůraznit, že já se setkávám s umírajícími ve srovnání s personálem mnohem méně a že jsem tudíž zván k minimálnímu procentu lidí, kteří u nás umírají. Ale když se ptáte na moji psychohygienu, tak musím říct, že samotný fakt umírání mě nezasahuje, nesmím si ho připouštět. Co mě rozhodí, spíš je, když neslyším signály umírajících vnímavě. Zážitek z nedávné doby - byl tu člověk, kterého jsem dobře znal a který, když jsem od něj odcházel z návštěvy, se se mnou loučil slovy: „Modlete se za mě, ať si mě pánbůh už vezme.“ A byť jsme se pomodlili, četl jsem mu z Bible a vyslechl jsem ho, nevěřil jsem, že skutečně odchází. A on druhý den opravdu umřel.

Tak ono je obtížné odhadnout, jak na tom kdo je...

Ano, ale je potřeba to co nejcitlivěji odhadnout, abychom se tragicky neloučili s někým, kdo má před sebou ještě 20 let života, nebo nehráli bodré divadlo a neříkali pacientovi: „Ale pane, kam byste chodil,“ a on dědoušek do druhého dne umře. Tohle je velice křehká věc, na kterou je potřeba si dát veliký pozor.

To je obtížná úloha. Co vaše práce armádního kaplana - je méně náročná? Jak jste se k ní vůbec dostal?

Farářoval jsem na jednom místě v Letohradě 13 let a cítil jsem, že jsem tam dal vše, co jsem mohl, a že už na víc nemám. A právě tou dobou jsem potkal jednoho z našich farářů, který pomáhal zakládat armádní duchovní službu a zeptal se mě, jestli bych to v armádě nechtěl zkusit. Byla to zajímavá nabídka.

Co vás na této nabídce nejvíc oslovilo?

Tak zaprvé jsem potřeboval změnu a za druhé to byla možnost zkusit farářovat úplně jinde a úplně jinak.

Jak se změnila se vstupem do armády vaše práce faráře v praxi?

Hlavně v tom, že i když jsem se jako farář setkával s lidmi „nevěřícími“, tohle bylo mnohem radikálnější setkání s nevěřícím světem. Navíc jsem začal pracovat s vojáky, s kterými jsem se dostával tam, kam se běžný člověk jen tak nedostane, a to jak mentálně, tak i geograficky. Absolvoval jsem s nimi i vojenské mise, což bylo také strašně zajímavé.

Kterých misí jste se s nimi zúčastnil?

V roce 2000 jsem byl v Bosně, to byla poválečná mise, ale byla má první, a proto pro mne v mnoha ohledech velmi náročná. Druhá byla válečná a bylo to v Kuvajtu v letech 2002-2003 a o své třetí misi v Kosovu v roce 2009 s oblibou říkám, že tu jsem si zasloužil, protože to byla mírová mise, kde nebylo tolik stresu pro vojáky a tudíž ani pro mne. V  roce 2008 jsem si navíc vyzkoušel dělat faráře filmovému štábu.

Faráře filmového štábu?

S filmovým štábem, který natáčel film Tobruk, jsem strávil dva měsíce na Sahaře a dělal jsem jim kaplana.

Kaplana filmového, nebo reálného?

Reálného. Kaplana ve filmu hrál někdo jiný.

Dělal jste mu tedy alespoň poradce?

No, oni nechtěli příliš radit. Režisér měl představu, jak vypadá farář, ale aby se zeptali přímo faráře, to ne. (smích) Víte, on je režisér na „place“ tak trochu bůh... (smích)

Dobře, ale vraťme se od filmových válek k těm skutečným a k misím, kterých jste se účastnil. Nosí kaplan na misi uniformu a zbraň?

Samozřejmě, máme všechno, co má voják mít. Zbraň máme přidělenou, i když podle Ženevských konvencí by kaplan zbraň nosit nemusel. Na některých misích ji ale duchovní kvůli své bezpečnosti nosí. Já ji na svých misích neměl, protože situace tam nebyla tak riziková, takže jsem se tak rozhodl a velitel mi to schválil.

Máte na uniformě nějaké označení, aby bylo zřetelné, že jste duchovní?

Na uniformách máme našité kříže.

S jakými problémy za vámi vojáci na misích nejčastěji chodí?

S otázkami kolem vztahů, to je jasné. K životu každého člověka patří láska a blízký vztah, od kterého jste po dobu mise odloučeni. Jenže ten vztah se za toho půl roku, nebo 7 měsíců, co jste pryč, vyvíjí, a když se něco podělá, člověk to potřebuje nějak ventilovat, řešit to, povídat si o tom.

Je kromě duševní podpory Vaším úkolem na misi také šířit víru?

Ne. Když jdeme do armády, zavazujeme se, že nebudeme působit misijně, takže víru nešíříme. V praxi to znamená, že kaplan sám od sebe nemá začít rozhovor o Pánu Bohu. Samozřejmě ale děláme na misích bohoslužby, což patří k nabídce služeb pro vojáky stejně tak jako kino, cyklo závod nebo maratón.

Jaký mají k vám jako k duchovnímu vojáci obvykle vztah?

Setkávám se se čtyřmi základními postoji, kterými jsou zvědavost, vítání, nadšené vítání a nenávist. To se tolik neliší od civilu, snad jen v tom, že lidé v armádě jsou často přímočařejší a příliš se s tím nemažou. Když vás nemají rádi, poznáte to, nebo vám to i řeknou. Ono to na jednu stranu není příjemné slyšet, ale na druhou je to o hodně lepší, než kdyby to byli pochlebovači a intrikáni.

A otázka z druhé strany - jak vás vnímají kolegové, kteří slouží klasicky na farách?

Dobře. Ono, tak trochu jiný model farářování už dnes není tak výjimečný. Již v 90. letech například vznikla vězeňská služba, kde se prokázalo, že faráři se svojí odborností nemusí patřit jenom do kostela.

Díky armádě máte řadu neobvyklých zážitků a zkušeností. Dokážete si představit, že byste se ještě vrátil do civilní duchovní služby?

Dokážu a už vím, co pak budu dělat. Rád bych byl prvním kaplanem fotbalového týmu.

Skutečně neortodoxní myšlenka!

O tom, že fotbalisté potřebují duchovního, se snažím přesvědčit trenéry a teď už to hustím i do funkcionářů fotbalového svazu a říkám: „Chlapi, vždyť se na to podívejte, český fotbal potřebuje kaplana!“

A taky modlitbu. (smích)

Nemohu prozradit celé know-how, ale jde mi o ten rozhodující zlomek vteřiny, kdy má fotbalista proměnit šanci, ale on ji třeba mine, přestože to umí. A já myslím, že to, co se v tom zlomku vteřiny děje, se dá „ošéfovat“, přestože mi pan Brückner tvrdil, že je to tak rychlé, že se to ovlivnit nedá. Já ale myslím, že právě zde může kaplan pomoci. Fotbaloví činovníci to sice zatím nejsou ochotní připustit, ale já mám ještě 2 - 3 roky na to, aby to pochopili. A jelikož jsem celoživotní Sparťan, až odejdu z armády, budu kaplanem Sparty. A ti, kdo to čtou, ať s tím počítají! (smích)

Dobře, takže se můžeme v budoucnu těšit na skvělý vzestup českého fotbalu?

Jistě, výsledky budou! (smích)