Nové tváře kulturistiky:
Martin Adamčík (rozhovor)

Martin Adamčík zavítal do naší redakce společně se svojí dlouholetou přítelkyní Lenkou Ferenčukovou těsně před svým prvním vstupem na soutěžní prkna. Vidět jej můžete již tento víkend na kondičních závodech v Krnově a určitě jej jen tak nepřehlédnete, se svojí výškou 193 cm se v davu jistě neztratí. Jaké to je, když si přípravou prochází oba mladí lidé společně, se dozvíte v následujícím rozhovoru. Příští díl Vám představí Martina Adamčíka obrazem.

Martine, první otázka nemůže být jiná, než jaká byla tvoje první cesta do posilovny? Kdy jsi přičichl prvně k vůni železa?

Poprvé jsem se dostal do fitka na střední škole, chtěl jsem přibrat nějakou svalovou hmotu. Já jsem měl tenkrát nějakých 70 kg, jenže jsem dost vysoký, měřím 193 cm, takže jsem byl takový „vychcípaný“. A začalo mě to bavit. Celkově mě pohyb začal bavit, ono je to až takové návykové.

No, koukala jsem na tebe, že máš pěknou výšku. Nedělalo ti problém nabrat svalovou hmotu?

Právě, že ano. Já mám rychlý metabolismus a než se na ty kosti něco nabalí, tak to nějakou dobu trvá - hlavně nohy. Mám nohy jak závodní uzenáč, jak říká Lenka. Je to problém. Prostě ti menší lidé, kteří lépe přibírají, mají v tomto směru obrovskou výhodu.

Kdy jsi začal uvažovat o tom, že by ses postavil přímo na soutěžní pódium?

Tak to už je možná tak dva roky zpátky. Hledal jsem nějakého šikovného trenéra, který by člověka připravil a byl schopen se mu věnovat. Nedávno jsem se s seznámil s Martinem Rezkem, takže to konečně dostalo nějaký směr, nějaký cíl. Martin se mně i mé přítelkyni Lence Ferenčukové věnuje na 100 %. Poradí ohledně stravy, tréninku, pózování. Člověk se na něj kdykoli může obrátit. Sám se zajímá o samotného člověka, že to není takové to: „A co z tebe budu mít já?“ Náš trenér má bezvadný přístup.

Jak jsi zvládal dietu? Nepřicházely chutě a myšlenky sem tam něco někde tajně uždibnout?

Já jsem, co se týče jídla, prase. Sním úplně všechno, tedy kromě gumových medvídků. Na ty je zas expert Lenka, ta to baští „po kilech“. (smích) Jinak ale to pro mě není zas takové utrpení, já se dokážu přemoci. Neodfláknu to, nepodvádím. Ale přesto se už těším, až to skončí. To sním doslova všechno, co uvidím. Já jsem myslel, že pro mě bude těžké, když třeba uvidím někoho, jak vedle mě jí něco dobrého, ale byl jsem sám sebou překvapen, že tomu tak nebylo. Čekal jsem zpočátku, že to poruším, že někde tajně něco ujím, ale (raději to zaklepu) vydržel jsem. Nicméně už máme po závodech domluvený guláš z divočáka. (smích)

Takže už se těšíš, jak si to budeš užívat. (smích) Kdy jsi vlastně najel už na tu konkrétnější přípravu, resp. na dietu teď před listopadovými soutěžemi?

Přesně tak. Jinak s dietou jsem začal nějak na jaře, ale to ještě bez asistence Martina Rezka. To bylo spíš takové pokus-omyl, kdy jsem zkoušel, jak tělo bude reagovat, kdy to zapůsobí. Od července, co jsme s Martinem, tak to dostalo jasný směr.

Jak vypadaly tvoje tréninky? Trénovali jste s Lenkou společně?

Já jsem trénoval splitem 3+1 nebo 4+1. Naštěstí jsem nemusel jet dvoufázově, protože jsem nemusel tolik shazovat a hlavně jsem potřeboval udržet nějakou svalovinu. Mně stačilo, když Lenka vstávala ve čtyři nebo v půl páté, aby stihla kardio. Trénovali jsme každý zvlášť. Ono to bylo dané tím, že vlastně přítelkyni teď sezóna už skončila, Martin se nejprve připravoval také na své závody a mně teď závody teprve začínají.

Jaké to je, když jsou takhle dva lidé společně v přípravě na soutěž?

No, tak je pravda, že když Lenka finišovala s dietou a já byl už také v dietě, tak jsme se někdy málem i „chytli pod krkem“, ale dalo se to zvládnout. Ono člověk je celkově prostě víc podrážděný, unavený, takže stačí méně... Ale v každém případě musím ocenit, ať je Lenka, jaká je, tak je v pohodě. A navíc, dělá tenhle sport také, takže to dovede pochopit. Ví, o čem to je. Jídlo jsme si ale každý teď v dietě chystali to své. Kolikrát jsem se třeba ptal, jestli chce uvařit maso nebo rýži, ale ona: „Ne, já si udělám sama.“ Tak mi to přišlo takové, jak kdyby jí to ode mne nechutnalo, ale bylo to tím, že každý si jel to své. Jinak během roku si společně vaříme.

Co v zaměstnání, nebylo jim divné, že máš teď trošku jiný režim?

V práci mě podporují, ptají se: „Už jsi byl na těch závodech? Tak jak to vypadá?“ Kolega vždycky říká: „Ukaž břicho!“ a on zas ukáže to svoje - pneumatiku, tak se zasmějeme. Jo, berou to. Všechno takhle v rámci legrace, s nadhledem. Je ale pravda, že zpočátku to nechápali a divili se, že s nimi nejdu na oběd, že mám vařeno své. Říkali: „Pojď, hele, je svíčková, knedlíky...“

No, takhle tě trápit! To by sis určitě dal, že?

To jo, kdybych nebyl v dietě, tak určitě. Ono když člověk poleví jednou, říká si, že se nic nestane. Poleví podruhé, potřetí - a je to v háji.

Martine, prozradil bys, jaké máš plány do budoucna?

Tak teď se zúčastnit závodů v Krnově, pak bych chtěl jet do Brna. Ostravu vynechám, je to přeci jen dál, takže i dražší cesta. Poslední bych chtěl zkusit Březnici. Ale závodit bych chtěl pak i dál, chtěl bych zkusit za rok na podzim do klasické kulturistiky. Potřebuju nabrat svalovou hmotu, takže jaro se nestíhá. Potřebuji čas. Jestli zdraví a všechno dá, tak věřím, že se to podaří. Zabojujeme s trenérem. (úsměv)

Bude tréma?

No, tak jsem zvědavý, jaké to bude stát na tom pódiu, před diváky, porotou. Nejsem z těch, kdo by si prohlížel své soupeře a říkal si: „Jé, ten má větší bicák.“ Dal jsem do přípravy všechno a chci si to zkusit.

Chtěl bys touto cestou někomu poděkovat?

Určitě bych chtěl poděkovat Lence za její trpělivost a za to, že mi ve všem pomáhá. Velký dík patří také našemu trenérovi Martinu Rezkovi za jeho ochotu a vstřícný přístup a vůbec celému fitku Profi-Gym Středokluky.

Martine, já ti moc děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů nejen na poli soutěžní kulturistiky, ale také v tvém osobním životě.