V prvním díle rozhovoru s Heřmanem Volfem jsme maličko nahlédli do části jeho životního příběhu, přiblížili si okolnosti, které jej upoutaly na vozík. Ale také jsme mohli být svědky jeho nezlomné vůle a odhodlání postavit se svému osudu čelem a žít naplno.
Sny patří do našeho všedního života, každý má nějaká přání, touhy, které by si rád jednoho dne splnil, cíle, za nimiž jde. I Heřman měl ještě před úrazem svůj sen - dojet na kole do Paříže. Mohlo by se zdát, že na invalidním vozíku všechna podobná přání vezmou za své, ale přesto si tento nezlomný člověk svůj sen splnil a do Paříže na kole dojel. Následovala Banská Bystrica a letos jej čekal Řím. "Jsem člověk, který rád sní a sny si pak také plní," říká sám o sobě. Heřmanovy cesty však nejsou jen splněním jeho cíle. Nesou v sobě poselství - poselství nejen všem vozíčkářům a lidem s hendikepem, ale každému jinému člověku, který ztrácí cíl a smysl života. Nemusí to být jen cesta na kole po Evropě. Podstatné jsou vůle a odhodlání. A ty Heřmanovi jednoznačně nechybí. Přejme mu, aby jej nikdy neopustily.
Po tom všem, co jste absolvoval, je už de facto jen maličkost dát si takových 1500 km na kole, že? (smích) Heřmane, vaše Cesty za snem jsou další neuvěřitelné akce, které vás posouvají dopředu a které dávají smysl života nejen vám, ale i mnoha dalším lidem. Mohl byste je trošičku přiblížit a ukojit alespoň částečně moji zvědavost? (úsměv) Kde vznikla ta myšlenka a co cesty spojuje?
Já jsem dřív jezdil hodně na kole a bavilo mě to. Po úraze jsem v Kladrubech viděl, že kola - handbiky - pro vozíčkáře jsou a jezdí se na nich. Mně se to strašně líbilo a říkám: "To prostě chci zkusit. Na tom musím jednou jet." Půjčil jsem si tedy v Centru Paraple kolo. Přiznávám, že to pro mě bylo trochu zklamání. Nebylo to to, co jsem očekával. Nicméně jsem to nevzdal a vyzkoušel několik dalších handbiků. Až pak, díky svému kamarádovi Marcelu Pipekovi jsem našel to, které mi sedlo. V tu chvíli jsem si říkal: "Tak jestliže jsem na vozíku a jestliže se chci někam podívat a chci, aby ten život za něco stál, potřebuju takovéhle kolo." Koupil jsem ho nakonec od něj. On se v té době připravoval na mistrovství světa a zjistil, že na svém starém kole má lepší časy, takže mi to nové prodal. Je pravda, že něco stojí - je to dražší než moje auto, ale stojí to za to.
Cesty za snem jsou dlouhodobým projektem, který chce ukázat veřejnosti a zároveň i těm, kteří jsou upoutáni na invalidní vozík, že si člověk může plnit své sny, že může žít aktivně a sportovat. Život s přijetím vozíku nekončí. Zatím se díky mým přátelům, kteří jsou nedílnou součástí týmu, podařilo podniknout tři cesty. Na západ do Paříže v roce 2009, na východ do Banské Bystrice v roce 2010 a letošní síly jsme věnovali cestě do Říma za papežem Benediktem XVI., kterému jsme vezli poselství od českých vozíčkářů. Příští rok máme v plánu další cíl cesty. Tentokrát nám zbývá ještě sever. Kromě přátelství, krásných, ale i náročných okamžiků tyto cesty spojuje filmové zpracování. Z každé cesty vznikl film, který má právě pomoci zviditelnit lidi na vozíku a motivovat každého člověka, který to jakkoli potřebuje.
Jízda na handbiku ale musí být hodně náročný záběr na ruce. Je to úplně jiné ovládání, než na které je člověk zvyklý. Jak jste to zvládal?
Zpočátku to náročné je, máte prostě jen ruce, ramena, břicho se zapojuje také. Časem jsem na tom najezdil nějaké kilometry a najednou jsem zjistil, že by se na tom dalo třeba i někam dojet. V té době jsem také zrovna někde četl, že je vytvořena Panevropská stezka, která vede až do Paříže.
"Vítězný oblouk!" říkám si. A tak jsem se zmínil jednou u piva kamarádovi Miloslavu Doležalovi: "Hele, já jsem vymyslel takovou ptákovinu, já se seberu a pojedu do Paříže." Jemu se to líbilo. Rozhodl, že z toho uděláme nějakou větší akci a že o ní natočí dokument, že seženeme sponzory, protože film stojí hodně, a zkusíme tak udělat něco pro podporu vozíčkářů. Nejprve jsme mysleli, že uděláme jeden film, jednu cestu. Když jsme pak přijeli do Paříže, říkal jsem si, že by to ale byla škoda, kdyby to mělo skončit. Byla to fajn cesta, i když náročná, ale také prima atmosféra, bezvadní lidé. Už cestou tam jsem přemýšlel, ač jsem nikomu nic neřekl, kam dál.
Takže už tam vás napadl směr na východ s cílem Banská Bystrica 2010?
Přesně tak. Bylo to ve spojitosti s kamarádem a střihačem Jakubem Varinským, který tam odtud pocházel. A protože je to relativně krátká vzdálenost, tak jsem se rozhodl, že pojedeme tzv. natěžko, aby se to vyrovnalo. To je, jako byste ujeli o takových 600 km víc.
Jak jste se na to připravovali?
Musím říct, že tuhle cestu jsme hodně podcenili. Nemyslím fyzickou přípravou, ale přípravou obecně. Řekli jsme, že na to nebudeme potřebovat peníze, že to zvládneme, protože jsme jeli pod stany. Najedenou jsme ale zjistili, že naložený handbike jede lépe než normální kolo. Pak jsme přijeli do kempu a Míla (Doležal) tam hledali wifi, připojení k počítači, nějakou elektřinu, abychom se mohli připojit a posílat zprávy, které jsme slíbili zasílat každý den, a tak podobně. On chodil spát ve dvě ráno. Pak byl hrozně unavený a samozřejmě se to podepsalo i na náladě v týmu, která pak už nebyla tak dobrá. Neměli jsme během této cesty ani volný den. Jeli jsme 8 dní v kuse v průměru něco přes 80 km denně a vezli navíc na kolech 36 kg - stany, spacáky, jídlo, pití, náhradní oblečení, díly na kolo a podobně; to bylo hodně náročné.
Takže zkušenost pro další cestu? Letos vás čekal Řím, pokud se nepletu.
Přesně. V tu chvíli jsme věděli, že na té cestě děláme film, že to je podstatné, a proto se další výprava musí udělat jinak. Z každé cesty a vůbec ze všeho, co děláme, vzniká film. Chceme tím vozíčkářům pomoci, dát jim smysl života, povzbuzení. No, ale abych neodbočoval. Rozhodli jsme se, že budeme posílat pouze textové zprávy, že pojedeme s karavany, což se ukázalo jako naprosto nejlepší. Nicméně je to ta nejdražší varianta. Nakonec jsme zjistili, že je to i dražší než hotel, ale zase pohodlné. Nemusíte se na nic vázat. Oproti hotelu jsme zas ušetřili za jídlo, protože jsme si vařili sami. Byla to asi nejnáročnější cesta, protože byla strašně dlouhá a museli jsme během ní zdolávat velká převýšení. Náročná byla například cesta přes oblast Brenner v Itálii, cesta do Parmy, kdy na dálnicích teplota šplhala k 50 stupňům, přejezd Apenin, kdy jsme několikrát překonávali 1000 m. n. m. a pak zas sjížděli dolů...
Počasí dovede nadělat asi také pěknou neplechu. Přálo vám při cestě do Itálie?
I tím právě byla ta cesta náročná. Střídaly se naprosté extrémy - velká horka, průtrže mračen, zima... V Německu, v rodišti papeže Benedikta XVI., jsem navíc píchnul a překlopil se z handbiku. Nevím proč. Mělo nám to prostě něco asi říct. Na Kubově Huti zimnice, tady nehoda, v Itálii jsme nemohli najít cestu. Jako by nám někdo nepřál, abychom tam dojeli, jako by to měla být nějaká zkouška, jestli na to máme, jestli máme dostatečnou pokoru, jestli si to poselství, které jsme tam vezli, vůbec zasloužíme.
Takže kvůli dešti vynucené přestávky, jak jste zvládali dodržovat plán cesty?
Nebyly přestávky. Jeli jsme i v té šílené průtrži mračen, kdy to bylo málem na plavecké brýle. Já skoro nic neviděl. Asi 50 km jsme takhle urazili. Také jsem si jednu noc prošel zimnicí, kdy mi bylo opravdu zle. Myslel jsem, že nebudu schopen druhý den ráno pokračovat v cestě, ale nakonec to šlo. Ono, na druhou stranu, proč čekat? Co bychom v karavanech dělali? Jelo se proto i za deště. Chtěli jsme se podívat, zda jinde nebude lepší počasí.
Jaké byly reakce v italských městech? Vědělo se o vás?
V Itálii se nám během cesty dostalo úžasného přivítání v Parmě, Pise a v Římě, především od pana Giuseppeho Triestea, prezidenta FIABA v Itálii. To je nezisková organizace, která mapuje bezbariérovou problematiku po celé Itálii a stará se o vozíčkáře. V Parmě na nás čekal místostarosta, vozíčkáři a hendikepovaní sportovci s námi chtěli jet část cesty na kole... Pan Trieste je sám také na vozíku, a to již asi 50 let. Kromě velkolepého uvítání nám zajistil ubytování - naprosto luxusní, večeři, malou tiskovku, program na druhý den, kdy nás naložili do minibusu a ukázali nám šikmou věž, náměstí. Nádhera. Na druhou stranu musím říct, že na všech našich cestách (a to jsme už projezdili docela slušný kus Evropy) se na nás lidé dívají jak na exoty. Nikde neznají handbike. Řekl bych, že tady u nás potkáte člověka na handbiku častěji.
Takže zasloužený odpočinek.
My měli v plánu jen jeden den volna, takže následující den jsme vyrazili dále. K Římu. Tady nás trochu vypeklo, že asi 150 km před Římem jsme narazili na štěrkovou cestu a brody, kde naše kola docela dostávala zabrat. Ale zvládli jsme to. Ještě před Římem jsme stavěli na noc v kempu. Spali jsme venku a plánovali, že ráno vyrazíme v sedm, protože jsme měli dorazit do Říma na určitou hodinu, tak abychom to stihli. Najednou mnou ale lomcoval Tomáš Pertlík: "Vstávej, vstávej!" "Kolik je?" ptal jsem se rozmrzele. "Pět ráno." "Tak co blbneš, proč mě nenecháš spát do šesti?" "No, ono tamhle se něco děje," zněla odpověď. A v tu chvíli se přihnala bouře z moře, která trvala do 11 hodin. A to se tentokrát nedalo vůbec vyjet.
Ale jak jste to pak zvládali?
Volali jsme panu Triestemu, že to nestihneme. Ale on, že prostě musíme. Že na nás čekají významné osobnosti, velká tiskovka... "Prostě, i kdybyste měli naložit kola do auta a tady pak jen demonstrativně přijet na kole a pak si ten kus dojet." Říkáme ale: "Tak to ne, to tedy ne." Nicméně jsme jeli tak rychle, že jsme tam dorazili včas. Unaveni, ale v tu chvíli vás zaplaví taková euforie, že únavu naprosto necítíte. Dostali jsme pozvání také do přímého přenosu místní televize. A to bylo také dobré, člověk se alespoň má možnost nějak zviditelnit, dát o sobě vědět, že i na vozíku lze dělat mnoho věcí.
Poselství vozíčkářů papeži Benediktu XVI. se tedy nakonec podařilo dovézt.
Ano, hlavní bylo dovézt poselství. Setkali jsme se tam s panem velvyslancem Pavlem Vošalíkem, přijal nás také nejvyšší církevní zástupce pro Českou republiku monsignore Marcel Šmejkal. Od něho jsme přijali odpověď na poselství od papeže, kterou monsignore při předání slavnostně přečetl.
Dalo by se nějak stručně vypovědět, jaká byla odpověď, kterou jste obdrželi?
Bylo to povzbuzení k cestě životem: "Život je jako cesta na často potemnělém a bouřlivém moři dějin, cesta, při níž sledujeme hvězdy, které nám ukazují směr. Pravými hvězdami našeho života jsou osoby, které dovedly žít správně. Ony jsou světly naděje." V Centru Paraple jsem pak po návratu mohl předat toto požehnání od papeže českým vozíčkářům.
Plánovali jste přímo osobní audienci u Benedikta XVI., nakonec k ní ale nedošlo. Nemrzelo vás to?
Ony se audience konají vždy v určitý termín, my jsme i na tento termín koncipovali naši cestu, ale nakonec byly audience zrušeny. Jinak si myslím, že bychom přijati byli. Už před námi v Římě jeden vozíčkář byl a byl přijat tehdy ještě Janem Pavlem II.
Projeli jste mnoho kempů, v nichž jste nocovali, nakolik jste musel řešit bariéry?
V Itálii to bylo naprosto perfektní, tam vám bez problémů dají rovnou klíče od bezbariérových toalet. V Rakousku jsme se s tím naopak nesetkali. Prostě někde jsou, jinde ne.
Vím, že váš tatínek oslavil při cestě do Říma narozeniny a že má již přes 70 let. Tak to tedy smekám, protože v takovém krásném věku vůbec vydat se na takovou cestu, natož ji ujet, to je obdivuhodné.
Táta je zvyklý si na kole povídat, jenže ono to prostě nejde. Navíc, já jak pracuju na handbiku vrškem, tak mluvit nemůžu, protože bych se za chvilku zadýchal a nemohl bych jet. A kolikrát se mu něco nelíbilo, nechtěl volné dny a chtěl by to udělat po svém a ono to člověka unaví. On je prostě pořád nespokojený. (smích) Ale tak, není naším cílem hnát se rychle kupředu. I cesta může být cílem. My si také chceme užít krajiny, prostředí, radosti a ukázat, že život na vozíku nekončí, a když se ten člověk prostě rozhodne, tak to jde. Proto ani nelámeme nějaké rekordy v počtu kilometrů za den. To, jak vypadám teď, já jsem tak dřív nevypadal. Po úraze jsem byl obtloustlý a neforemný. Ale člověk pro to prostě něco musí udělat, jinak to nejde. Ale je pravdou, že už je to pro tátu náročné. Má kardiostimulátor a jezdí tedy i s "budíčkem". Kromě jiného, teď ta cesta do Říma byla velice dlouhá, navíc byl i nějaký nemocný.
Bude příští rok další cesta?
Bude, určitě. Římem Cesty za snem nekončí. Plánujeme Oslo.
Takže táta pojede?
No, uvidíme. Je pravdou, že když jsme dorazili do Říma, tak nám ten večer oznámil: "Chtěl bych vám říct dvě věci. Vadí mi, když mi říkáte 'starý otěc', a příští rok se vám na Oslo vys..." (smích) No, ale teď jsme byli na kole a on: "Hm, už bych měl začít trénovat na to Oslo."
A co pak? Prozradíte?
Něco v hlavě mám, ale já to říkat nebudu, protože to ještě nikdo neví.
No, tak to je jasné, to neprozrazovat. (smích) Heřmane, děkuji za moc pěkné povídání a milé odpoledne. Ať se vám daří i nadále plnit si své sny a ať vás nikdy neopustí radost ze života.
Touto cestou bych chtěl poděkovat svému dlouholetému příteli, režiséru a producentovi Miloslavu Doležalovi, fotografovi Honzovi Frankovi, Tomáši Pertlíkovi z Centra Paraple a vůbec všem lidem z našeho týmu, Lucii Pavlákové, která se stará o produkční věci, klukům v práci, že to se mnou vydrželi, i když kvůli cestám prostě na tři neděle odjedu. Beru si to sice jako dovolenou, ale jsou to tři týdny v kuse. Dále pak Romanu Kalouskovi, majiteli firmy Aqua Trade, rodičům, dětem, protože jsou skvělé. Já si myslím, že pro ně nejsem brzdou, některé věci jim asi dát nemůžu... (zamyslí se), i když teď mě vlastně nenapadá, jaké..." (smějeme se)
Heřman Volf: Cesty za snem - fotogalerie
Cesta za snem Praha - Řím 2011 - videozáznam
.
Cesta za snem Praha - Řím 2011 - videozáznam
Parťák na fitness
