Heřman Volf: "Život
na vozíku prostě nekončí." (I.)

Poslední vzpomínka na léto, poslední dny, kdy si slunce ještě moc odpočinku nedopřává a pracuje na plný úvazek. Teploměry v Praze dychtivě šplhají nad 30 stupňů a netečné tváře cestujících v městské hromadné dopravě na sobě dávají znát únavu. Opouštím příjemné, relativně chladné prostředí redakce a dobrovolně se připojuji k této společnosti. Avšak moje myšlenky se soustředí k cíli mé dnešní cesty, kterým je tentokrát Praha 6.

Heřman Volf - sport patřil (a patří) do jeho života již od útlého dětství. Vyrůstal ve sportovní rodině, vyučil se, oženil se a založil rodinu. Našel si dobrou práci, která jej bavila, postavil domeček a mohl se věnovat rodině, svým zájmům. Mohlo by se zdát, že měl život jako z pohádky. Avšak stačil zlomek vteřiny, malá nepozornost, zaváhání a jeho život se změnil od základů.

Nicméně jeho touha a vůle poprat se s tím, co jej potkalo, mu nedala spát. Neuvěřitelné akce, neuvěřitelné kousky, do nichž by se myslím i kdokoli jiný stěží dokázal pustit, neuvěřitelné zážitky - to vše se pak spojuje v jeden dlouhý životní příběh, jehož útržky Vám Heřman prozrazuje v následujících dvou dílech rozhovoru.

Konečně vystupuji z autobusu. Lovím v batohu papírek s naškrábanou adresou a uměleckým ztvárněním čehosi, co mělo alespoň v náznaku připomínat mapku, která by mě měla dovést od zastávky až k těm správným dveřím. Nu, a jelikož jsem známa svojí "výbornou" orientací, se kterou bych se ztratila i na obyčejném parkovišti, tak mi samozřejmě chvilku trvalo, než jsem s vítězoslavným výrazem ve tváři konečně narazila na ceduli s odpovídajícím názvem ulice. Naštěstí si pro tyto a jiné případy rezervuji většinou dostatek času, takže je přesně 14:00 a já tisknu u malé nenápadné branky zvonek s nápisem "Heřman Volf". "Dejte mi chviličku, prosím," ozve se zpoza otevřeného okna. Zanedlouho už stojím v malém útulném pokojíku Heřmana. Jeho přívětivý stisk ruky a úsměv mě během okamžiku naladí do pohodové, přátelské atmosféry. "Ptejte se mě, na co chcete," prohodí jen tak mimochodem. Vytahuji diktafon a pouštíme se do našeho rozhovoru...

Jste sportovec tělem i duší, a to již od útlého dětství. Přiznejte, kdo za to "může"? (úsměv) Kdo vás, Heřmane, přivedl ke sportu?

My jsme sportovali celá rodina. V dětství k tomu mě a bratra vedl především táta. Od čtyř let jsem plaval, pak dělal atletiku. Brácha je o čtyři roky starší než já. On vždycky něco začal a já jsem jej v tom následoval. Pak jsem začal chodit na základní školu se sportovním zaměřením. Přitom jsem ještě dělal rychlostní kanoistiku a triatlon. Všechno to ale bylo víceméně jen rekreačně. Sportu jsem se pak věnoval i během studia na střední škole.

Měl jste tedy docela široký záběr. Tréninků tím pádem bylo v týdnu asi také hodně. Co škola? Neubíraly vám všechny tyhle zájmy čas na studium?

Myslím, že ne. Ono, člověk se zas neflákal nikde po hospodách a volný čas prostě trávil jinak, dělal něco, co má smysl. A já sám za sebe mohu říct, že mě sport naučil práci. Tomu, že člověk musí pracovat na sobě, což se pak, řekl bych, u mě přeneslo všeobecně do budoucna. Řád a pravidla, která se musí dodržovat. Díky tomu se mi pak později podařilo docela dobře zabezpečit rodinu.

Co bylo vaším zaměstnáním?

Dělal jsem všechno možné: nábytek, elektriku, pak jsem hlavně montoval filtry na pitnou vodu. A do toho jsem ještě začal stavět domeček.

Všechno tedy vypadalo velice dobře - založil jste rodinu, měl dobré přátele, práci, která vás bavila, věnoval jste se svým koníčkům. Ale pak přišel rok 2006 a vy jste odjel na hory lyžovat...

Ano, jeli jsme do Herlíkovic, kde máme dobré kamarády, kteří tam mají chalupu. A já, když někam jedu lyžovat, tak si to chci užít, takže jsme byli na sjezdovkách od rána do večera. Tam nás vlastně také naši přátelé přivedli ke carvingovým lyžím. To bylo někdy, tuším, už v roce 2000, kdy jsme na nich začínali.

Já jsem měl tehdy už hodně "vypráskané" obřačky, které už moc nedržely, ale to by snad ani nebyl takový problém, protože jsem je měl hodně zakrojené... Sjížděl jsem na nich po sjezdovce dost rychle. Navíc byla namrzlá a z kraje na ni nahazovali sníh, aby se to pak mohlo urolbovat. Jenže pod tím sněhem byla díra, kterou jsem neviděl. V té plné rychlosti jsem do toho vletěl. Nemůžu to mít nikomu za zlé. Já už byl tenkrát hodně unavený, a jako kdybych byl v tu chvíli na okamžik, na zlomek vteřiny mimo sebe. Člověk se nedívá, nebo není pozorný. A ono to jede po svahu hodně rychle. Pak stačí už málo.

Byl tam s vámi někdo?

Já jsem spadl už skoro dole, u lanovky. Takže kamarádi hned přijeli. Sanitka mě pak odvezla do Vrchlabí do nemocnice, odkud mě pak záchrankou vezli do Hradce Králové. Tam jsem už zůstal a tam jsem se pak také dozvěděl, že mám poškozenou míchu v oblasti jedenáctého hrudního obratle. Naštěstí je to jeden z nižších obratlů.

Tyhle zprávy nikdy neznamenají nic dobrého. Musely to být strašně těžké chvíle nejen pro vás, ale i pro rodinu. Podpořili vás?

Tak, samozřejmě, že to je vždycky pro všechny rána. Ale myslím si, že pokud se člověk předtím nechoval k rodině nějak špatně, tak vás neopustí. A to platí i o kamarádech. Takže mě všichni v těch nejtěžších chvílích podrželi. I když zprvu třeba nevěděli, jak se mají ke mně chovat, ale když pak viděli, že se nějak s tou situací peru, tak se to pak všechno vrátilo do relativně starých kolejí. Teď jsme se vrátili s dětmi z vody, kde to bylo hrozně fajn. Naprosto úžasné, já jsem za to hrozně rád.

Když člověk leží v nemocnici, jsou to okamžiky, na které asi nerad vzpomíná, těžko asi nějak dovede odhadnout, co bude dál, nevidí moc světlých výhledů do budoucna. Přesto jste se přes to dovedl přenést.

Bylo to pro mě těžké. V nemocnici na pokoji je prostě člověk sám. V té posteli ležíte sama, nikdo tam s vámi není. V těchto chvílích člověk velice snadno propadá zoufalství a beznaději. Já jsem tento čas překlenul díky meditacím, které jsem se naučil rok předtím na kurzu. Díky nim se dostáváte do jiné hladiny vědomí a já v této hladině strávil 90 procent veškerého času. To mě myslím zachránilo a dokázal jsem se s tím nějak vyrovnat. Prostě nějak vydržet do té doby, než vstanete z té postele, nebo než vás třeba převezou na jiný pokoj. První dny byly nejhorší, protože jsem se nemohl hýbat bolestí. Ono ani tolik nebolí ten úraz, ale bolí pak ty pooperační zásahy. Nemohl jsem se třeba kvůli tomu ani otočit na posteli, to bylo pro mě velice nepříjemné.

Rodina za vámi jezdila?

Jezdila za mnou manželka. Děti se byly také podívat, ale jen jednou za čas.

Jak staré byly tenkrát vaše dcerky?

Té mladší bylo 6 let a starší už měla 11 roků. Byly malé, ale zvládly to velice dobře. Myslím, že hodně záleží i na tom, jak se pak člověk celkově chová po úraze, jak se s tím vyrovnává sám. Když viděly, že to zvládáme společně, tak jim to přišlo přirozené. Možná je to pro ně také důležité do budoucna, že vidí, že lze překlenout mnoho těžkých věcí a okamžiků. Možná jim to pomůže... Nevím, tohle nedokážu posoudit.

Jak jste pak řešili návrat domů? Bylo potřeba zařídit bezbariérové přístupy v domě?

Samozřejmě. Tohle se ale díky "sociálce" podařilo zařídit, ještě než jsem se vrátil z Hradce z nemocnice. Je pravda, že v tomhle nám hodně pomohla. Pomohli také kamarádi, kteří uspořádali sbírku, bez nich by to nešlo. Od pojišťovny jsme dostali také nějaký příspěvek, ale nějakou dobu to trvá. Na přestavbu domu padne hodně financí. Když jsem se vrátil, měl jsem hotovou koupelnu a sedačku pro překonávání schodiště.

Život na vozíku je přeci jen jiný, než na jaký byl člověk doposud zvyklý. Už jen naučit se na něm pohybovat... To se učí člověk sám, nebo má nějakého terapeuta?

V Motole na spinální jednotce mě učili základům, jak se přesouvat z vozíku na postel a podobně. V Kladrubech pak byla převážná část věnována rehabilitaci, kdy jsme hlavně posilovali. Tělo se musí znovu celé posílit. Když člověk leží dlouho jen na zádech, tak svalstvo atrofuje. Navíc je potřeba zhubnout. Protože když je člověk moc tlustý, tak se pak neunese v okamžiku, kdy se potřebuje někam přesunout. Nebo je to pak pro něj o to složitější. Pokud nechcete mít všechno elektrické, je skutečně potřeba si udržovat nějakou rozumnou váhu. Jak chybí svaly, je nebezpečí proleženin (dekubitů) a poškození kůže. Jakmile se to jednou stane, je to pak velký problém. U mě ale zatím naštěstí žádné takové potíže nebyly.

Není těžké se na mechanickém vozíku naučit. Trošku problematické mohou být ale rozjezdy třeba i jen do mírného kopečku, kdy se člověk párkrát převrátí na záda, než se to naučí. Některé kopce se ani třeba vyjet nedají, ale zatím jsem vždycky všude vyšplhal, nebo mi nějaký kolemjdoucí pomohl. Když to není nikde v lese, kde je člověk sám, je to dobré. Nebo musíte najít jinou cestu.

Tak to prostě je. Jednou jste na vozíku a musíte s tím počítat. Když jedu někam po Praze, musím si naplánovat cestu, zjistit, kde jsou bezbariérové přístupy, protože všude nejsou. Když je potřeba, jezdím autem. Nikdo si kvůli tomu na zadek nesedne. Nemůžu očekávat, že najednou bude hned všechno, jak by mi vyhovovalo. Ale zlepšuje se to, pomalu, ale přeci. Mimochodem, věděla jste, že je v metru schůdeček? Když nastupujete do vagónu? Nejen, že je mezi nástupištěm a plošinou vagónu mezera, kterou musíte přejet, navíc je plošina postavená o něco výš než nástupiště. S vozíkem s tím máte potíž. Tam je potřeba, aby do vás někdo strčil, a nebo musíte mít hodně velkou sílu v rukou a vyjet po zadních kolech. Vozík tím samozřejmě dost trpí, ale příspěvek na další dostanete jednou za pět let.

O mezeře mezi vagónem a nástupištěm jsem věděla, ale přiznávám se, že to, že je nástupiště níž, si člověk běžně ani neuvědomí. Zeptala bych se ale, jak to u vás pak bylo vlastně s prací? Mohl jste pokračovat v zaměstnání, kterému jste se věnoval před úrazem?

No, zkoušeli jsme to chvilku, ale nakonec jsem vzal nabídku svého kamaráda, který ve své firmě rozjížděl modelování koupelen v 3D programu. Nikdy předtím jsem to nedělal, ale naučil jsem se to a jsem teď za to moc rád.

Vraťme se teď zase trošku ke sportu. Život na vozíku by mohl pro některé lidi znamenat konec - konec smyslu života, konec zábavy, radosti, sportu. Vy jste se však rozhodl proti tomu bojovat a rok po nehodě jste se znovu dostal na sjezdovku. Tentokrát sice ne na klasických carvingových lyžích, ale na monoski. Nedovedu si představit, jak jste to zvládl. To asi chtělo notnou dávku odvahy.

Jsem typ člověka, který chce zkusit všechno. Úrazem jsme se zpočátku jako rodina dostali do horší finanční situace, ale i to jsme nějak překlenuli. A mně bylo jasné, že může přijít cokoli, že nikdy nevíte, co se může stát. Takže je potřeba žít - aktivně, užívat si toho, co je k dispozici teď a tady. Trochu jsem pátral a zjistil, že se jezdí na lyžích a celkově, že se dělá hodně věcí, o nichž jsem ani netušil, že jsou možné. Přesně rok po úraze jsem seděl v Bedřichově na sjezdovce s kurzem, který pořádalo Centrum Paraple. Věděl jsem, že to chci zkusit. Zprvu jsem stále jezdil s doprovodem (pozn. autora: člověk, který jede na svých lyžích, drží monoski a pomáhá tak vést a korigovat hendikepovaného lyžaře), ale pak jsem si řekl, že takhle ne. Že buď pojedu sám, nebo to prostě zahodím a nebudu na tom jezdit vůbec. A ejhle, ono to šlo!

Nebojíte se?

Něco v té hlavě zůstalo. Bojím se. Já mám rád věci pod kontrolou, a když se mi někdy stane, že vím, že to tak úplně nezvládám, tak se začínám bát. Dávám si proto pozor, ale baví mě to. A teď už jezdíme skoro po celé Evropě. Byli jsme v Rakousku, v Itálii...

Jak dlouho tak asi trvalo, než jste se naučil na monoski jezdit?

Za dva dny se dá jezdit na nějaké méně náročné sjezdovce. Není to tak složité. Já jsem byl vlastně asi třikrát takhle na monoski a rok nato jsme už byli na Pitzalu v Rakousku. A dneska už je to zase někde jinde. I monoski se vyvíjejí, je jiný materiál a tím pádem i jiné možnosti. Já je mám od svého kamaráda Rudy Brojíra, několikanásobného mistra republiky ve slalomu, který je sestavuje. On sám je také na vozíku a je pro mě obrovskou inspirací a úžasným člověkem. Zkouší teď i vodní lyži a chce začít s kitem. Prý to jde, prý to nějaký vozíčkář umí. (úsměv)

Zkusíte to?

No, jasně. Už se na to těším, ale to chce hodně času. To už není tak snadné.

Takže se asi opravdu nenecháte dlouho přemlouvat a jdete odhodlaně do všeho, nebo ne?

Takovým krokem do neznáma pro mě byla i akce Survival - skvělá věc. Tam jsem vyzkoušel, co jsem ani netušil, že jde. Je to koncipované jako přírodní víceboj. Já jsem například nevěřil, že je možné, abych lezl po stěně. Je pravda, že k tomu potřebujete druhého člověka, ale v podstatě vám jen "dělá nohy". Někam přelezete a on vás podrží. Nebo jízda na kánoi - to je prostě pohoda, skákali jsme padákem a mnoho jiných věcí. Mám myslím štěstí na přátele a asi i na to, že jsem z velkého města, protože tady jsou ty možnosti nejen sportovního vyžití mnohem větší, než kdybych bydlel třeba někde na vesnici. Já nevydržím jenom někde ležet a nic nedělat, i když je pravda, že i úrazy vozíčkářů jsou. Ale to by pak člověk nemohl žít život, jaký by si přál. Je to riziko. Ale co není?

Musím říct, že na vás se skutečně nedá přehlédnout, že na sobě docela pěkně makáte. Chodíte do posilovny?

Já mám tady doma takovou maličkou posilovnu, co jsem si udělal. Cvičím každý den. Musím. Ne nic extra, jen takových 30 minut, ale i to stačí a tady na kole (handbike jako stacionární kolo) také půl hodiny. To není nic za ten den. Ale kdybych se dole u bradel nepostavil, tak jsem zanedlouho tuhý. Ono je potřeba, abych alespoň chvíli stál. Říká se, že je to dobré i na trávicí ústrojí. Mám tam proto ortézy, které mi zpevní nohy, držím se bradel a stojím.

Celých 30 minut?

To ne, asi takových 20 minut. No, a když už tam stojím, tak mi to nedá a udělám si pár shybů. Když to tam je, tak proč bych to neudělal.

Co všechno dole v posilovně máte? Prozradíte?

Mám tam takový stojan s bradly, s tyčí na bench-press a nahoře s hrazdou. Lavičku a jednoručky. Ono toho člověk o moc víc nepotřebuje. Ty jednoručky jsou podomácku dělané, ale potřeboval bych už nějaké jiné. Už je to na mě moc malá zátěž.

Jak si Heřman Volf vedl v náročných a mnohdy pro něj neznámých okamžicích během přírodního víceboje, můžete zhlédnout v třicetiminutovém dokumentu Výzva aneb DKNV Survival 2010 na vozíku, který odvysílala Česká televize.

Fotogalerie z tréninku Heřmana Volfa