Přestup k profesionálům byl šok, ale vy jste to ustál...
Ustál, ale s pomocí štěstěny. V životě jsou momenty, kdy si říkáte: „Balím to, končím, kašlu na to...“ Ale někdy jak na zavolanou přijde něco, co vás nakopne, a vy to nevzdáte. A něco takového se mi stalo po první Olympii. Tehdy jsem byl dost zlomený a špatný, navíc po finančně náročné přípravě bez peněz a najednou jsem měl telefonát, jestli se nechci zúčastnit Iron Mana v Kalifornii, že bych měl zaplacenou cestu i ubytování a ještě bych dostal kapesné. Do toho přišla nabídka z Německa, že tam mohu dva měsíce zdarma trénovat i bydlet. To bylo v roce 1990. Já téhle nabídky využil a řekl bych, že právě tento moment byl v mém životě zlomový. Kdyby tehdy taková příležitost nepřišla, nejspíš bych to zabalil. Ale dostal jsem šanci.
A přijal jste ji. Jsou totiž i lidé, kteří šanci dostanou, ale bojí se ji přijmout.
Já se bál taky, ale překonal jsem to a díky tomu teď mám v Německu spoustu známých. Začátky ale byly drsné, a kdyby byl člověk slabý, snad by uronil i slzu. Ono se to totiž zdá krásné, že vás pozvou do Německa a řeknou: „Tady máš byt, tam je tělocvična, cvič si, kdy chceš, máš všechno otevřené.“ Jenže vy přijedete, neumíte německy a teď jste tam sám první noc, druhou, třetí a po týdnu si říkáte: „Já na to kašlu, já na to nemám.“ A byly chvíle, kdy už jsem to málem fakt zabalil. Ale kousnul jsem se a tady můžu říct, že jsem frajer, že jsem to ustál. Pak přešel měsíc, měsíc a půl, člověk začal rozumět sem tam nějakým slovům a už to bylo o něčem jiném.
A kdo vás to vlastně do toho Německa pozval?
To byl chlap, majitel posilovny, kterého jsem potkal, když jsem byl v Německu na FIBU. Tam jsme se spolu dali do řeči a on pak přišel s nabídkou, jestli nechci zkusit trénovat u nich, protože to byl rok 1989 a on věděl, že v Čechách nejsou právě ty nejlepší podmínky. Pro mě to byla nová motivace, tak jsem do toho šel a s Ralphem jsme pak byli moc dobří kamarádi.
Jak jste změnil svůj přístup k tréninku po přechodu k profesionálům? Mohl jste si dovolit nechat se i nadále řídit svým instinktem?
Já jsem vždy dělal věci spíš tak, jak vyhovovaly mně, než že bych něco kopíroval. Dnes jsou zažité způsoby, jak co dělat, ale proč bych to tak měl dělat také, pokud je to proti mému přesvědčení, nevyhovujeme mi to nebo mě to ničí? Z toho má pak člověk stres, který zkazí všechno. Takže já se připravuji po svém, ale také velmi důsledně, a když to náhodou nevyjde, můžu se zlobit jen sám na sebe.
Stres, jak jste sám říkal, může mnohé pokazit. Jak s ním bojujete? Jste před závody hodně nervózní?
Občas se mě novináři ptají, jestli mám strach nebo jestli jsem nervózní, ale musím říct, že ne, nikdy.
Opravdu ne?
Ne. Vy sice přijdete do šatny a vidíte všechny ty závodníky, kteří jsou všichni hrozně dobří, víte, jaké mají za sebou úspěchy a že to nebude jednoduché, ale také víte, že vám už se také ledacos podařilo. Já jsem měl třeba v životě to štěstí, že se mi podařilo porazit Cutlera i Colemana, když jsem byl v roce 1999 druhý na Noci šampiónů, třetí za mnou skončil Dexter Jackson, čtvrtý byl Marcus Rühl. Takže člověk má už také něco za sebou a ví, že soutěž se nerozhoduje v šatně, ale na pódiu, a tak než tam vkročíte, uděláte všechno pro to, aby to dopadlo co nejlépe.
Co všechno pro to tedy děláte?
Když pominu kulturistickou přípravu, tak mám nacvičený takový sled úkonů, které před soutěží dělám. To už si večer připravujete lůžko tak, abyste měli nohy trošičku výš, všechno podrobně plánujete. A nikdo vás nesmí nalomit. Na soutěže většinou jezdím sám, ale když je se mnou nějaký kamarád, máme domluvu, že se mě nebude na nic ptát, že se budeme bavit jen o počasí a o ženských. Jednou jsem kamaráda poprosil, aby mi šel v den soutěže koupit nějaké tyčinky Mars, že si je dám před vstupem na pódium, a on na to: „A to ty můžeš?“ Za to jsem ho chudáka seřval, protože člověk může být o něčem přesvědčený, ale když vám do toho někdo začne mluvit, můžete být tvrdý, jak chcete, a stejně vám to nasadí brouka do hlavy a rozhodí vás to.
Zmínil jste se, že většinou na soutěže jezdíte sám. Jak to pak děláte třeba s mazáním?
S mazáním není problém, to bývá na soutěžích zabezpečeno, ale ve všem ostatním se musíte spolehnout jen sami na sebe. Někdy se lidé podivují, že nemám managera, který by mi mohl ve spoustě věcí pomoci, ale já nikoho takového nemám, protože bych byl nervózní z toho, kdyby za mě někdo všechno dělal. Takhle mám vše pod kontrolou a jsem spokojený.
Rozumím. Tak to byla příprava a teď se dostáváme k vlastní soutěži. Co člověk zažívá bezprostředně před tím, než má vystoupit
na pódium?
Když stojíte a čekáte třeba na volnou sestavu, tak to už v sobě cítíte takovou zuřivost a bojovnost, a když pak uslyšíte své jméno, tak to tam nahodíte a nesmíte mít strach, ale musíte se vyburcovat a říct si: „Tak teď! Teď vám to ukážu!“ A vyjdete na pódium, lidé tleskají a fotí a vy se hecujete ještě víc, přijdete blíž publiku a teď to tam dáváte, bim, bim, lidé řvou a vás to tak nabudí, že si pak dovolíte všechno možné. Jednou jsem dokonce skončil sestavu tak, že jsem šel do rozkroku a nakonec bouchnul do pódia pěstí. A to jste měli slyšet ty diváky. Řvali nadšením! Ta atmosféra a ten pocit, který při tom zažíváte, to se nedá popsat. To se vám pak ani nechce z pódia. Nebo to napětí, když vás stojí na pódiu 30 - 40 a začne vyvolávání. To první je vždy nejdůležitější, a tak čekáte. Padne první jméno, padne druhé jméno... Teď padne třetí jméno, vaše jméno a vy zajásáte: „Jo, je to tam!“ A to vám dodá takovou šťávu, že tam pak jdete připravený to tam všechno rozbít.
Tak to vypadá na ohromnou atmosféru sršící adrenalinem.
Na vytvoření atmosféry jsou Američané výjimeční. Když na ně uděláte dojem, nemusí ani vědět, odkud jste, ale chodí za vámi a chtějí se fotit a povídat si. A to nemusíte skončit první, nebo druhý, nemusíte třeba skončit ani ve finále, a stejně za vámi přijdou, protože jste na ně udělal dojem. Teď, když jsem byl v New Yorku, přišel za mnou jeden chlapík, že mě viděl na Noci šampiónů. Nebo jiný pán, Čech, který žije v Americe 20 let, mi volal, že byl cvičit v jedné tělocvičně na Miami, a když se zmínil o tom, že mě zná, bylo vidět, že mě ti lidé respektují. A o tom to je. Můžete získat spoustu titulů a můžete získat všechno možné, ale získat respekt, to je pro mě ta největší odměna.
Čím myslíte, že jste si získal fanoušky v Americe?
Možná prezentuji něco, co se jim líbí. Třeba když vyhrál Dorian Yates Olympii, psalo se, že po Lee Haneym, krásném plnokrevníku, přišel tažný kůň. A opravdu, když vidíte ty ohromné objemy, to je něco šíleného. Nebo Cutler. Ten je vítězem Mr. Olympia, ale když vidíte jeho postavu, nevíte, co si máte myslet. Neskutečně obrovská hmota, ale aby se to blížilo něčemu krásnému, aby to byl brilantní vjem, který zalahodí oku, to ne. Lidé se na takové obrovské zvíře rádi podívají, je to show, ale když se někoho zeptáte, jestli by tak chtěl taky vypadat, tak to většinou uslyšíte: „Co blbneš, ani náhodou!“ Ale takový je prostě dneska trend.
