Váš příběh:
Ovce se stříhají na jaře

Mít vypracované tělo je snem mnoha lidí, ale v následování svého snu je potřeba nezapomínat na úskalí, jež mohou nastat a snaží se člověka odradit a vnuknout mu myšlenku k ustoupení z boje. Kdo však vytrvá, musí být prostě jednou za svou výdrž odměněn.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Nezačal jsem posilovat z důvodů zdravotních, či jen proto, že bych vážil tolik, kolik je schopen unést samec komára, ale pro pouhou estetiku těla.

Jezdím každý den do práce a z práce tramvají a zvlášť v letních měsících jsou patrné postavy obtloustlých mužů v tílkách volných na hrudnících, ale nádherně se pnoucích v oblasti břicha. Nejradši mám ovšem chvíle, kdy se někdo z nich postaví vedle mě, rukou se chytí za madlo u stropu a nechá mě, abych nasával atmosféru jeho podpaží a kochal se kulturou, jež si žije na majiteli nezávislým životem.

Po jednom takovémto výstupu, kdy jsem měl možnost se dokonale seznámit s majitelovým břichem, které mě něžně hladilo po předloktí ruky s taškou, a kapající kapky potu jen těsně míjely mé rameno, jsem si řekl, že je třeba začít.

Dobrá, přiznávám, že předcházející odstavce jsou poněkud přitažené za knír, ale s trochou fantazie a pomoci by nějaká ta kapka klidně mohla ukápnout.

Překlenul jsem nyní první fázi, a to fázi motivační. Motivace po předchozích zkušenostech byla obrovská. Ihned po příchodu domů jsem otevřel šuplík a vytáhl strojek. Strojek byl na ruční pohon a jak mi bylo později vysvětleno, jednalo se o ruční střihač ovčí vlny. Jistě všichni víte, jak takový ruční strojek na ovce vypadá, a určitě jej máte mnozí doma, nebudu ho zde tedy sáhodlouze popisovat a vysvětlovat, jak se používá. Jen snad pro ty, kterým nic podobného rodiče nikdy nekoupili na hraní, dodám, že strojek se obsluhuje jednou rukou a podobně jako např. nůžky, s tím, že do jednoho otvoru se vloží palec a do druhého zbytek prstů, ať už jich máte libovolný počet (pro rýpaly minimálně jeden, maximálně osm). Ovšem, je to už pár let, co byl strojek používán, a mělo mi být podezřelé a mělo mě varovat, že to jde pěkně ztuha. Jenže nebylo. Svlékl jsem triko i kalhoty, aby nepřišly k úhoně od odletujícího ochlupení, a natěšen jsem uchopil strojek do pravé ruky, zvedl levou, přiložil k podpaží a střihnul.

Jímal mě blažený pocit a já dychtivě koukal na zem, až spadnou první chomáčky… Jenže nic. Ani chlup. Na zemi ležela pouze jedna sirka, mrtvá moucha, kus rohlíku, ale ochlupení žádné. Tedy nějaké ano, ale podle bližšího prozkoumání určitě ne moje. No, tak zkusím střihnout ještě jednou, napadlo mě. Jenže ouha. Strojek nešel prsty roztáhnout. Vysunul jsem je tedy ze strojku, zatímco byl zakousnutý do mých chloupků v podpaží. Když už nic, alespoň mi pod rukou krásně visel. Po chvíli koukání se na ten krásný a ukázkový vis mě napadlo, že bych jej mohl sundat. Ale jak? Jednou rukou čelisti strojku neroztáhnu a druhou rukou na něj nedosáhnu. Zkoušel jsem všemožné krkolomné polohy, za které by se nemusel stydět ani protřelý jogín, ale strojek prostě nešel dolů. Tohle si vyžadovalo odbornou péči a jediný, kdo mě v tu chvíli napadl, byl soused bydlící o patro níž. Jen tak, jak jsem byl, jsem vyběhl ze dveří (zastavil jsem se v předsíni, abych zkontroloval, zda strojek pořád tak ukázkově visí), seběhl o patro níž a zazvonil na souseda. Soused, zjevně dobře naladěn, mě přivítal slovy: „Tak, co to je tentokrát?“ Ani jsem nemusel nic vysvětlovat, jen jsem zvedl levou ruku. „Ovce se stříhají na jaře,“ podotkl, vzal za strojek a škubnul.

Bolelo to. Bolelo to hodně, ale výsledek stál za to - krásně hladké podpaží. „Tady máš tu svou okrasu a běž,“ podával mi soused strojek s chloupky a zabouchl za sebou dveře. Doma jsem si podpaží pro jistotu potřel kolínskou. Zase to bolelo. A zase to bolelo hodně. Bolelo to jako čert a já si uvědomil, že asi bude přeci jen pravda to, že ženy snáší bolest daleko lépe než muži. Seděl jsem na zemi, strojek vedle sebe, unaven, ale rád, že mé levé podpaží je krásné a zbavené veškerých chloupků. A za měsíc přijde na řadu i pravé podpaží. Už vím, jak strojek funguje a jak se s ním pracuje. V hlavě jsem přemítal o dalších krocích. Až se někdy koncem zimy zbavím veškerého ochlupení, začnu plánovat další fázi. Fázi číslo dvě - posilovnu. Další krok k dalekému cíli, k estetice těla. Tak zase někdy příště. Tentokrát již snad v posilovně…