Váš příběh: Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry

Jsem obyčejný kluk, který chce po tom, co zažil na základní škole šikanu, ukázat těm prevítům, že se umí změnit k lepšímu a vydobýt si tak respekt a chybějící sebevědomí. Jsem možná jiný než většina, od ostatních kamarádů a příbuzných se nejspíše hodně odlišuji, ale to mě dělá tím, kým jsem. Chci být za každou cenu nejlepší, ať to stojí, co to stojí!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Úvodem bych chtěl pozdravit čtenáře a čtenářky serveru Ronnie.cz a sdělit jim svůj příběh. Je mi 19 let, dostudoval jsem střední průmyslovou školu ve Varnsdorfu. Tam jsem pobýval 4 roky na internátě a pravidelně jsem docházel den co den do školního fitness centra, které nebylo příliš veliké, ale dalo se tam cvičit vše podle představ.

Nejprve bych se rád zmínil o svém dospívání. Na základní škole bylo mnoho šikany a to podle mě hodně ovlivní uvažování člověka a to, jak se bude chovat k ostatním lidem. V sedmé třídě jsem zkusil fotbal a šlo mi to bezvadně, kluci koukali, jak si v bráně lámu končetiny. Ale míče chytám, jako bych je přitahoval na magnet. Bavilo mě to a určitě jsem chtěl hrát za nějaké fotbalové mužstvo. Jelikož pocházím z Děčína, začal jsem chytat za náš místní futsalový klub - přeci jenom je lepší začít chytat v házenkářské brance než ve fotbalové. Pokaždé, když přijdu domů z fotbalu, jsem napůl rozlámaný a jsem zralý tak maximálně na invalidní vozík. Chvilku jsem to tedy ještě zkoušel, když jsem zjistil, že to takhle prostě dál nejde, jelikož ve dvaceti letech bych se nemohl ani hnout. Vždycky jsem to bral vážně a chtěl být nejlepší, a tak jsem se snažil v bráně ukázat, kdo je tam pánem, a skákal jsem ze strany na stranu. Samozřejmě jsem měl při prvních vážnějších zápasech, kde o něco šlo, zlomenou ruku a naražené rameno. Musel jsem přestat a začal jsem se víc věnovat florbalu, kde jsem také velice vynikal, ale že bych byl nejlepší, to se říct taky nedalo. Ale vydrželo mi to déle než fotbal. Stále jsem občas při hodině tělesné výchovy hrával s klukama fotbálek nebo florbal.

Ale když jsem přišel na střední školu, vše se najednou změnilo - bylo to v den, kdy mě vzal můj bratranec do fitness centra. On už měl nějaké vypracované svaly a já na něj koukal vždy s obdivem. Bylo mi tehdy 15 let, když jsem přišel poprvé do posilovny. Hleděl jsem na všechny ty stroje a 20kg závaží s otevřenými ústy. Kluci jich na bench-pressu měli nasázené rovnou tři na každé straně. Chvilku jsem se tak rozhlížel a poté zasednul za stroj a začal nesmyslně s hrůznou technikou zvedat závaží. Nikdo se tu nikomu nesmál, čehož jsem si cenil. Myslel jsem, že když přijde klučina, co má 60 kg, všichni se mu tu budou smát, že může zvedat tak akorát šrouby na utahování kotoučů. Ale panovala tu skvělá atmosféra, každý tu cvičil to svoje, žádný fitness trenér, jen nezkušení kluci, kteří tu cvičili, jak to kde přečetli na internetu. Mně se tu hned zalíbilo.

Jednoho dne jsem seděl v jídelně s kamarádem, který cvičil dlouhou dobu a měl skvěle vypracovanou postavu. Přišla k nám ke stolu jeho pěkná spolužačka a povídala, že má fakt pěknou postavu, že se na něj nemůže s holkama vynadívat. A ptala se, jak dlouho cvičí. Protože měla ráda vypracovaná mužská těla, chtěla si jeho biceps osahat. Hned jsem si to v hlavě srovnal a říkal si, že bych chtěl také takhle přitahovat pozornost lidí, ale hlavně holek. U nás v Děčíně je jedno fitness centrum, kde pracuje taková půvabná mladá slečna, která má trenérskou licenci a ví o cvičení opravdu hodně. Zašel jsem si tam tedy zacvičit, ale hlavně zjistit, jak mám se svojí postavou něco udělat, že potřebuji za měsíc být pořádná korba. Slečna se mi vysmála a povídá: "Chlapče, chce to méně cvičit a více jíst. Svaly ti nerostou v posilovně podle toho, čím více nebo déle zvedáš činky. Tím, že svaly zatížíš, jim dáš impulz k růstu a teprve po cvičení ti rostou. Chce to samozřejmě začít se pořádně stravovat a kvalitně odpočívat. A můžeš si být jistý, že se v nejbližší době výsledky dostaví, ale nemohu zaručit, za jakou dobu. Chce to čas, nemůžeš chtít všechno hned, to by sis mohl ublížit."

Všechno jsem si začal v hlavě srovnávat a začal jsem číst na Ronnie.cz různé články, jak na nárůst svalové hmoty, jak se kvalitně stravovat a jaké suplementy si zakoupit, abych dopomohl svalovému růstu. To už jsem nějaký pátek chodil cvičit a pomalu jsem se stal vlkem samotářem. Přestal jsem si všímat kamarádů a chodil jsem vlastně pořád jenom cvičit. Po delší době jsem zjistil, že mě to cvičení baví víc než cokoliv na světě, a postava se pomalu začala zpevňovat a nabírat na objemu. Zjistil jsem, že to jde, když se chce. Ale člověk si musí uvědomit, že nic není zadarmo a všechno něco stojí. Můj názor je, že někdo má genetické dispozice a vlohy; závodit a vystupovat na pódiu, kde se budou ukazovat svaly, to není jen tak, s tím se člověk musí narodit. Řeči má každý, každý je chytrý, ale uskutečnit něco je poté mnohem těžší. Powerlifteři a strongmani, ti patří do jednoho pytle, to nemá s kulturistikou nic společného! To jsou lidi kteří pro to dělají hodně, ale je to jen zlomek toho, co dělají kulturisté. Ta snaha chtít to dokázat, touha a dřina, všechna ta dieta, odvodňování, to je něco neuvěřitelného a lidi, kteří dělají kulturistiku, mají můj největší obdiv. Lidi kteří nedělají kulturistiku a jen hloupě mluví, nechápou vůbec nic a nikdy nepochopí!

Když jsem cvičil delší dobu, moje výkony se zlepšily a já narostl na objemu. Uvědomil jsem si, že bych určitě chtěl vyzkoušet nějakou silovou soutěž. To se zrovna pořádal školní silový trojboj. Seznámil jsem se s klukem, který závodil v bench-pressu a byl trojnásobný mistr Evropy. Ptal jsem se, jak mám zesílit v hlavních partiích, abych vyhrál. Ukázal mi techniku, řekl, s jakou mám cvičit váhou a jak se dobře stravovat. Všechno už záleželo jen na mně. Začal jsem tedy ve fitku trénovat asi 2 měsíce před soutěží s pořádnými váhami. Za zmínku stojí, že když jsem začal zvedat činky, narostl jsem rychle hlavně kvůli tomu, že jsem měl od lékaře předepsané růstové hormony, protože jsem trpěl nemocí zvanou trpaslictví (způsobenou nedostatkem růstového hormonu). Sílil jsem pak hodně rychle a taky se hodně rychle dostavily první potíže. Jak rychle narůstala svalová hmota, nestačily dorůstat svalové úpony a šlachy a pociťoval jsem první problémy s rameny - bohužel už v 15 letech. Když jsem byl týden před soutěží, netrpělivě jsem čekal a těšil se jako malý kluk na Vánoce. Moje výkony v 15 letech byly: 130 kg bench-press, 160 kg mrtvý tah a 155 kg dřep. S těmito výkony jsem na soutěži obsadil 2. místo o jeden jediný bod před člověkem, který to vyhrál. Stal jsem se středem pozornosti, protože jsem mezi samými budoucími maturanty ( 19letými kluky) měl nejlepší výkon na bench-pressu. Tato soutěž mě naprosto otevřela oči a definitivně rozhodla o tom, jaký koníček se stane mojí hlavní prioritou. Dnes je to neodmyslitelná část mého života. Činky a zdravá strava; od prvního ročníku, od své první soutěže nedělám nic jiného, jen cvičím, jím a spím.

Druhá soutěž byla hned za rok ze stejnými lidmi. První disciplína - jako vždy můj oblíbený bench-press. První pokusy byly na 50 kg a pokračovalo to po 10 kg až do 120 kg, kde jsem nejspíš přecenil své síly a utrhl jsem si rameno. Soutěž jsem samozřejmě dokončil. Bylo to moc bolestivé, ale nechtěl jsem skončit na posledním místě. Následoval dřep a poté pozved, do té doby si rameno trochu odpočinulo. Opět jsem skončil druhý, jen s tím rozdílem, že moje výkony zanechaly menší jizvičku na tělesném zdraví.

Po soutěži jsem si dal pauzu. Dva měsíce jsem necvičil a věděl jsem, že by se moje rameno mohlo dát samo do pořádku a nebude to potřebovat žádné lékařské vyšetření. Asi jsem se zmýlil. Šel jsem po dvouměsíční pauze znovu do posilovny a věděl, že rameno je v pořádku a můžu naplno cvičit. Při rozehřívací sérii na bench-pressu jsem ucítil takové divné pulzování v rameni, ale řekl jsem si, že to nic nebude, a cvičil jsem dál. Po páté sérii jsem ucítil prasknutí a bylo po cvičení. Odmátořil jsem se domů s bolestí jako hrom a nemohl jsem si ani svléknout tričko. Věděl jsem, že je zle. K lékaři jsem přesto nešel a to bylo nejspíš rozhodující. Dával jsem se skoro půl roku dohromady.

Ale když jsem chodil po škole, slýchával jsem, že jsem opadnul na svalech a že už jsem zase jak starý děda. Zkrátka, že už nemám žádnou svalovou hmotu. To mě štvalo tím víc, že už jsem byl na nějaké úrovni, kde na mě lidé pohlíželi s respektem. Už po jednom měsíci, kdy byla bolest menší, jsem zase začal cvičit. Takhle jsem to dělal ještě pár dní a pár týdnů dokola - vždycky trénink a pak volno z důvodu bolesti. Ale bolest byla stále hůře snesitelnější. Pak jsem konečně vyhledal lékařskou pomoc. Kdybych ale věděl, co mě čeká, vůbec bych tam nechodil. "To je lékař k ničemu," slyšel jsem. A také to byla pravda. Žádné vyšetření, dostal jsem rovnou injekci kortikoidů do ramene. Naprosto mě to devastovalo. A injekcí bylo celkem 8. Nejhorší na tom bylo to, že po injekci bylo lépe, ale druhý den stejná bolest. Už mě to nebavilo, snažil jsem se vyhledat nějakou schopnou lékařskou pomoc, jenomže široko daleko nebyl nikdo schopný, kdo by mi jako sportovci pomohl. Ptal jsem se různě na serverech a popisoval svojí bolest, výjimkou nebyl ani server Ronnie.cz, kde jsem se ptal na různé doplňky výživy na klouby. Vyzkoušel jsem toho opravdu mraky. Od nejlevnějších přípravků Artrox od Vitalmaxu po dražší Animal Flex Universal Nutrition. Vyzkoušel jsem dalšího doporučeného lékaře ortopedie, specialistu. Po této zkušenosti bych tohoto lékaře doporučil snad jedině, kdybych si byl jistý, že chce člověk spáchat sebevraždu. Co se mnou prováděl, nad tím zůstává rozum stát. Neodpustím si to a napíši sem, co jsem tenkrát slyšel.

"Dobrý den pane doktore, prosím vás potřeboval bych pomoct, trápí mě tohle už víc než rok, teď mám už dost dlouhou pauzu na to, aby bolest přestala, ale ono nic. Zvedal jsem těžké činky a něco jsem si udělal s pravým ramenem. Potřeboval bych poradit, jsem zoufalý." Pan doktor povídá: "Svlékněte si tričko." Začal mi s rameny kroutit a tahat, že jsem cítil, že mě to bolí snad víc, než kdyby mi ramena trhali provazem. Zeptal jsem se, jestli je to nutné, a zařval krutou bolestí. Doktor se na mě jen tak podíval a povídá: "To máš z toho. Nemáš dělat to, co nemáš, pak by tě nic nebolelo. Beztak si jenom vymýšlíš, já tam nic nevidím ani necítím. Vzhledem k situaci doporučuji jenom Voltaren Retard. Pochopil? A teď nezdržuj, musím se věnovat důležitějším věcem." Tím to skončilo. Jel jsem domů a cítil jsem se, jako bych dostal výprask od maminky za to, že jsem si doma neuklidil pokojík. A za to, že mi pan doktor předepsal sprej do bot, mu pěkně děkuji, ale já si šel pro radu nebo vyšetření, ne aby mě seřval jako malého kluka a napsal léky, které jsem vzhledem k situaci naprosto nepotřeboval a jen se mi po nich dělalo špatně.

Nechal jsem rameno osudu. Postupně se časem dávalo samo do kupy. Po hromadě kloubní výživy mohu říct, že se to alespoň částečně napravilo a spravil to spíše čas. Mohu zase cvičit, ale už nejspíš nikdy nebudu zvedat těžké váhy a dělat tlakové cviky s těžkou činkou nad hlavou.

Je to zhruba půl roku, co jsem chytnul problémy z druhým ramenem po pádu z kola. Takže další problém. Myslel jsem, že jsem si to vše vybral, že už se snad nic horšího stát nemůže. Bylo to mnohem horší. Chtělo se mi brečet. Pro mě bylo, je a vždycky bude fitness a vše kolem něj na první místě a pomyšlení, že nebudu moct cvičit, mi trhá srdce. Vždyť žiju jen pro tenhle koníček a nic jiného pro mě neexistuje.

Až teď jsem našel lékaře, který mi může pomoci. Škoda, že jsem ho nenašel dříve. Byl jsem poslán na magnetickou rezonanci, kde jsem se zhrozil a tekly mi slzy z očí, když jsem slyšel verdikt: "Pane Synek, podívejte se sem, vaše šlacha bicepsu srostla, ale lepší to bohužel nebude, nejspíš to je dlouhodobé přetěžování bicepsové šlachy. Proto cítíte bolest v rameni. Vaše šlacha obsahuje malé trhlinky, které se postupem času mohou jen zvětšovat a zvětšovat, bohužel to lepší nebude. Bylo by ideální přestat cvičit, ale to je pro vás asi vyloučeno, tak to aspoň omezte na minimum." Trochu šok pro mě, nevěděl jsem, co mám na to říct, a tak nějak jsem pátral ve své paměti, co jsem vlastně komu udělal, že zrovna já mám takové závažné zdravotní problémy. Mrzí mě to, ale co se dá dělat? Cvičit budu, ať se stane cokoliv. Vím, že bůh neexistuje, a kdyby existoval, tohle by rozhodně nedopustil. Od této chvíle si člověk začíná uvědomovat, jaká je život svi.. a že si to stejně zavinil jedině sám. Ovšem když člověk něco moc chce, jde to i přes tu kamennou hráz, která se mu sype před nohy.

Ještě bych rád upozornil na to, že můj příběh má inspirovat mladé čtenáře, kteří mají podobný nebo jiný problém. Východisko se vždycky najde. Když člověk něco miluje a danou věc nemůže dělat, nemusí přestat, stačí to jen omezit a dávat si pozor. Člověk se musí naučit žít ze dne na den a užívat si každého slunečného, nebo zamračeného počasí, radovat se z každé chvilky. Ale den v posilovně dělá den. To víme každý, a kdo neví, tak nepochopí!