Váš příběh: Co tě nezabije…

Myslím si, že člověk je největší a zároveň nejspokojenější, když ze sebe vydá úplně všechno a leží vyčerpaný na bojišti jako vítěz...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj příběh začíná poněkud nudně a klasicky. Slabý jedinec (v hlavní roli moje osoba) začne chodit do posilovny, aby zesílil, pozvedl si uvadlé sebevědomí nebo pro tisíce jiných důvodů. Ať už nás všechny k železu přivedlo cokoliv, scénář bývá skoro vždy totožný a ani já jsem nebyl výjimkou. Bylo mi tehdy něco kolem 17 let, trénoval jsem v malé místní posilovně spolu s kamarádem ze školy. A protože posilovnu u nás navštěvovaly skoro výhradně ženy a občas taky kluci, ale snad ještě hubenější než my dva, připadali jsme si jako na vrcholku světa a taky hodně „hardkóóór“, jak se říká.

Postupem času jsme se dopracovali na celkem slušnou úroveň a získali jsme aspoň základní znalosti v oblasti tréninku a výživy. A jelikož nás oba s kamarádem posilování opravdu uspokojovalo, dřeli jsme skoro den co den a mysleli jsme si, že neexistuje snad už nikdo jiný, kdo by dřel tolik jako my dva. Mělo to však jednu velkou vadu na kráse. Čas od času naši posilovnu navštívil jeden nepřehlédnutelný obr, říkejme mu třeba Dan.

Dan byl o dost starší než my, bylo mu snad něco kolem 30 let. Na první pohled vypadal opravdu mohutně, ale bylo těžké usuzovat něco víc, protože ho snad nikdy nikdo neviděl bez tlusté mikiny, které byl při cvičení bezmezně věrný. Co ale tlustá vrstva oděvu skrýt nedokázala, byly brutální tréninky a soustředění, které do tréninku vkládal. Pozorovat ho při tréninku bylo jako sledovat zuřivého gladiátora, který zuřivě zápasí o svůj holý život. A vždycky, když jsem to monstrum koutkem oka sledoval a hltal každý jeho pohyb, mi přišlo na mysl, že moje tréninky jsou intenzivní asi jako procházka po pláži.

Jednoho dne jsme na sebe s Danem natrefili v šatně po tréninku. Věděl jsem, že ten chlap bude šílenec a že pravděpodobně řekne ne, ale musel jsem to zkusit. Když už se chystal k odchodu, skočil jsem mu do cesty (kam se asi poděl můj pud sebezáchovy?) a snažil jsem se vysoukat ze sebe pár nesouvislých vět. Bylo to něco jako malý zázrak, že Dan pochopil, o co mi šlo, a bez nějakého dlouhého rozmýšlení přikývl. Pak mi ještě řekl, že následující den netrénuje, ale můžu přijít v pátek a dát si s ním trénink zad. Pořádně jsem netušil, co mě v pátek čeká, a proto jsem byl šťastný a plný očekávání.

Domluvený pátek konečně přišel, Dan přišel taky a vše nasvědčovalo tomu, že to bude skvělý a poučný trénink zad. Po důkladném protažení a zahřátí jsem dostal první informace o tom, co mě čeká. Mrtvé tahy jako první. Ten cvik jsem dobře znal a nepřipadal mi nijak náročný ani zajímavý, možná jsem pocítil i chvilkové zklamání, neboť jsem čekal nějaký super účinný cvik, po kterém mi narostou obrovská záda. Dan se mě zeptal, jestli a jakým stylem jsem cvičíval mrtvé tahy. Rychle jsem odpověděl, že většinou tak 5 sérií po 5 opakováních v každé sérii, načež se „Hulk“ usmál a řekl, ať si naložím váhu, se kterou zvládnu aspoň 10 - 12 opakování. Přišlo mi to jako hloupost cvičit s tak malou váhou, ale odhadl sem, že odpor v tomto případě bude marný. První série byla pro mě nezapomenutelná. Nikdy předtím jsem necvičil tento cvik s tak vysokým počtem opakování. Moje břicho a spodní část zad byly, jako by je někdo přejel bagrem. Dan si spokojeně prohlížel moje promočené triko, přihodil na každou stranu pár kotoučů a hnal mě do další série se slovy: „Jedem, jedem, ať mi tady nevychladneš!“ Už jsem Vám popsal, jaké utrpení pro mě znamenala už první série, takže jistě nikoho nepřekvapí, že po čtvrté sérii jsem kvapem odběhl na toaletu, abych si zrevidoval, co že jsem to měl ten den k snídani. Dan mě po chvíli přišel zkontrolovat, ujistit se, že jsem v pořádku, a pochválit mě za tvrdý trénink. To jsem si aspoň původně myslel. Místo toho na mě ale začal řvát a doporučil mi, abych místo zvedání železa zkusil raděj šachy nebo vodní pólo. Po krátké, ale intenzivní sérii ponižování jsem sebral všechny své síly a vrátil se do tělocvičny dokončit trénink. Už ani pořádně nevím, jaké cviky a v kolika sériích následovaly. Co ale vím naprosto přesně, je, že jsem ten samý den skončil tváří v tvář záchodové míse ještě dvakrát.

Po tom pekelném tréninku, jak jsem ho později nazval, jsme se s Danem nějaký čas neviděli a upřímně řečeno, neměl jsem ani chuť toho magora někdy znovu potkat. Nějaký čas jsem pak trénoval sám, snažil jsem se pracovat na 100 %, ale někde uvnitř jsem cítil, že to pořád není ono. Až jednoho dne, už ani nevím, jak mě něco takového napadlo, jsem si z permanentky v posilovně opsal Danovu adresu. Hned ten samý den jsem se tam vypravil. Stanul jsem u dveří jeho bytu a v ten samý moment, kdy se tichem rozlétl pronikavý zvuk domovního zvonku, jsem si uvědomil, jak velkou bolest a ponížení mi ten člověk přivodil. Na chvíli mě napadla i spásná myšlenka vzít nohy na ramena a vícekrát už se tu neukázat, ale bylo pozdě. Dveře se rozlétly a na prahu stál Dan - obrovská ramena jako dvě bowlingové koule, div, že se vešel do dveří. Chvíli si mě zamyšleně prohlížel, napadlo mě, že už si mě snad ani nepamatuje. „Tak, jak jdou šachy?“ vypravil ze sebe s posměchem. Bylo mu nad slunce jasné, že stojím o další společný trénink, oba jsme to věděli.

Začal jsem odpovídat známou větou: „Co mě nezabije…,“ ale než jsem to stačil dopovědět, Dan dodal: „To se tě pokusí zabít znovu!“ Neměl jsem ani čas přemýšlet nad úžasnou pravdivostí těch slov, když Dan ještě dodal: „Zítra v 6:00 nohy a pro jistotu si zarezervuj místo na záchodě, šachisto!“ A práskl dveřmi.

Od té doby je z nás dvou nerozlučná tréninková dvojice a naše společné tréninky jsou stále brutálnější a brutálnější. A to je možná důvod toho, že se už nenašel nikdo, kdo by chtěl s námi trénovat, jako jsem já chtěl v minulosti zkusit trénovat právě s Danem. Musel jsem být tehdy obrovský blázen, ale kdybych se mohl vrátit v čase, nic bych neměnil.