Pan doktor Ivo Buřič je postava většině čtenářů Ronnie.cz známá, jelikož i jeho život ovlivnily činky a kulturistika. A ačkoli dosáhl v kulturistice výrazných úspěchů, nebyla to jeho první sportovní láska.
Ivo měl sport rád už jako dítě, ale svou konstitucí se jaksi nehodil pro „běhavé disciplíny“. S tatínkem tedy vymysleli, že k jeho genetickým dispozicím by se nejlépe hodilo vzpírání a s ním také Ivo ve svých 14 letech začal. Že to byla dobrá volba, se ukázalo posléze. Dařilo se mu a záhy se s ním začalo počítat jako s nadějným mladým vzpěračským talentem. Ale s příchodem na vysokou školu se všechno tak trochu pomotalo. V tělovýchovném klubu, za který začal Ivo Buřič vzpírat, se seznámil s další známou postavičkou českých „kultíkovských“ luhů a hájů Jirkou Vackem, a to bylo začátkem konce Ivovy vzpěračské kariéry. Tomu se totiž díky Vackovi zalíbila kulturistika natolik, že se nejdříve snažil do svého vzpěračského tréninku propašovat i prvky kulturistické, ale brzy zjistil, že obojí skloubit nelze a že se bude muset rozhodnout. Přednost dostala kulturistika. Té se Buřič intenzivně a „na plné koule“ věnoval deset let, trénoval, závodil, vyhrával. Tohle období má nyní již za sebou, ale s posilovnou je Ivo stále velký kamarád, přestože je velmi vytížen svým náročným a zodpovědným zaměstnáním lékaře.
Ivo, jak vzpomínáte na svá kulturistická léta?
Pozitivně, byla to doba, kdy jsem kulturistikou a dodržováním režimu životosprávy i tréninku opravdu žil.
A na vašich soutěžních výsledcích to bylo vidět. Ovšem nechápu, jak jste se dokázal kvalitně připravovat na závody a zároveň studovat tak náročný obor, jakým je medicína.
To vám řeknu přesně. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem studoval, trénoval, spal a jedl. Na nic jiného nebyl čas.
Přesto, jak jste se učil v dietě, kdy chybí cukry a ani mozku se nechce pracovat?
Nějak to šlo. Jednou jsem třeba dělal zkoušky z patofyziologie ve středu, dva dny před závody. Bylo to po dvou dnech bez cukrů a ještě před superkompenzací, ale dostal jsem za jedna. V sobotu jsem pak vyhrál mistrovství republiky, takže to byl takový úspěšný týden.
Tak to rozhodně. Pomohlo vám, myslíte, studium medicíny v kulturistice?
Určitě. Chápal jsem dobře fyziologické procesy v těle, což bylo rozhodně plus.
Kulturistice jste se intenzivně věnoval deset let, takže víte, co všechno obnáší soutěžní příprava. Jak se na ni díváte jako lékař?
Neutrálně. Já bych to neodsuzoval a myslím, že na tom není nic extra špatně, když pominu otázku dopingu, na který mám svůj názor...
A chcete k němu něco říct?
Tak, nevěřím tomu, že vrcholoví sportovci nedopují. Kdo to říká, tak lže, to ať mi nikdo nevykládá. Doping není jen o zvýšení výkonnosti, která díky němu také nastává, ale i o rychlejší regeneraci a o to také ve vrcholovém sportu jde. Protože - vydržte tu obrovskou zátěž dny, týdny, měsíce... Vydržte to a ještě u toho případně budujte svaly... Takže, já doping neodsuzuji, každý ať si je zodpovědný sám za sebe. Když byla ve 30. letech v Americe prohibice, chlastalo se stejně, jen na tom vydělávala mafie. Stát přicházel o spoustu peněz a stejně to nikam nevedlo. Prostě, tak to je. Zakázané ovoce chutná nejvíc a pak, doping je stejně vždy o krok napřed před antidopingem, protože je to velký byznys. Dnes se dostal sport úplně do jiných dimenzí... Dnes lidi nebudou chodit na to, aby se stovka běhala za 13 sekund, chtějí vidět stovku za 8, takže když nebudou výkony, nebude reklama, nebudou peníze. Takže si nehrajme na čistotu sportu a mějme to pod kontrolou. Vždyť všechny léky současné medicíny mají své nežádoucí účinky, ale léčí, takže najděme rozumnou rovnováhu, přijměme negativa i pozitiva a snažme se, aby negativa nepřevážila. Pokud budou sportovci pod dohledem lidí, kteří tomu budou rozumět, budou dopady dopingu na zdraví minimální. To je alespoň můj osobní názor.
Mám podobný názor, ale vraťme se k vaší osobě. Vy jste býval vzpěračem, kulturistou a stále jste lékařem a také vojákem. Jak se vám „přihodila“ ta poslední jmenovaná funkce?
To se stalo jednoduše, řekl bych, že nouze naučila Dalibora housti. V červenci 1993 jsem promoval, v září jsem nastoupil na rentgen do Chebu a narodil se mi syn. Takže žena byla na mateřské a já jako lékař bez atestace jsem neměl plat nic moc. A protože v té době potřebovala armáda ještě nějaké důstojníky, bylo mi nabídnuto, zda bych se nechtěl stát vojenským lékařem, s tím, že mi byl nabídnut byt v Plzni a vojenské příplatky, což jsem rád přijal. Potřeboval jsem zabezpečit rodinu a ta odborná práce je stejná, ať jste oblečeni v zeleném suknu, nebo v civilních hadrech.
Ovšem civilní lékař nemusí na vojenské mise, zato vojenský někdy ano. I vy. Kde a kdy jste sloužil?
Byl jsem půl roku v Afghánistánu v roce 2002.
Jel jste dobrovolně, nebo jste dostal rozkaz?
Víte, mise je pro určité typy lidí. Do misí jezdívají často ti, kteří mají určité problémy doma a myslí si, že jim je odloučení pomůže vyřešit. To ovšem nebyl můj případ. Měl jsem harmonickou rodinu, byl jsem spokojený v práci, takže jsem neměl žádnou motivaci, abych někam odjížděl. Ale v té době byl problém obsadit mise, které byly pro Českou republiku závazné, a tudíž bylo možné tam poslat vojáky na rozkaz. Dostal jsem tedy rozkaz a mohl se buď rozhodnout odejít z armády, nebo se zúčastnit. Bral jsem to ale tak, že člověk nemůže jen chtít ta pozitiva, která s sebou práce pro armádu přináší, ale musí akceptovat i její mínusy. Takže jsem skousl zuby a jel.
Štvalo vás to moc, nebo jste byl nakonec za tu zkušenost rád?
Nelitoval jsem, byla to zkušenost, je dobré vidět, jak se žije jinde. Afghánistán mi byl poučením, že je třeba si vážit toho, co máme u nás, že máme sociální sítě, podporu v nezaměstnanosti, zdravotní péči. Tady je ošetřen každý bezdomovec, který si přijde do nemocnice, ale tam ne. Tam si každý jede na sebe a buď na zdravotní péči má, nebo nemá a pak má smůlu. Každý, kdo je v Česku nespokojený, by se měl jet podívat tam.
Nosíte s sebou stále tuhle svoji zkušenost?
Nosím, na to se nedá zapomenout.
Jak se žije českému lékaři na misi v Afghánistánu?
Není to úplně zlé, řekl bych. My jsem žili v podmínkách, které byly o něco málo horší, než měly západní armády, ale nebylo to nic tristního.
Jak vypadala Vaše náplň práce?
V té době nebyla v Kábulu ještě žádná kamenná nemocnice, ale fungovala tam jedna velice dobře vybavená německá polní nemocnice a my byli jako druhá polní nemocnice u anglické základny. Byli jsme samostatní, ale na rozdíl od Němců, kteří se starali pouze o vojáky, jsme my měli v náplni práce ještě tzv. humanitární pomoc, tedy lékařskou péči o afghánské obyvatelstvo. A jelikož Afghánci mají zdravotní péči, jen pokud na ni mají a my jim ji poskytovali zdarma, byl zájem obrovský. Museli jsme tedy lidi rozdělit na ty, kterým jsme mohli v daných podmínkách pomoci, a na ty, kterým se už pomoct nedalo.
To zní drsně.
Tak, byli mezi nimi i vážně onkologicky nemocní pacienti, které by bylo složité léčit i v našich vybavených kamenných nemocnicích, a my jim nemohli pomoci. Ale vybrali jsme tam několik afghánských dětí s nemocným srdcem, které byly v rámci humanitární pomoci úspěšně odoperovány na dětské kardiochirurgii v Motole.
Měly štěstí. Jak je na tom vlastně s vybavením taková polní nemocnice?
Docela dobře, operační sály fungují v podstatě jako kamenné. Všechno se dělá ve speciálních kontejnerech, které se dají rozložit a jsou vybaveny příslušným operačním nářadím a pomůckami. Není tam tedy pět operačních sálů s propustností deseti operovaných denně, udělají se třeba dvě, tři operace, ale ty jsou plnohodnotné a srovnatelné s operacemi na normálním operačním sále.
Pomohla vám tahle praxe nějak jako lékaři?
Určitě, protože tam jsem se setkal i s nemocemi, s kterými se u nás už díky očkování nesetkáváme, nebo jsem tam viděl zanedbané bakteriální záněty, o kterých si člověk četl jenom v knihách a u nás jsou díky systému zdravotní péče k vidění jen velmi zřídka, zatímco tam je můžete vidět v plném stadiu.
Jaký byl pobyt tam z bezpečnostního hlediska?
Byla tam přísná bezpečnostní opatření. Pohybovat jsme se mohli pouze v uzavřené základně, která byla hlídána naším kontingentem vojáků, kteří byli ze zásahových jednotek z Prostějova. Velmi přísná kontrola provázela veškeré vstupy nebo výstupy ze základny. Že by si člověk jen tak vyšel na kávu do Kábulu, nepřicházelo v úvahu. A pokud se už někam šlo, bylo to ve skupině v doprovodu vojáků.
V době, kdy jste byl v Afghánistánu, jste se již kulturistice nevěnoval na plno, ale cvičit jste byl přesto zvyklý stále. Bylo tam kde?
Posilovna tam byla, protože kluci z Prostějova si s sebou nějaké činky vzali, takže tam byly jednoručky, nakládací činka, lavička... Byla tam ale velká horka, takže jsem vstával už o půl šesté, kdy ještě šlo trénovat, a do oficiálního budíčku, který byl v sedm, jsem si stihl odcvičit. Pak přišla na řadu snídaně a pracovní den.
V jaké kondici jste se z Afghánistánu vrátil?
V daleko lepší, než v jaké jsem tam jel. (smích) Tam je prostor pro trénink, člověk neřeší starosti běžného dne jako nákupy a podobně, nemá tam rodinu, které se normálně snaží věnovat, takže má víc času sám pro sebe. Stravu jsem si vybíral podle toho, co zrovna uvařili. Když bylo něco, co jsem nechtěl, dal jsem si místo toho protein, který jsem si přivezl. Když jsem tam jel, měl jsem asi 100 kg a vrátil jsem se s 85 kg - mohl jsem hned na závody. (smích)
A nenapadlo vás v tu dobu, že byste třeba ještě závody zkusil? Neměl jste ještě někdy po tom, co jste skončil s aktivní kulturistikou, pokušení vrátit se?
Ne, neměl. Neměl bych na to morálně, fyzicky, psychicky ani zdravotně. Snažím se být v posilovně, co to jde, když to zvládnu jen třikrát týdně, už jsem z toho lehce nervózní. Zaměřuji se teď už ale spíš na aerobní trénink, který je teď pro mě myslím ze zdravotního hlediska důležitější, a i když stále cvičím i s činkami, určitě už nepoužívám takové váhy jako dřív. Dřív mi byla kulturistika vším, dnes je pro mě spíš aktivní relaxací a prostředkem k tomu, abych mohl dobře pracovat a pomáhat lidem jako lékař.
20:05
14:14
