Váš příběh:
Získal jsem lásku ke sportu

Žiji v malém městě na Moravě a budu nastupovat do posledního ročníku střední průmyslové školy. Pokud to půjde, rád bych pokračoval studiem na vysoké škole se zaměřením na sport.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj příběh začíná v dětství. Přiznám se, že slovo "sport" jsem tenkrát snad ani neznal, mnohých sportů, jako je například plavání, jsem se dokonce bál, a to hodně. Když jsem nastoupil na základní školu, přišel s tím i tělocvik. Cvičení a různé aktivity mě nezajímaly, bylo to pro mě spíš za trest. Kamarádi okolo mě už sportem doslova žili, někteří věděli, že je to baví a chtějí se dostat dál, některé popoháněli rodiče a mezi ty poslední patřili ti, kteří chtěli zhubnout. Já s váhou problémy neměl, leda ve smyslu, že bych byl podvyživený. Skoro nic jsem nejedl, nemíval jsem hlad a byl jsem tak vybíravý, že se mi v jídelníčku objevovala pouze tři jídla. Takže hmotnost samozřejmě nebyla jako u většiny mých vrstevníků. Ve 4. a 5. třídě jsem měl pouhých 40 kg a postavou jsem připomínal kostru potaženou kůží. Tohle vadilo mnoha lidem. Věty typu: "Chlapče, co to s tebou je, jsi nemocný? Na tebe snad ani nešijí oblečení!?" jsem slýchával často, avšak jediným, komu to nevadilo, jsem byl já.

Všichni kolem mě sportovali, a když už mi rodiče koupili kolo a brusle, donutilo mě to začít něco dělat. Zpočátku mě to nebavilo. Jezdil jsem si, jak jsem chtěl, nikdy jsem se nepředřel a zájem o sport byl stále v nedohlednu. Zkrátka, dělal jsem něco pouze z donucení.

Zalíbení ale přišlo, když jsem v tělocviku objevil atletiku. Nejprve jsem dělal jako obvykle to, co jsem musel. Na veškerý sport jako basket, fotbal, florbal či přespolní běh, prostě na cokoli, co člověka napadne, jsem byl poleno. Třeba dvojtakt u basketu se zdál jako nadlidský úkol. Jen u atletiky to bylo jiné, a i když mě to moc nebralo, byly mé výsledky lepší než u mnohých spolužáků. A tak se u mě začal probouzet zájem o tento sport. Později jsem pocítil touhu skákat do dálky, běhat padesátku a házet kriketovým míčkem. A to byla změna, kterou jsem potřeboval. Pár let jsem se tomu věnoval naplno, s trenérem jsem míval tréninky i o prázdninách. Záliba ve sportu byla rázem zde! Začalo pro mě ožívat i plavání, jízda na kole a na bruslích, které jsem si doslova zamiloval. Teď jsem byl já ten, kdo žil pro sport. Mé výsledky rostly, postupně jsem v atletice měnil své výherní disciplíny. Vrcholnou disciplínou byl skok přes laťku, o měsíc později třeba vrh koulí a podobně. Ale atletikou moje záliba ve sportu jen začala. Věnoval jsem se sportům, které mě zrovna bavily. A během školy jsem prostřídal snad všechno dostupné. Jako poslední přišlo na řadu cvičení.

Jednou, když jsem se věnoval jízdě na běžkách, byl můj trénink v posilovně na lanech. A když už člověk vidí ty kotouče naložené na tyčích u různých strojů, co brání to zkusit? Najednou jsem poprvé zažil ten pocit napumpovaných svalů, který si pamatuju až dodnes. Ten moment se nedá zapomenout, a tak jsem to chtěl okusit znova.

S kamarádem jsme se domluvili, že zajdeme do fitcentra. Samozřejmě jsme jako většina začátečníků nevěděli vůbec nic. Ani jeden z nás v životě nečetl článek o cvičení a slovo protein nám spíš připadalo jako název ropné společnosti než jako něco souvisejícího s posilováním. Náš průvodce posilovnou nám představoval stroje, ukazoval, jak správně cvičit, ale nás to nějak moc nezajímalo, viděli jsme činky a chtěli je zvedat, jak nás napadlo, jen abychom zase cítili to pálení a měli opět pocit napumpovaných svalů. Lítali jsme od jednoho stroje k druhému a zkoušeli velké váhy. Měli jsme prostě svou hlavu a ostatní na nás jen nechápavě hleděli. I přes jejich varování jsme zkoušeli dál náš styl. Po nějakém čase nás to ale začalo štvát. Tělesná hmotnost ani váha závaží nerostla, svaly se vůbec neměnily a docházka byla mizerná. Cestou z posilovny domů se mi v hlavě stále objevovala myšlenka, že je něco špatně a chce to rychle změnu.

Tenkrát, přibližně v 8. třídě základní školy, jsem již cvičil sám, avšak stále špatně, a proto pro mě byla každá rada důležitá. Poslouchal jsem trenéry a snažil se pochopit smysl cvičení. Začalo mi to jít a s nástupem techniky se trénink naprosto změnil. Učil jsem se techniku s malou zátěží a vůbec to nebylo marné. Série a počet opakování jsem si zvolil podle toho, jak jsem se cítil. Po pár týdnech se váhy navyšovaly a trénink měl směr. Myšlenka, že je něco špatně, odeznívala a já byl i psychicky velmi dobře naladěn.

Stravu jsem nebral na velkou váhu, jedl jsem vícekrát denně, ale přímo zdravá výživa to nebyla. Až na střední škole, jakmile jsem se rozkoukal, mě přepadla chuť zkusit závody. Rozhovor při prvním sezení s trenérkou mému odhodlání moc nedodal, ale já pořád viděl cvičení a závodní prkna, takže i přesto jsem se dal na tuhle cestu. Jídelníček se stáhl pouze na zeleninu, vajíčka, rýži a rybí maso. Prostě vše, co jsem do té doby nemohl ani cítit. Na rohlík jsem se směl snad jen podívat. Počáteční utrpení bylo obrovské. Samozřejmě, že byly i volné dny, v nichž se na jídelníčku mohlo objevit cokoliv, a také dny, kdy tělo dostalo přísun cukrů ve velkém množství. Rázem má váha přestala růst, ale ani jsem nehubnul, prostě na téhle stravě s intenzivním cvičením mé tělo pomalu získávalo formu, tvar, výkon a "čistotu" cvičení. Trénink se často obměňoval. Princip dávek rýže s masem jsem pochopil později. Cvičil jsem split 3 + 1 a tak jsem pokračoval až do závodů. Na dvoufázové tréninky jsem nebyl plně připraven.

Když přišly závody, na místě jsem pochopil, že jsou nejspíš mé poslední. Já jsem typ člověka, který se rád baví, rád jí a nežije pouze pro ten sport, jako ti kluci tam. Kulturistika je jejich život, pro mě nikoli. Tím v žádném případě nikoho neodrazuji. Během závodů jsem si nevedl nejhůř, byl jsem rád za obrovskou zkušenost, ale tím mě touha po aktivní kulturistice přešla. Nakonec jsem se ke cvičení vrátil, ale pouze jako ke koníčku. Jídelníček jsem změnil, protože miluju jídlo v mnoha podobách a díky svému spalování si mohu dovolit sníst snad cokoliv.

Tréninky po závodech nabraly nový směr, jednoduše řečeno, zkoušel jsem změny. Upravil jsem si je podle sebe a každý trénink byl jiný. Byly dlouhé a krátké, silové a rýsovací (podle nálady) a procvičované partie byly ty, na které jsem si zrovna vzpomněl. Technikou jsem své svaly naučil růstu a teď mi nedělá problém zkusit úplně nové cviky. Dokonce jsem přišel i na způsob jak zvýšit váhu, kterou chci zvednout, například u bench-pressu. Naložil jsem si vysokou váhu, třeba když 90 kg bylo maximum, dal jsem si 80 kg a udělal tolik opakování, kolik jsem sám dokázal. Prostě s klidem to zvednout a úplně sám. Potom složit a jít na další cviky. Další trénink znova, ale zvednout to stejně nebo víckrát. Pocit, že už to neutáhnete, je špatně. Musí to být stále v klidu. Po pár dnech, když jsem docílil 10 opakování, navýšil jsem váhu a opakoval znovu stejný postup. Na mě tohle působilo výborně, rychle jsem se dostal nahoru.

V tréninku se objevila i taková změna, která se mi zamlouvá a stále ji provozuji. Jsou to čtyři tréninky v týdnu, z nichž jedna partie se cvičí dvakrát. A to proto, aby byla lépe patrná změna. Najednou zjistíte, že jste všude stejní, ale třeba na rukou se zvětšujete, zvedáte vyšší váhy apod. Partie, které cvičím dvakrát, měním každý měsíc. Taková změna pomáhá mé psychice - vidím potom zlepšení, které lze běžně poznat až po delší době.

Teď se neřídím žádným plánem, prostě to nechávám běžet, díky jídlu jsem psychicky i fyzicky stále svěží a zamiloval jsem si tento sport prostě po svém. Přeju všem začátečníkům i pokročilým hodně úspěchů a doufám, že tenhle příběh možná někomu pomůže.