Váš příběh: Zbytečná nenávist

Od malička jsem to neměl snadné. Střídavě jsem byl u mámy a táty, táta byl docela rapl a máma na tom nebyla o tolik líp (nedivím se, že spolu nevydrželi). To mě dost ovlivnilo. Ne, že bych byl týrané dítě, ale tvrdou výchovu jsem poznal, což se odrazilo v mých školních a předškolních letech a na mé celkové povaze.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Snad už od školky jsem pro ránu nechodil daleko a vychovatelky si na mě stěžovaly. Hloupý jsem nebyl a špatně jsem se neučil, ale i tak jsem patřil mezi typické černé ovce třídy. Na listině různých důtek jsem byl permanentně a dvakrát jsem okusil „o třídu lepší“ dvojku z mravů. Někdy v době, kdy jsem byl na konci druhého stupně základní školy, mého tátu potkala skupinka „spoluobčanů“, kteří ho dost tvrdě bezdůvodně zbili. Následkům bohužel táta podlehl. Plný hněvu jsem se přidal do jedné z ultrapravicových stran, což na zednickém „učňáku“ nebyl takový problém.

Mým každodenním chlebem se tedy stalo vybíjení hospod, bytovek a kdejakých podobných budov. Čas letěl dál a dál. Matka začala pít. „Zářezy“ na mé paži přibývaly. Lepším kamarádem než učebnice či holka pro mě byla baseballová pálka nebo flaška piva. O nějakém posilování či provozování bojových sportů jsem neměl sebemenší ponětí. Když už jsem na policejní stanici trefil i poslepu a s jejími zaměstnanci si ba i tykal, bylo mi jasné, že problém je na dohled.

Stalo se to během jedné z těch obyčejných nocí, kdy jsem se sešel s partou a šli jsme oslavit kamarádovy narozeniny. V klidu jsme seděli, povídali a popíjeli, když v tom dveře hospody rozrazila velká skupinka starých nepřátel. Největší problém byl v tom, že posunuli „laťku“ o trochu výš a přišli nám popřát s noži v ruce…

Oslavenec dostal pár centimetrů hlubokou ránu přes celý bok a já na tom nebyl o moc líp. Nakonec jsme se ubránili, ale jeden z druhé partičky to odnesl na životě. Následovaly zhruba 2 týdny v nemocnici, kde jsem si v hlavě po dlouhé době rovnal myšlenky a zamýšlel jsem se nad tím, co dělám. K všeobecnému podivu jsem si jako v pohádkách uvědomil, že jsem velice špatný člověk a musím se stát rytířem na bílém koni, který zachrání sám sebe a poté snad i nějakou princeznu. Po propuštění z nemocnice začala velice trnitá cesta k vysněnému cíli - nejdříve popotahování s policií zakončené naštěstí pouze podmíněným trestem a veřejně prospěšnými pracemi doplněnými různými terapiemi.

Na jedné z terapií jsem se naštěstí setkal s dost vypracovaným chlapem, který mě na první pohled zaujal. Hodil jsem s ním řeč a vylezlo z něj, že má za sebou podobný, i když ne tak extrémní život a že svou spásu částečně našel v posilovně, částečně v boxu. Začal jsem tedy s boxem a díky mým mnohým zkušenostem z rvaček jsem to ze začátku tak těžké neměl a hlavně jsem chodil domů večer unavený a na žádné „blbiny“ jsem neměl už ani pomyšlení. Začal jsem se usilovně vzdělávat a připravovat do školy.

Ještě větším zlomem pro mě byla posilovna, kde jsem se cítil úžasně. Viděl jsem obrovskou výzvu v překonávání stojanu činek zleva (4 kg) doprava (55 kg) a našel jsem skvělé místo, kde se vybít a unavit ve dny, kdy netrénuju box. Další skvělou věcí byl kolektiv této poměrně malé, ale velice útulné posilovny - díky němu jsem pokaždé z posilovny odcházel s úsměvem na tváři. Jednou jsem zde potkal Jitku, jednu z těch holek, co tam z pro nás muže nepochopitelných důvodů jezdí třeba i hodinu na rotopedu na minimální obtížnost a po dobu cvičení nás obšťastňují svými příhodami. Zhruba po dvou týdnech vzájemných signálů, úsměvů a pohledů jsme šli spolu z posilovny a měl jsem první možnost jí pořádně blíže poznat a pozvat na večeři. Po tomto pozvání následovala další a další, až jsme se nakonec dali dohromady, a teď jsme spolu spokojeně už 2 roky.

Myslím, že zde bych mohl svůj příběh ukončit a shrnout. Vím, že nikdy nebudu profesionálním boxerem, nejlepším kulturistou ani nejvšímavějším přítelem, ale podařilo se mi z úplného dna odrazit a vyjít vstříc snad šťastnému a dobrému životu správnou cestou. Vím, že jakákoliv nesnášenlivost či předsudky jsou špatné a nikdy by nikdo kvůli nim neměl být házen do stejného pytle. Mohlo mě to zavést do velkých malérů. Doufám, že si z mého vyprávění vezmete něco dobrého a vyrazíte sportovat nebo do posilovny. Vždyť je před námi léto a prázdniny!