Květen 2011: Hardcore soda

Minule si Cizo v téhle obskurní a urážlivé rubrice stěžoval, že na něj chodí trestní oznámení. Není divu, když je to takový hulvát a neurvalec! Mně se to nemůže stát. Jednak mám vychování anglického gentlemana odkazující na to nejlepší, co mohla viktoriánská Anglie nabídnout, a jednak jsem již postarší muž s notnou dávkou autocenzury.

Ale možná právě věk a poslední, křečovité tažení mých endokrinních žláz zapříčinilo, že jsem si nemohl nevšimnout příspěvku od Míši Podnecké. Pasáž z jejího poutavého vyprávění o tom, kterak ji maminka myla ve vaně za přítomnosti tatínka, jenž byl očividně v dobrém rozmaru, byla velmi, velmi inspirující. Dokonce jsem si dovolil napsat na toto téma scénář pro můj oblíbený populárně-naučný server deutscheinzestporno.de, který se těmi rodinnými vztahy zabývá tak nějak do hloubky. Dočkalo se mi autorského uznání a tučného obnosu euromincí. Ne jako tady.

Mladého masíčka se před lety zřejmě zachtělo i samotnému Arnoldovi. Ono ho už asi nebavilo žvýkat pořád ten samý steak, byť ta kravička pochází ze šlechtěného chovu. Ale teď už se trochu rouhám, vždyť mluvíme o Arnoldovi! A-r-n-o-l-d-o-v-i! Idolu našich srdcí. Plakátové výzdobě našich pubertálních pokojíků. Vzoru a ikoně. Polobohu kulturistů. Nadčlověku! Ano! To je to správné pojmenování, které jsem si ovšem musel vypůjčit, neřku-li ukrást ze slovníku Arnoldova tatínka, jenž svého synka takto láskyplně oslovoval v momentě, kdy zpozoroval v jeho dětských očích jemný záblesk odrazu svého blyštivého odznáčku příslušníka NSDAP, tak decentně připnutého na klopě hnědého saka. Nejsem si ovšem jistý jeho náklonností k synkově multikulturnímu sexuálnímu apetitu, protože pokud vím, tak dojemné prolnutí různých lidských ras tenkrát nebylo zrovna v módě.

Tohle je ale měsíční zpravodajství z měsíce května, takže byť je to ten měsíc, kdy je lásky čas, přestaňme se věnovat této pokleslé zábavě hnané toliko nízkými pudy a věnujme se sportu. Květen je měsíc soutěží, novodobých klání a šarvátek, kdy samci dávají najevo svou nadřazenost. Měsíc, kdy svalnatci ukazují plody své práce.

Začínám si poslední dobou pomalu, ale jistě přiznávat, že nejtěžší a nejvyrovnanější závodění s nejpřipravenějšími závodníky nabízí kategorie klasická kulturistika. Moment, počkat, chvilku strpení, musím se jít pokřižovat, poněvadž za tohle tvrzení skončím určitě v pekle. Ale je to tak. Jenže to je špatně! To tak vůbec nemělo být. To mělo přitáhnout širokou veřejnost. A široká veřejnost se na to vyprdne. Teď už je to příliš těžké. To není jako před pár lety, kdy jste dostali titul v klasicích skoro za nic. Teď musíte být vyrýsovaní, proužkovaní, tvrdí, žilnatí, prostě samá céva. Dokonce musíte mít i svaly! Zkrátka, teď už je příliš těžké to vyhrát. Letos jsem viděl pár jedinců, co také chtěli být šampióny, jenom pro ně nebyly vypsány vhodné kategorie. A tak mě napadlo, že bychom mohli mít nějaké další. Jedna z nich by se mohla jmenovat třeba „co by kdyby“. Ale to je samo sebou pouze pracovní název, protože by bylo zapotřebí, aby zasedl výbor (nejlépe výkonný) a dal jí nějaký pěkný světový název. Aby to mělo zvuk a glanc. Třeba Mr. Future (čti fjůčr). Mustrem je ten závodník, který má tlustou masařkovitou žílu přes bicák, ale do formy mu chybí aspoň tak 2 - 3 měsíce, což se projevuje zejména v oblasti pasu, který nenabízí tzv. pekáč buchet, ale pouze buchtu jednu jedinou. Nejlépe bublaninu. Jistě uznáte, že tento koncept je ideální pro tu širokou veřejnost, která má zálibu v nošení 2 - 3 mikin, nehledě na aktuální pobyt rtuti v teploměru, rádi se holedbají svými centimetry, ohromují nás svými objemy a půlmetrovou pneumatiku kolem pasu považují za přílišné zavodnění.

Jenže pak tu ovšem máme opačné spektrum široké veřejnosti, jež by mohla naopak volat po mužském ekvivalentu novodobé, také širokoveřejnostní ženské kategorie bikiny. Pro tu zatím název nemám, a proto ji budu interně nazývat Mr. Bikiňák. Etalonem soutěžících by byl ten jedinec, který by dosáhl nejlepšího výsledku v tomto poměru: co nejmenší biceps + co nejmenší obvod elastických kalhot (měřeno u kotníků) + co nejmenší velikost trika lomeno co největší hustota gelu ve vlasovém porostu. Melír snad ani zdůrazňovat nemusím. Doporučuji zařazovat tuto kategorii ihned na začátek soutěže, neboť se již několikrát stalo, že v květnu byla ještě docela zima a tito chlapci, budoucí šampióni, by nám s vyhřátím prostor jistě vyšli rádi vstříc.

Nesmíme zapomenout ani na silový trojboj. A když už jsme u kulturistické kategorie Mr. Future, tak bychom mohli zavést třeba benčařskou kategorii Mr. Skoro. Vedou mě k tomu stejné pohnutky jako u kulturistů. Přitáhnout více lidí. O co jde? Doteď, po 20 letech cvičení, jsem si myslel, že benč buď zvednu, udělám hurá, mám radost atd., nebo nezvednu, udělám chrrrchr, pomóóóc, někdo přiběhne, já se ztrapňuji, nebo nepřiběhne a já si činku roluji po svém těle, popřípadě umírám udušen svými ambicemi. Jenže jsem se zmýlil! Nedávno mě totiž jeden 21letý mladík přesvědčoval o tom, že dá 150 kg na benč. Při pohledu na něj jsem pojal jisté podezření, že právě prochází těžkým zánětem mozkových blan, jehož průvodním znakem bývá též těžké blouznění, a jeho tvrzení jsem ledabyle odbyl, až zpochybnil. Jenže junák se odbýt nedal. A tak slovo dalo slovo a padla sázka. Sázka s tím, že jsem ani trochu nepředpokládal, že by chlapec vůbec kdy dorazil. Jenže dorazil. Byl tam, nabitej a nabuzenej, s předsevzetím, jak mi to ukáže.

OK, fajn, jdeme na to. 60 kilo byla rozcvička. Pohodička, zívačka. 100 kilo. Paže se sice třásly, ale padlo tam cca 5 opakování, takže jsem kapánek znejistěl. Do klidové frekvence se mi tep vrátil po absolvování 1 opakování se 130 kily, které bylo vážně hodně, hodně hraniční. V obavě o cvičencovo zdraví jsem chtěl sázku stornovat, ale mužík si stál za svým! Že prej to dá. A vážně, co se pak dělo, to už jsem léta neviděl. Zhruba po 15minutovém odpočinku se jal s ohlušujícím rachotem nakládat těch pár mizivých kotoučků, které ještě zbývaly do požadované zátěže. Vyžádal si ode mě trhačky (!??!), které si pevně omotal kolem zápěstí, zjevně inspirován obrázky benčařů, kteří tam mají, ehmm... spíš bandáže než trhačky, začal zběsile pobíhat po místnosti, aby si pak s rozběhem lehl na lavici se zarputilým výrazem ve tváři, a to jen proto, aby se poté zase zvedl a vyžádal si „nějakou fakt vostrou muziku“. „Pusť mi tam nějakej nářez voe, ať mě to nakopne, voe,“ povídá křehké dívce za barem. Takže po další desetiminutové pauze, kterou si vyžádalo umělecké cítění jedince, to snad konečně přijde. Magnezium. Opětovný náleh. Upřený výraz. Soustředění. Rachot v reprácích.

„MATHAFAKA YEEAHH!“ ozval se bojový ryk takové intenzity, že taky křičím: „YEEAHH,“ jak jsem se z toho leknutí málem posral. Činka jde ze stojanů, obličej brunátní, lokty vibrují jak tlumiče na pražské dlažbě a nastává zvláštní jev. Činka se takřka nehýbe, a přesto se přibližuje k hrudníku tím, jak pánev začíná levitovat ve vzduchu. Když došlo k sblížení na zhruba 20cm vzdálenost, slabší povahy, které přivábil namlouvací rituál s benčovkou, přiskakují a s chápavě laskavým výrazem ve tváři činku mladému snaživci odebírají. Myslel jsem, že je konec. Nebyl. Poté, co se mlaďochovi vrátila normální barva do tváře, znovu nabyl pošlapané sebevědomí a s nadšeným šklebem mi povídá:

„Skoro to tam bylo, co?“

Věřím, že tyhle skorobenčmeny zná každý, kdo už párkrát byl v posilovně. Myslím, že by bylo škoda, aby si takový tyátr užívala jenom omezená parta lidí. Chytré hlavy z liftu určitě vykoumaj nějaká pravidla a pak to teprve bude pořádná show, která přitáhne davy.