Váš příběh: Ze dna zpět k životu

S činkami jsem se seznámil ve svých 16 letech. Ale bohužel jsem od té doby moc času v posilovně netrávil, protože zhruba v té době jsem měl problémy ve škole, což bylo částečně způsobeno mým dosavadním způsobem života. Hodně brzy jsem začal kouřit marihuanu, která se mi následně stala velkým kamarádem.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh“ do našeho vyhledávače.

Ze začátku jsem kouřil jen mimo školu a dával jsem si pozor, aby to doma nepoznali, ale časem jsem na nějakou sebekontrolu přestal pomýšlet. Po 3 letech jsem už hulil každý den a dá se říct, že skoro nebylo chvíle, kdy jsem nebyl zkouřený. Před čtvrtým, maturitním ročníkem na střední škole, kdy se všichni začali chystat na zkoušku dospělosti, by každý ode mě očekával, že přestanu hulit, nebo to aspoň omezím, což se opravdu stalo. Ale paradoxně jsem začal brát tvrdé drogy, konkrétně pervitin.

Stalo se to uprostřed velkých prázdnin před maturitou. Naši byli zrovna na dovolené, takže jsem si chtěl poslední chvíle prázdnin pořádně užít. S nejlepším kámošem ze třídy jsme se domluvili, že uděláme party. Celou dobu, co jsme chodili na střední, jsme jako jediní ze třídy pravidelně kouřili trávu, ale kámoš už nějaký ten měsíc měl zkušenosti i s perníkem. No a to se mi bohužel stalo osudným. Ale nemůžu mu to dávat za zlé, že mně to nabídl. Vzal jsem si to já s vlastním vědomím, ne on. Prostě jsem do toho šel. Každý si teď o mně řekne, že jsem magor, což jsem opravdu byl, ale teď už čas nevrátím. Ale musím říct, že to byla největší chyba v mém životě. Bral jsem to všechno moc lehkovážně a říkal jsem si: "Tak co, trávu už znám, tak proč nezkusit něco lepšího." Naprosto jsem to podcenil a zapomněl na to, že to je tvrdá droga, což jsem zjistil hned poté, co jsem si svou první lajnu dal. Ze začátku to nic nedělalo, ale po pár minutách přišlo něco úžasného - obrovský příval energie a euforie, měl jsem pocit, že zvládnu úplně vše, jak psychicky, tak fyzicky, ale zároveň jsem si uvědomil, že to nebude jen zážitek na jednu noc, že je to prostě tak silný pocit, že jsem věděl, že to u jedné lajny neskončí, a tak jsem trochu začal chápat, co to ta závislost je. Po několika měsících šňupání jsem se rozhodl, že si to zkusím aplikovat injekčně. Prostě jsem stále přemýšlel, jaké to může být, když šňupání bylo tak super. O následných účincích se rozepisovat nebudu, protože to není podstatou věci.

Po delší době už to na mně každý viděl, ve třídě to taky nebylo jednoduché, hlavně třeba v jídelně, kde na mě každý čuměl jak na zvíře v ZOO a já si tak opravdu připadal. Začal jsem čím dál víc chodil za školu, můj výčet "úspěchů" za druhé pololetí 4. ročníku byl hrůzostrašný. Přesně už si to nepamatuji, ale bylo tam několik pětek, trojka z chování, třídní i ředitelská důtka, asi třicet neomluvených hodin a přes dvě stě omluvených. I přesto mě k maturitě pustili, ale samozřejmě jsem ji neudělal.

Potom jsem doma zažil peklo, tak jsem se poprvé rozhodl přestat. Ze začátku to bylo hodně těžké vzdát se drogy, opravdu asi nejtěžší chvíle života, časem se to ovšem zlepšovalo a začal jsem myslet i na jiné věci a hlavně na školu. Pomohlo mi i moje první zaměstnání, které sice netrvalo dlouho, ale poznal jsem, co to je pořádná práce, protože aspoň pro mě to byla těžká práce, kdy jsem ve velkém vedru tahal a lisoval těžké kusy gumy. Celý rok jsem se pilně učil na druhý pokus maturity, kterou jsem nakonec udělal. Ovšem zážitky a myšlenky spojené s drogami nezmizely, tak jsem si řekl, proč si aspoň nedat občas marihuanu. A tak to začalo celé znovu. Jenže teď jsem do toho spadl přímo po hlavě a zažil jsem, co to je život narkomana. Fetoval jsem v kuse necelé 3 roky a v posledním roce už jsem byl tak na dně, že jsem začal doma krást a přišly první problémy se zákonem. Za jednu krádež jsem vyfasoval 400 hodin veřejně prospěšných prací, pak tu bylo několik nesplacených půjček... To se ovšem nedá srovnat s psychikou, která trpí nejvíc. Hlavně po dojezdech jsem zažil, co je to deprese, a několikrát jsem byl zavřený doma a nemohl jsem vylézt ven mezi lidi, jak jsem byl v pasti. Tělo dostávalo taky šíleně zabrat, přechodil jsem i jednu žloutenku a museli mi vyoperovat jehlu, která se mi zapíchla do ruky a zůstala zapíchnutá žíle.

A jak běžel čas, bylo to horší a horší a začal jsem přemýšlet, že mně takto vlastně uteče celý život, což jsem nechtěl, hlavně jsem chtěl začít znova cvičit, to mně chybělo ze všeho nejvíc. Doma byla situace neúnosná a rodiče mě nakonec vyhodili na ulici - další těžká zkouška. Ze začátku to bylo opravdu nepříjemné. Sice to bylo z jara, ale stále byla zima a já neměl kam jít. Navíc jsem neměl finance na jídlo, natož na drogy. Opravdu to bylo hodně náročné a několikrát jsem si i pobrečel. Takto jsem pár měsíců přežíval, ale nakonec jsem se rozhodl se sebou něco dělat a jedním z důvodů byla právě nekonečná chuť začít cvičit. Rozhodující ale bylo, že mě rodiče vyhodili z domu. Měl jsem to jednodušší v tom, že to úplně prví ukončení drogové "kariéry" jsem už měl za sebou.

Nyní mi taky pomáhá ambulantní léčba, kam už 2,5 roku chodím. Po návratu jsem vypadal šíleně, byl jsem jako smrtka, vážil jsem zhruba 70 kg na 184 cm výšky. Hned mě začaly svrbět ruce a hned další den jsem se pustil do cvičení. Po 2 letech jsem přibral na 104,5 kg, ale bylo tam i dost tuku a vody, tak jsem se před 4 měsíci rozhodl poprvé zkusit dietu. Za ty 4 měsíce jsem zhubl na 87,5 kg. Teď je mým cílem přibírat, ale ne tuky. Závěrem bych jen chtěl říct, že jsem neskutečně šťastný, že se mi daří s mou závislostí bojovat. Sice už ten život není takový jako před tím, ale doufám, že se už nikdy nevrátím tam, kde jsem byl.