Boris Zajčuk: talent z „gulagu”

Pro sovětské sportovce nebyl v předrevoluční době vůbec žádný problém uspět na světových kolbištích. Nejdřív ale museli uspět doma. Boris Zajčuk, bývalý vrcholový atlet a reprezentant SSSR tohle přes svůj neobvyklý osud dokázal a se svým světovým rekordem se dokonce zapsal do mezinárodních statistik.

Dětství

Borisův otec pracoval jako dentista v Moskvě. Za svou občasnou, avšak veřejnou kritiku Stalina a Komunistické strany Sovětského svazu byl prohlášen za nepřítele lidu a dalších 14 let tak strávil v politickém pracovním táboře, kterému se říkalo gulag. Po této smutné a těžké epizodě byl následně vystěhován z Moskvy a přemístěn do Kyrgyzstánu, do města Tokmak. Zde se narodil Boris.

Po šesti letech relativního klidu byl ale otec znovu poslán do dalšího pracovního tábora. Aby byl otec blíže k rodině, přestěhovala se Borisova maminka s malým Borisem do Kazachstánu. V té době začal Boris rozvíjet základy boxu předané dříve otcem. Po několika letech tréninku se postupně vypracoval na boxera první třídy. Jeho učitel tělesné výchovy však našel ve skladišti tamní školy staré vrhací kladivo a řekl, ať si to šikovný Boris zkusí. Ani Boris, a dokonce ani učitel však neměli představu, jak se má takové kladivo vlastně házet. Znali jen obrázky z příručky atletiky. Naštěstí však v tomto městě žila jedna starší dáma - Gertruda Mayer, která byla trenérkou atletiky a v regionu byla považována za největšího odborníka v oblasti hodu kladivem. Postupně předala Borisovi dobrý základ, a protože byl mladík vnímán jako velmi dobrý student a slibně se rozvíjel i jeho sportovní talent, bylo mu a jeho mamince doporučeno a následně i povoleno, aby se přestěhovali do Moskvy. Tam už měl mladý Boris velmi dobré podmínky na každodenní trénink.

Od nadaného atleta ke špičce sovětských vrhačů

Boris, jakožto nadějný sportovec, dostával na studium a na sportovní trénink státní podporu ve výši 160 rublů (tehdy cca 1.600 Kč), což bylo v té době opravdu hodně. Vystudovaný inženýr dostával tou dobou pro příklad plat kolem 110 rublů. Boris byl kromě toho často zván do tréninkových táborů mladých talentů. Pokud zrovna nebyl v tréninkovém táboře, dostával stravenkové poukázky, které mohl utratit jen v konkrétní restauraci, ne v obchodě.

Národní mužstvo

Úvodem je nutné zmínit dost podstatný a na naše poměry neuvěřitelný fakt. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo v SSSR tolik skvělých vrhačů, že v žebříčku světové výkonnosti bylo asi 70 kladivářů právě ze Sovětského svazu. Boris se dostal do národního mužstva až v roce 1976 a od té doby šly jeho výkony rychle nahoru. Vybraní atleti tou dobou strávili 250 - 270 dní v roce v tréninkových táborech. Trénink byl řízen podle kvalitních teorií sovětských vědců, jejichž teorie se mohly aplikovat jen v komunistických státech. Důvod byl srozumitelný - sportovci v komunistickém bloku měli velká privilegia a jejich úspěchy byly obratně využívány komunistickou propagandou k prezentaci dané země a systému.

Už v té době se sportovci účastnili kempů v cyklech ročních (přípravné, předzávodní, závodní a přechodné období), měsíčních, týdenních ale i denních (makrocykly, mezocykly a mikrocykly). Několikrát týdně se trénovalo ve dvoufázovém systému - dopoledne a odpoledne. Toto nesmírně fyzicky a duševně náročné zatížení se dalo zvládnout jen v doprovodu týmu lékařů, masérů a fyzioterapeutů. Po každém tréninku měli atleti masáž, suchou saunu a vířivé lázně. Samozřejmostí byl i speciálně sestavený jídelníček.

Ačkoli tehdy nebyla věda o stravování natolik rozvinutá, jídelníček obsahoval vše, co atleti potřebovali. Byly jim servírovány všechny druhy masa - hovězí, vepřové, kuřecí, krutí a samozřejmě i ryby. Často pili mléko obsažené v přípravcích pro kojence. Jedli hodně černé čokolády a denně měli i kaviár, kterého bylo v SSSR opravdu dostatek. Později začali používat i proteinové prášky dovážené ze západu.

Suplementace vitamíny byla samozřejmá. Atleti dostávali hodně vitamínu B, nejprve v cyklech - s tím, že každý den to byl jiný typ vitamínu B. Časem dostávali komplex vitamínů B v injekcích, což bylo účinnější. Sportovci měli každý den hodně medu a dávku včelího pylu, občas také malé množství kašičky z rozdrcených včelích larev a trubců.

Běžné bylo i používání anabolik, jejichž užití bylo v počátcích povoleno a atleti tedy nebyli nijak testováni. Naopak, když atlet odmítl anabolika brát, byl z národního družstva vyhozen. Na přiložené hromadné fotografii skupiny vrhačů je možné si všimnout vysokého obra (na pravém okraji skupiny), který měřil asi 204 cm a vážil přes 135 kg. Tento obr jednou řekl, že žádné „drogy” brát nebude, protože má síly dost - a to skutečně měl. Velmi brzy však musel odjet domů.

Sám Boris dostával anabolika dovážená z Maďarska - něco jako Retabolil v letech 1970 - 73. Později se začal vstřikovat Winstrol. V prvních letech nebyl nad užíváním anabolik v SSSR žádný státní dohled a vše bylo jen v rukou trenéra. Vše se změnilo v polovině 70. let. Příkladem bylo využití „sovětské plovoucí laboratoře“ na Olympiádě v Montrealu, kdy Sověti na své lodi tajně testovali své atlety den před závodem, a pokud sami zachytili nějaké stopy anabolik, byl atlet zařazen na list „zraněných”. Před několika měsíci našli Kanaďané během čištění řeky Svatého Vavřince v Montrealu stovky injekčních stříkaček a jehel přesně v místech, kde sovětská laboratoř kotvila.

Dlouhá léta neměli atleti žádné sponzory. Vše bylo šité na univerzální míru a atletům se oblečení jen půjčovalo. Jediným sponzorem byl tehdy stát a klub. Heslo té doby bylo: „Komunismus nepotřebuje západní sponzory, protože naši atleti mají vše, co potřebují.“

June 30, 1992
Miscellany
NEWSWIRE

From Staff and Wire Reports:
„Thirteen members of the Moscow Giants football team touring North America have left the team in Ottawa, Canada, and say they will apply for refugee status," a Canadian official said.

13 členů fotbalového týmu NFL „Moscow Giants“ opustilo tým během severoamerického turné v kanadské Ottawě. Podle kanadského úředníka řekli, že požádají o uprchlický status.

Boris v Kanadě

Boris se později usadil v Kanadě, kde si začal budovat novou kariéru. Nyní, po 19 letech má v Kanadě velmi dobré jméno a je uznáván nejen jako trenér, ale i jako skvělý masér a terapeut. V současné době pracuje pro sportovní rehabilitační kliniku a ve svém domě má i soukromou praxi. Boris má kromě práce i čas na rozvoj svých koníčků - má asi 10 včelích úlů a jeho přátelé tak mají k dispozici stále skvělý přírodní med. Rád si ve svém soukromí zahraje na tahací harmoniku a piano a s chutí čte poezii.

Boris však fyzicky nijak nezahálí a reprezentuje Kanadu v hodu kladivem v kategorii veteránů. V zimě i v létě trénuje jednak sebe, jednak systematicky koučuje i několik mladých atletů. Nyní se připravuje na mistrovství světa veteránů pořádané kalifornským Sacramentem v červenci. Jeho cílem je nejen vyhrát, ale i vytvořit světový rekord v kategorii „60 - 65letých stále mladých vrhačů“.

Borisi, vyprávíš o prvotních suplementech užívaných sovětskými sportovci, což již v té době zřejmě nebylo ojedinělé. Můžeš být detailnější a uvést, do jakých extrémů byl příjem podpůrných prostředků (nejen anabolik), případně i trénink veden?

Veškerý proces s anaboliky či jinými prostředky byl řízen a kontrolován trenéry a doktory. Závodníci si prostě jen nechali aplikovat příslušnou denní dávku. Co přesně, kolik a jak často, atlety nezajímalo. Vzpomínám si, že někteří sportovci dokonce užívali i placentu z nenarozených dětí.

V roce 1992 jsi společně s dalšími členy moskevského týmu amerického fotbalu Moscow Giants emigroval během severoamerického turné. Byli jste na to předem připraveni? Případně, jak k vašemu rozhodnutí o emigraci vlastně došlo? Dokázal se pak někdo z moskevských fotbalistů prosadit v NFL? Co s nimi pak bylo dál?

To, že se členové fotbalového družstva NFL Moscow Giants rozhodli zůstat v Kanadě, nebylo plánované. Celé turné družstva v USA a Kanadě bylo velmi špatně zorganizováno, nebyly peníze, hráči měli špatnou stravu, ubytování bylo doslova pod psa. To vše dovedlo sportovce k myšlence nevrátit se domů. Celou akci organizovali jak Rusové z Ruska, tak lidi žijící v Americe. Všechna utkání během turné vlastně prohráli. Nikdo se později nedostal ani do NFL ani do CFL. O dalším osudu členů této výpravy od té doby nemám informace.

O tréninkových metodách sovětských sportovců nebo i výcviku sovětských vojenských speciálních sil kolují rozsáhlé legendy. Vzpomeneš si na nějaké z těch sportovních, které se šířily mezi atlety samotnými?

Boris Zajčuk a Emil Müller

Kteří ze sovětských sportovců (atleti, hokejisté, fotbalisté, gymnasté...) procházeli asi nejtvrdší tréninkovou přípravou a kteří byli nejvíce vyzdvihováni a odměňováni?

Všichni sportovci v SSSR byli vesměs na stejné úrovni, všechny druhy sportu totiž měly stejné podmínky pro přípravu.

Borisi, jako atlet a trenér jsi působil v nejúspěšnějších dobách sovětského sportu, jehož slavný obraz už dnes zůstává jen v občasných úspěších ruských sportovců. Čím podle tebe současný ruský sport prochází a co od něj můžeme v budoucnu očekávat?

Během tzv. “perestrojky” se zrušilo hodně do té doby fungujících věcí. Státní podpora klesla, trenéři ztráceli svá místa, nebo jim byly výrazně sníženy platy. Začali proto trénovat v Indii, v Číně, v arabských státech a v dalších zemích v zahraničí. Systém, v němž jsme celou dobu fungovali, který jsme budovali a který rozvíjel širokou členskou základnu, z níž vycházeli špičkoví sportovci, se v podstatě zrušil. Sportovní školy se pomalu, ale jistě ruší dodnes. Stát podporuje jen špičkové sportovce, za nimi se už ale nevytváří nové kádry a chybí tak širší základna na podporu nových talentů.

Co bys ruskému sportu, případně sportu celkově přál?

Pro ruský sport by bylo jednoznačně nejlepší, kdyby se vrátil velmi dobře promyšlený systém rozvoje sportu a přípravy mladých sportovců. To se už v Rusku ale asi nikdy nestane.

Doslov

Za téměř kompletní zpracování článku a rozhovoru s Borisem tímto s hlubokou úctou děkuji mému velkému kamarádovi „Bivojovi“ v Kanadě - Emilu Müllerovi a se stejnou poklonou zdravím i Borise a jeho rodinu. „Zdravstvuj maladěc!“