Jsem v sokolské tělocvičně v Brně. Za dveřmi hučí skupinka dětí, malinkých i odrostlejších, které se v přesně stanoveném čase vlijí do sálu jako rozvodněná jarní řeka, a začíná jejich trénink, trénink capoeiry. „Ginga!“ zavelí jejich učitel Pavel Sršeň portugalsky, jelikož všechno názvosloví v capoeiře je v portugalštině, a bosé dětské nožky se začnou za zvuku bubínku pandeiro pohybovat v tomto základním kroku.
„Co vlastně znamená slovo capoeira?“ ptám se trenéra Pavla s přezdívkou Pavâo, který se zdá být v portugalštině kovaný. „Capoeira znamená v překladu křoví. Toto bojové umění totiž vzniklo mezi otroky zavlečenými z Afriky do Brazílie a ti se při svých útěcích z kolonií schovávali v porostu džungle. Otrokáři křikem označovali místo jejich úkrytu a odtud ten název.“
V Čechách se capoeira poprvé začala objevovat zhruba před deseti lety, ovšem ze začátku na velmi amatérské úrovni. Nebyli tu učitelé, a tak zájemci o capoeiru okoukávali toto umění pouze z filmů a snažili se jej napodobit. To ovšem nadšeným studentům brzy přestalo stačit, a tak navázali kontakt s brazilskými učiteli, což odstartovalo rozvoj capoeiry u nás. Brněnští capoeiristé, díky kterým jsem viděla poprvé tento sport na živo, patří k brazilské organizaci Abadá, která se snaží podporovat a dále rozvíjet umění capoeiry a také dohlíží na kvalitu svých vyučujících. Trenéři mají přiděleny své profesory, za kterými pravidelně dojíždějí na workshopy, navštěvují i množství seminářů, takže je zajištěno, že capoeira je vyučována ve své ryzí podobě i za hranicemi země jejího vzniku. Nejen u nás se tento sport těší stále vzrůstající oblibě. Proč tak exotické bojové umění přitahuje zájem tolika lidí? „Asi proto, že v capoeiře si každý najde to své,“ odpovídá na mou otázku Pavel. „Některé lidi může lákat akrobacie, jiné bojový aspekt, další zase možnost protažení celého těla nebo zvládání zajímavých kombinací pohybů.“
A zajímavé kombinace pohybů ve velmi efektním provedení jsem mohla vidět hned při úvodním rozcvičování jednoho z pokročilejších studentů v kurzu pro dospělé. Byla jsem unesena jeho pružností i působivými akrobatickými kousky provedenými s vláčnou kočičí elegancí. Hodina začíná a já si připadám jako návštěvník v cizí zemi. Nerozumím ani slovu z portugalské terminologie, ale líbí se mi sledovat všechny ty variace kroků, skoků, kopů, hvězd, obratů a otoček... Kdy naposledy jsem se vlastně já pokoušela o hvězdu? A zvládla bych ji ještě? Už dlouho se nestavím na hlavu, ale někdy mi to chybí, a tak tady nadšeně hltám každý pohyb studentů capoeiry. Jde bez diskuse o velmi náročnou fyzickou aktivitu, která ale v provedení zkušenějších působí neobyčejně ladně, téměř jako tanec.
„Je tedy capoeira sport, nebo spíš umění?“ ptám se trenéra brněnské Abadá capoeiry a ten se chvíli rozmýšlí.
„Capoeiru je velice těžké definovat. Když se to vezme po fyzické stránce, je to velice náročný sport s akrobatickými prvky, ale váže se k ní i hudba a řada kulturních tradic. Capoeira je tedy vlastně všeobecným uměním.“
Jak se dozvídám, o tradiční brazilské muzicírování nejsou ochuzeny ani tréninky v Česku. I brněnští studenti ve své tělocvičně vytvoří ke konci hodiny kruh zvaný roda, ve kterém vždy dvojice praktikuje to, co se naučila v tréninku, zatímco ostatní jejich snažení doprovází hudbou na tradiční brazilské nástroje, tleskáním do rytmu a zpěvem. Capoeira je tedy skutečně všeobecným uměním. Kde jinde byste si v rámci jedné lekce dali řádně do těla, ve zpěvu provětrali hlasivky, zdokonalili své jazykové schopnosti a ještě se přiučili hře na hudební nástroj? Nic podobného mě nenapadá. A je tu ještě jedna třešnička na dortu. Na capoeiře také obdržíte svou osobní přezdívku. Tu uděluje učitel, kterému může charakter či pohyby žáka připomínat určitého živočicha. Pokud tedy chcete vědět, jaké zvíře ve Vás dřímá, přijďte na capoeiru. Nezapomeňte si ale slovník, protože i přezdívka, které se Vám dostane, bude v portugalštině. Tradice je prostě tradice.
Více informací naleznete na stránkách Abadá Capoeira Brno .
Tréninkový dril
