Nové tváře bodyfitness:
Monika Hlubková (rozhovor)

S Monikou Hlubkovou jsme dělali rozhovor bezprostředně před Mistrovstvím Čech mužů a žen v kulturistice a bodyfitness 2011, které se konalo v Rumburku. V době, kdy vychází tento rozhovor, má ale Monika už svůj debut úspěšně za sebou. Ve své kategorii bodyfitness nad 164 cm obsadila čtvrté místo a na pódiu jí to ohromě slušelo. Nyní bude ladit formu, aby se mohla v červnu, již o zkušenost bohatší, utkat se svými soupeřkami v rámci soutěže Mistrovství Čech dětí, dorostu a juniorů.

Obligátní otázka na začátek: Kdo nebo co vás přivedlo k činkám?

Sportovala jsem odmalička, ale přesto když jsem byla malá, byla jsem tlustá. Později se mi podařilo zhubnout a do posilovny jsem začala chodit, abych si postavu zformovala a udržela.

Takže vás k tomu nepřivedl žádný muž, jak to bývá často zvykem?

Ne, ne. Do posilovny jsem si našla cestu sama. Tam, kde bydlím, máme malé fitko, kam moc lidí nechodí, takže jsem nemusela překonávat žádný ostych.

V kolika letech jste objevila posilovnu?

To mi bylo asi čtrnáct, nebo patnáct. Ale teprve až asi poslední dva roky to má opravdu nějaký řád a systém.

Co vás přimělo k tomu, změnit styl tréninku a stravování a nastolit vašemu snažení pevnější řád?

Asi to, že jsem vždycky obdivovala lidi, kteří chodili na závody, a já si to jednou také chtěla zkusit. Pak mě také inspiroval přítel, který se na podzim připravoval na závody, takže jsem se do toho také obula a podařilo se mi na závody připravit.

Jak vypadala vaše příprava a jak se v ní změnil váš trénink?

Ze začátku byl trénink téměř stejný, chodila jsem do posilovny každý druhý den, ale již od ledna jsem začala držet dietu - sacharidové vlny. Když se ale závody blížily, chodila jsem už cvičit každý den.

Bylo to poprvé, co jste zkoušela sacharidové vlny?

Ano, bylo to poprvé a nejraději bych řekla, že i naposled. (smích) Bylo to náročné. Ony ty vlny samy o sobě nejsou zas tak brutální, ale v tom závěru přípravy už je to fakt na bednu. Přišly i chvíle, kdy jsem při tréninku zvedala ty činky a v duchu si říkala: „Zabal to a běž domů.“ I slzy byly. Ale tím si projde asi každý.

Co vás udrželo v tom, že jste přípravu dokončila a nevzdala to?

Vědomí, kolik do toho už člověk investoval času, peněz i úsilí.

Jste spokojená se svou formou před soutěží?

To je těžká otázka. Já se cítím dobře. Vím, že by to mohlo být samozřejmě lepší, ale myslím si, že na to, že jde o moji první přípravu, je to dobré.

Těšíte se na pódium, nebo bude nervozita?

Nervozita určitě bude, ale každopádně se také těším. Přijede se podívat rodina, tak se jim chci ukázat a budu ráda, když si pak třeba naši řeknou, že jsou na mě pyšní, to by pro mě byla taková největší výhra.

V červnu se chystáte na juniorskou soutěž, budete si tedy moci po závodech v Rumburku dopřát alespoň malou oslavičku?

Oslava bude. Mamka přiveze buchty, dám si rohlíky s paštikou, už mám také nakoupenou bílou čokoládu, piškoty, nugetu, marmeládu, prostě všechno a také určitě bude mekáč! (smích)

A jaké máte ambice do budoucna? Bude chtít závodit i v příštích sezónách?

Kdybyste se mě zeptala v momentech, kdy jsem měla krizi, řekla bych vám, že tohle už nikdy dělat nebudu. Ale všichni mi tvrdí, že se mi to tak zalíbí, že příště do toho půjdu zas. Tak uvidíme.