Váš příběh:
Slovo nemožné neznám

Jsem, jaký jsem. Jediný člověk, na kterém musím pracovat, jsem já, abych byl lepší partner, přítel, společník. Rád bych tímto článkem motivoval lidi, jako jsem býval já, aby viděli, že vše se dá dokázat. Chce to jen chtít a jít si tvrdě za tím. Stálo to spoustu úsilí, dokonce i pár vztahů. Ale navázal jsem mnohem hezčí a pevnější vztahy se svými současnými přáteli. Cítím se skvěle a věřím, že i Vy se můžete cítit skvěle. Jděte do toho! ;)

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Před dvěma lety jsem studoval informatiku. Jak všichni víte, informatici jsou většinou světloplaší jedinci. Nejsou výkonní v žádných sportech, většinou vidí smysl jen v programovacích jazycích. Viděl jsem v něm smysl i já. Už jako malý jsem byl oplácanější dítě, měl jsem problém s menší nadváhou. Docela rád jsem sice "lítal" po venku, ale pořád jsem byl takový míša kulička.

Asi ve čtrnácti letech jsem začal navštěvovat turistický oddíl mládeže. Tam se se mnou poprvé něco dělo. Byl jsem v té době zamindrákovaný, že jsem se nelíbil holkám. Po pár měsících strávených hraním aktivních her a výletech do přírody se najednou něco začalo dít... Začaly se mi formovat nohy a dokonce jsem ztratil pár kilo i pár centimetrů v pase. Bohužel, vše dobré jednou končí, a tak skončil i turistický oddíl. Tou dobou jsem se chystal jít na střední. Nebyl jsem sice už takový špíček, ale žádná sláva to nebyla. Neměl jsem ani sílu v rukou, bolívala mě záda. Byl jsem prostě slaboch. Jediná partie, která na mně za něco stála, byly nohy. Hodně jsem jezdil na kole po různých terénech a všímal jsem si, že mám stehna a lýtka větší než před nějakou dobou. Ani běh mi nedělal problémy díky tomu, že jsem měl v nohách sílu. Na střední jsem ale sport nějak zanedbal. Kila začala vesele přibývat, jak jsem se rval zapařenýma bagetkama, hamburgerama, kolama a já nevím čím vším ještě. Nesportované nohy ztrácely na výkonu a mě začala bolet kolena. A to tak, že hodně. Při mých 172 cm jsem měl zhruba 90 kg. Měl jsem problémy udělat 10 kliků, udělat výmyk. Jediné, co mi šlo, bylo švihadlo, ale potom mě vždy bolela kolena.

Svěřil jsem se mamce a ta mi nakonec sestavila dietku. Jako vedoucí školní jídelny se trošku vyzná v kvalitních potravinách a živinách. Něco vyčetla z internetu a z moudrých knih, a tak nastalo mučení. Přišla dieta, ale žádná taková, jakou jsem čekal. Žádné malé porce a jen zelenina. Měl jsem dostatečné porce jídla a na talíři se mi neustále objevovala celozrnná rýže, kuřecí prsíčka na vodě, dušená zelenina, tmavý chléb, žádné máslo. Trošku drastické, ale hlad jsem neměl.

A najednou to přišlo. První kilogramy šly rychle - asi za dva týdny jsem byl dole o dvě kila. Měl jsem cca 88 kilo. Další kilogramy na sebe nenechaly dlouho čekat, ale už jsem hubnul daleko pomaleji. Problémem bylo, že jsem se nehýbal. Byl jsem sice hubenější, ale špek jsem měl. Jen ho maskovalo volnější triko. V ramenech jsem byl sušinka, ruce jsem měl jako špejličky obalené tukem. Ale bylo mi to jedno. Šel jsem pomalu na vysokou školu, učit se programátorem, a nad nějakými kily jsem nepřemýšlel.

Po necelých dvou letech na vysoké se mi kamarád a zároveň spolužák svěřil, že už nějakou dobu posiluje. Přemlouval mě, ať jdu taky. Konzultoval jsem to s příbuzným, který je docela úspěšným kulturistou. Jeho slova byla: "Na co krucinál čekáš? Jdi do toho a bojuj!" Tak jsem začal bojovat. V zimě roku 2010 jsem měl opět svých 90 kilo a jasný cíl. Zhubnout a pořádně se namakat, abych vytřel zrak všem, kterým jsem se nelíbil a dělali si ze mě šprťouchlata, že jsem slabý a špekatý.

Je za mnou jedenáctý měsíc snažení a pokroky jsou velké a nepřestávají. Sice už nejsem na informatice, ale studuji stále. Mám brigádu. A co je hlavní, mám 80 kilo, vypracované ručičky, opět silné nožičky, široká ramena, silnější a kulatější prsa a pomalu se začínají ukazovat skvěle schované svaly na břichu. Chtělo to skoro rok, ale téměř se to povedlo. Užívám proteiny, aminokyseliny a spalovače a jedu pořád dál. Posouvám se za hranice svých možností, a to díky pár přátelům, kteří se mnou do fitka začali chodit, a díky novým přátelům, které jsem tam potkal. Našel jsem si báječnou dívku, která ráda cvičí a dělá výživovou poradkyni.

Cíl posouvám neustále dopředu, ale posun z 90 na 80 kg během roku a docela masivní nárůst svalů, to není špatné, ne? Věřte mi, bolelo to a bolet to ještě bude. Mám ale podporu své přítelkyně, přátel a sen získat trenérskou licenci. Rád bych proto absolvoval kurz trenérské školy Ronnie.cz a splnil další svůj cíl. Makat na sobě nepřestávám, budu makat, dokud porostu a dokud budu vypadat k světu. A všem, kteří váhají, tak neváhejte. Ten pocit, když vidíte, co jste dokázali sami se sebou, je nenahraditelný...