Lou Fanánek Hagen:
„Jsem cestovatel do neznáma.“

Jméno:	Lou Fanánek Hagen (vlastním jménem František Moravec)
Datum narození:	18. 6. 1966
Znamení:	blíženci
Bydliště:	Vyžlovka
Zaměstnání:	muzikant, zpěvák skupin Tři sestry a Synové výčepu

Před setkáním jsem si přečetla dvě jeho knížky - starší „Tak to bylo, tak to je“ a novější „Járo, kakao!“. Je to divous a pařmen první kategorie, udělala jsem si po přečtení obou jasný obrázek o zpěvákovi skupiny Tři sestry. Ovšem naše domlouvání na rozhovor probíhalo nečekaně hladce. Žádné vytáčení, rušení schůzek a podobně. Je to divous a pařmen, ale spolehlivý, upravila jsem si názor.

A pak jsme se měli potkat. Komunikační šumy ale zapříčinily, že Fanánek byl na místě o hodinu dřív než já. Tím místem myslím hospodu. Ajajaj, začala jsem se strachovat, stále pod vlivem obou přečtených knih. Jestli tam na mě bude čekat, než přijedu, bude na káry, obávala jsem se. Ale chyba lávky, Fanánek byl svěží, přijel na kole a k jídlu si objednal zeleninový salát. No teda, buřty s cibulí nebo tlačenka, to by mi k němu sedlo, ale salát!? Jo jo, on asi i takový bouřlivák jako Fanánek časem zjistí, že nikdo a tedy ani on není nezničitelný a že nejspíš bude třeba začít svou fyzickou schránku trochu šetřit.

Neuškodí vaší punkové image, když se objevíte na webových stránkách o fitness a kulturistice?

Určitě ne. Ono, kdyby šlo o punkovou image, tak to stejně nikdo z punkáčů neuvidí, alespoň nikdo z těch pravověrných, kteří by se na takový stránky nikdy nepodívali. Navíc, my stejně nejsme s žádnou image až tak spjatí, tomu jsme nikdy moc nedali. Ani tomu punku ne. Líbily se nám hlavně ty hadry a to, že jsme to praktikovali tak polotajně v době socialistického státu, takže nás honili policajti a to bylo takový drsňácký. Ale jinak punkáči revoltovali proti kapitalismu, který my jsme naopak chtěli, tudíž to bylo takový postavený na hlavu. Takže já s image problém nemám.

Dobře tedy. Dokázal byste se na úvod několika slovy charakterizovat?

Nevím... Já bych řekl - chaos, naprostý chaos.

Nezměnilo se to ani postupem doby?

To se právě mění pořád. Chvíli mám v něčem jasno, ale nemusí trvat dlouho a vše je zase docela jinak. Jsem strašně proměnlivý, jako asi každý blíženec, a jen doufám, že tím nikomu příliš neškodím.

Zdá se, že i váš vztah ke sportu doznal značných proměn. Dřív jste tuším sportu moc nedal a sportovce reprezentované uhlazenými správňáky jste moc nemusel.

Pravda. Na střední škole lidi, co sportovali, chodili úplně jinak oblečení, a i když s námi občas do hospody zašli, měli svůj styl humoru a brali všechno jinak, takže jsme je moc nemuseli. Ale trochu jsem přece sportoval. Účastnil jsem se třeba pivního běhu, který škodolibě vymysleli herci okolo Jana Hrušinského v roce 1972, když se učili na maturitu. Jednalo se o běh dlouhý 6 km, kde musel každý závodník vypít na každým kilometru teplý lahvový pivo. A to byl mazec. Většina lidí takovou zátěž neustála a zvraceli skoro všichni.

Aha, závod pro fajnšmekry. Kdy jste ale začal sportovat pravidelně a co Vás k tomu vedlo?

Přišlo to tak nějak najednou v roce 1995. Měl jsem asi 117 kg, byl jsem celý zvadlý, bolela mě záda a to mi bylo teprve 26, což se mi zdálo být ještě dost brzo na zvadnutí, a tak jsem se s tím rozhodl zatočit. Začal jsem se víc hýbat a cíleně hubnout, ale nic jsem o tom nevěděl Byl jsem odchovaný tím, že dieta patří do nemocnice, a vůbec jsem netušil, že třeba dieta, která šetří játra, nemá nic společného s redukční dietou. Nicméně pomalinku samoučsky jsem různé poznatky o výživě nasbíral, i když jsem dělal i takové chyby, že jsem nejedl vůbec a tak.

Prý jste dokonce vyměnil své obligátní pivo za vinný střik.

Tak to už je teď zase jinak, ale střik jsme začali pít celá kapela v jedné hospodě ze zoufalství, protože tam měli fakt hnusný pivo. A když jsem se pak ještě dozvěděl, že je to dobré i z dietního hlediska, tak jsem u toho zůstal. Jenže po letech se člověk překyselí, takže jsem se zase vrátil k pivu. To mi teď chutná a taky mi k těm koncertům tak nějak víc patří.

Ovšem sportování vám vydrželo. Jaké sportovní aktivity praktikujete?

Chodíme s kamarádem do posilovny - snažíme se třikrát týdně, i když většinou to vyjde jen dvakrát, taky kolo mi nevadí a rád lyžuju, protože se mi líbí hory.

Vy ale máte po úraze nohy protézu - jak se vám s ní lyžuje?

Dřív to bylo horší, protože noha se mohla v náhradním tubusu protáčet, ale letos jsem měl lepší, podtlakovou protézu, která drží dobře, a s ní už se dá lyžovat úplně normálně. S tou starší jsem ale zažil docela drama, když ve Francii na sedačce chyběla podnožka...

Bál jste se, aby protéza i s lyží nepřistála někomu na hlavě?

To by se nestalo, protože pod námi byl hodně nepřístupný terén, tím pádem by ale tu protézu ani nikdo nenašel. A protože to byl náš první den na horách, nevím, co bych zbytek pobytu dělal. Asi kalil jako zvíře. Naštěstí to ale dobře dopadlo a jízdu na lanovce jsem ustál.

Jak jste ale vlastně přišel o nohu? Slyšela jsem řadu historek, z nichž jedna praví, že jste usnul opilý na kolejích...

Tak tahle verze by se ke mně asi hodila, ale já přesně nevím, jak to vlastně bylo, protože jsem zhruba tři hodiny zapomněl. Měl jsem totiž dost pobitou i hlavu, takže se mi všechno nějak vyresetovalo. Pamatuju si, že jsem šel ze svatby, která byla úplně blbá, tak jsme tam jen snědli nějaký koláčky, vypili půl láhve kořalky a rozešli se domů. Já se vydal směrem k trati a podle stop jsem při jejím přecházení pravděpodobně uklouznul zrovna ve chvíli, když jel vlak.

Tak tomu říkám pech. Vy jste se s tím ale vyrovnal, v roce 2005 jste dokonce vstoupil do českého svazu tělesně postižených sportovců a v novinách se objevily titulky, že hodláte plavat na paralympiádě. Opravdu jste chtěl?

To byl jeden z největších mediálních omylů mého života. Když jsem chodil na pedagogickou nástavbu, poznal jsem tam plavce Honzu Nevrklu, který pak vystudoval FTVS a začal se věnovat postiženým plavcům. A Honza mě jednou pozval na jejich soustředění do Strakonic, že bych se podíval, jak ti postižení plavci hezky plavou, zkusil bych si taky zaplavat a udělal jim tak trochu reklamu. A já, že jo, jenže jsem přijel už večer předtím, a protože tam byl taky kamarád Záviš, tak jsme až do sedmi do rána hráli, zpívali a pili fernet, a to mohutně. Ačkoli jsem byl na káry, zodpovědnost mě v 9 hodin vzbudila, nutno říct bohužel, já taxíkem na závod dorazil a taky se jal soutěžit. Inženýrsky jsem to měl vymyšlený dobře, věděl jsem, že pod vodou doplavu nejdál, jenže jsem si spletl směr, začal jsem křižovat a torpédoval jednoho závodníka, který měl jen jednu zdravou ruku, a tak se začal topit. Jeho tedy nakonec nějak zachránili, zatímco já se mounil v bazéně ještě hluboko po limitu. Média pak z toho udělala, že jsem se chtěl přicpat na olympiádu, ale že já mezi sportovce rozhodně nepatřím. To mě trochu naštvalo, tak jsem si řekl, že už nikde pomáhat nebudu, i když postiženým plavcům to tehdy bylo ku prospěchu, protože se o nich nikdy nenapsalo tolik článků jako tenkrát.

Takže plavání neklaplo, ale asi o dva roky později jste se snažil prorazit s bench-pressem. Jaké jste měl ambice a jak jste se připravoval?

Tréninky v přípravě na závody v bench-pressu mě bavily, protože to bylo silové, pomalé a hodně se u toho jedlo, to se mi líbilo. Ve vrcholu přípravy jsem zvednul 154 kg a později se mi také podařilo vyhrát Jihočeský pohár zdravotně postižených sportovců. Tam jsem dal sice jen 120 kg, protože jsme solidárně s vozíčkáři benčovali s nohama na lavičce, na což jsem nebyl zvyklý, ale na vítězství to i tak stačilo.

Jak dlouho jste trénoval speciálně na bench?

Asi rok. Zkoušeli jsme, jestli se během té doby dostanu ve své váhové kategorii na 168 kg, což byl limit, s kterým bych mohl myslet na zařazení do paralympijské reprezentace pro Peking. Jenže v mé kategorii byl taky jeden turecký, nebo arabský mameluk, který vyhrál v Athénách a dával 230 kg, a to jsem věděl, že bych nikdy nedal. I k tomu svému limitu 168 kg jsem se blížil horko těžko. Vzít si nějaké dobroty, asi bych ho dal, ale stejně bych byl v té výborné konkurenci na chvostu a to by mě nebavilo.

Chápu. Jako vrcholový sportovec se asi neprosadíte, jste tedy alespoň sportovním fanouškem?

Nejsem. Já nejsem ani fanda muziky. Dlouho jsem to tajil, ale myslím, že už jsem dostatečně starý na to, abych řek pravdu, abych to odhalil. Já neposlouchám skoro nic.

To je u muzikanta zvláštní.

Asi je to z toho hroznýho řevu pořád, takže když nehraju, mám radši klid. A co se týče sportu, sport mám rád, i když nepropadám takové té hysterii kolem fotbalových nebo hokejových mistrovství, kdy jsou všichni hráči úplní miláčkové a v novinách se píše snad i o tom, jaký mají trenýrky. Snažím se mít ale všeobecný povědomí o tom, co se děje. Mít totiž image intelektuála exota, který řekne: „Co to je? To se hraje na třetiny?“, to bývalo vtipný před třiceti lety.

Báře Špotákové jste při olympiádě ale asi fandil, když jste jí dokonce za zlato složil písničku. Bylo to spontánní, nebo v tom byl i úmysl udělat si reklamu?

Vůbec ne. My na reklamu dost kašleme. Fakt je, že se o nás víc psalo, ale že by chodili lidi na koncert kvůli Báře, to asi ne. No, tehdy mě na to navedli novináři... Prý: "A napsal byste jí písničku, když bude první?" A já, že určitě, když vybojuje zlato. No a pak jsem se koukal na televizi a říkal si, no jéééžiš. Nebylo teda zbytí a po jednom strašným večírku jsme si někde v píseckých hudebninách půjčili nástroje, písničku složili a za necelý týden byla vyrobená a uvedená.

Tak to jste si pěkně mákli. Ale asi ani na koncertě nezahálíte. Nakolik Vám dá takové vystoupení fyzicky zabrat?

Hodně, hodně... A to nijak netancuju a nekřepčím. My jsme statický hovada, jak nám řekl F. A. Vrabec, když nám dělal klip. A to fakt jsme. Ale přece jenom, řvu jak tur, z plna hrdla a hodně rychle, protože ty písničky jsou rychlý, tak už jenom to udýchat je dost náročný. Loni jsem ale přestal po strašně dlouhý době kouřit, takže je to teď výrazně lepší.

No vida, sportujete, přestal jste kouřit - nezdá se vám, že se postupně zklidňujete a jste čím dál menší bouřlivák?

Nevím, to by museli posoudit jiní. Fakt ale je, že jsem se koncem roku málem zbláznil z přemíry alkoholu a nočního života, takže jsem přibrzdil a zase po několika letech normálně spím. Předtím jsem v podstatě 3 - 4 roky pořádně nespal, šel jsem spát třeba o půl jedenáctý a vzbudil se ve tři čtvrtě s pocitem, že je ráno. Byl jsem ale vyčerpaný, bez nálady, všechno od rána do večera bylo špatně a mně se zdálo, že já za to nemůžu, ale že svět se proti mně spiknul. Hnusný stav. To pak má člověk i tendence sebrat se a odjet někam úplně pryč.

Jenže sám před sebou člověk stejně neuteče.

Jasně, bylo by to stejný, jen třeba na Novým Zélandě. Člověk musí začít u sebe, rozmotávat svý skrytý problémy. No, prostě, asi budu muset na starý kolena upravit režim, protože tohle nikam nevede, i když teď je líp, tak snad to vydrží.

Tak to moc přeji. Tak, že byste s novým režimem pro sebe vymyslel nějaký nový paralympijský sport? (smích)

No, asi ne. Možná nějaké motorky, kdyby byly, to mě strašně baví, hlavně v terénu. Ale oni by se jistě zase našli šikovnější a odvážnější lidi, protože já nejsem moc odvážný a víc než motocrossy a vostrý endura mě láká cestování a objevování. Třeba se mi strašně líbí polní a lesní cesty. Když nějakou takovou vidím, musím jí alespoň kousek projet, i když spěchám. Jsem prostě takový cestovatel do neznáma.