Ačkoliv je veletrh FIBO 2011 již dva týdny za námi, o reportáž Pavla Vacka, který vše pojal vážně i nevážně, jak je u něj zvykem, bychom Vás neradi ochudili. Věříme, že se Vám bude líbit.
Tak jsme se teda vrátili z toho slavného FIBA. Sedím tady u kompu, projíždím net, sbírám inspiraci, a přesto nemohu tuto událost kloudně uchopit. Zkrátka, nevím jak začít, co napsat. No jasně, to je dobrý nápad, udělám to jako školáci při slohovém cvičení!
Tak tedy: Ve dnech 14. - 17. 4. se v německém Essenu pořádal největší veletrh zaměřený na kulturistiku, fitness, silové a úpolové sporty v Evropě. No a vzhledem k tomu, že největší fanoušek této akce v Evropě se jmenuje Petr Března a nechtělo se mu jet samotnému, zorganizoval zájezd pro o trochu menší fandy tohoto mejdanu. A kdybych teď nenapsal, že ho zorganizoval výtečně, tak mi upadne ruka. Jednak jsme dostali dárky od Péti a zároveň od firmy Extrifit, ale hlavně… Obrovskou chválu musí sklidit především za výběr luxusního autobusu. Mám totiž ještě velmi živé vzpomínky na loňský výjezd, který jsme absolvovali v mikrobusu, a tu cestu na FIBO jsem si interně přejmenoval na Pomalé a trýznivé umučení Pavla Vacka. Tentokrát to šlo. Autobus byl dostatečně prostorný, osazený krásnými lidmi s veselou náladou a přiměřeně pokleslou filmografií. Jen ty podšálky nám chyběly ke kýčovité dokonalosti. Vyrazili jsme o půlnoci a nočním Německem jsme se dobrali po deseti hodinách cesty k cíli. Takže, sláva, nazdar výletu, už jsme tady, už jsme tu a najednou jsme se ocitli rozespalí, umolousaní a zmačkaní v neskutečném mumraji svaloušů, kde nevíte, na co čumět dřív… A teď, babo raď, co o tom napsat.
Takže jsem si přečetl různé příspěvky na Facebooku, názory na internetových fórech a všude možně, abych zjistil, že FIBO je super. A tak mi nezbude nic jiného, než splynout s davem a taky teda napsat, že...
FIBO je super, když…
…když se rádi mačkáte
Zvládnout se prodírat několikatisícovým davem… Ne, znovu! Zvládnout se prodírat desetitisícovou masou lidí, to už vyžaduje určité nároky na povahu jedince. Třeba nechat do sebe šťouchat, drcat, popostrkovat sebou tam, kam zrovna nechcete apod. Tyhle požadavky nesplňuji, neboť má nervová soustava má určité limity. Proto nemám jedinou fotku s nějakou slavnou tváří a radši jsem se šel najíst. Tenhle plán se ovšem ukázal jako naprosto brilantní, protože to je veletrh kulturistů, a proto se stejně všichni sejdeme u žrádla. Takže si tak sedím, žmoulám v hubě schnitzel a kolem mě si to štrádují Flex Lewis, Rich Gaspari, Flex Wheeler, Paco Bautista, Günter Schlierkampf (ten do mě dokonce drcnul) a Martinez, zatímco Chris Cormier usnul na vedlejší židli. Dalších padesát si už nepamatuju a navíc byste mi záviděli. Ale fotku nemám. Nechtěl jsem otravovat při jídle. Nicméně, pokud tam ještě někdy pojedu, udělám si základnu v jídelně.
…když se rádi fotíte se zatnutým bicepsem
Ten taky nemám. Takže mi zbývají už jen dvě varianty. Jedna je s ukazováčkem mířícím na fotografovaný idol, druhá je důmyslnější a vyžaduje již značnou zručnost v oblasti motoriky, neboť se zakládá na ukazováčku a prostředníčku roztaženými do tvaru písmene "v". Opět ve směru k slavnějšímu fotoobjektu. Varianta písmene "v" s rukou na úrovni hlavy (tzv. Havlovský model) již není in a vypadali byste jako blbci. Obě pózy se dají kombinovat s variantou „zatnutý biceps“. U jedinců staršího data narození jsem ještě občas zahlédl klasiku se zdviženým palcem, který ovšem nikam nemířil, a proto z tohoto gesta není dostatečně patrné, zda-li jste jednička Vy, nebo třeba Ronnie Coleman. Proto jej opět nedoporučuji.
…když si s sebou vezmete dostatečnou zásobu jídla
Pokud jste idioti jako já a dáte přednost sledování Top Gearu před přípravou na odjezd, poněkud Vám zkalí radost z výletu zjištění, že máte neustále hlad, ale přitom jste už nechali v přítomných stáncích asi bambilión eurobankovek.
…když si chcete nakoupit
A věřte mi, že určitě nakoupíte. Jenom není zcela jasné, jestli nakoupíte přesně to, pro co jste jeli. V nabídce je obrovský, nepřeberný výběr všeho možného, od hadrů přes doplňky výživy snad sta miliónů výrobců po činky, opasky, lapy, boxovací pytle, časopisy a další tisíce nových vynálezů, ať už důmyslných, nebo úplných kravin… Až na to, že já si jel pro poslední DVD Battle for Mr. Olympia 2010 od Mitsuru Okabeho. A to tam neměli. Tak jsem si koupil tričko. Jak říkám, něco tam určitě utratíte.
…když se chcete trošilinku přitulit
Veletrh začíná na jaře a touto dobou se chce každé zvířátko trochu pomazlit. Zřejmě proto tu jsou k vidění spoře oblečené modelky, které více než nutriční firmu, v jejíž barvách jsou minimálně oděny, reprezentují zájmy místního cechu plastických chirurgů.
Ale to nevadí. Pod záminkou společné fotografie tentokrát Vaše paže nebudou demonstrovat Váš svalový rozvoj, nýbrž pokradmu obejmou zmíněnou krasavici v pase a mocným přísunem učiní lidské potřebě tělesného kontaktu zadost.
…když nechcete vidět všechno
Za jeden den to prostě nelze. Pokud to zkusíte, skončíte s pološíleným výrazem ve tváři a pěnou u huby. Jestliže tam je 100 vystavovatelů, tak to také znamená 100 exhibic, nebo jiného poutavého programu. Jenže tam není 100 vystavovatelů. Je jich tam několikrát 100. A to je vážně problém. Jediné řešení vidím v tom, odjet na FIBO aspoň na dva dny. Jeden den si projít stánky, které mě sice zajímají, ale jen tak trochu. Spíš málo. Možná vůbec. A druhý den si po probuzení u kávy udělat harmonogram exhibic, soutěží, poutavějších stánků atd… Na druhou stranu tím přicházíte o oblíbenou část výletu, kdy se jednotliví účastníci zájezdu trumfují, kdo koho viděl a kdo koho propásl. Já často v této hře zjišťuji, že jsem neviděl skoro nic. Dokonce si občas položím otázku, jestli není ještě nějaké FIBO za rohem.
…když chcete vidět přehršel aktuálních hvězd bodybuildingu...
...nebo legendárních postav tohoto sportu, kteří již svou kariéru ukončili. Čekáte zase nějaké ale? Žádné nebude. Tohle je na této akci bezesporu jedinečné. Pokud jste opravdový fanoušek tohoto sportu, neměl byste tady chybět. Tolik známých tváří pohromadě, to je neskutečný zážitek. A co víc! Všichni jsou nadmíru vstřícní a pohodoví. Nevím, jestli u akreditace vyfasují ještě nějaké lehké drogy, ale všichni ti profíci zvládají ten nekončící nápor lidí s lehkostí a úsměvem na tváři. Doživotního fanouška si ze mě udělal třeba Victor Martinez svou vstřícností, sympatičností a nehraným úsměvem. Strašně mile mě překvapilo, že bývalé hvězdy, jako jsou třeba Rich Gaspari, Kevin Levrone, Chris Cormier nebo Shawn Ray, vypadají tak strašlivě dobře. Jasně, zdaleka nemají ty objemy, jako když závodili, ale mluvím o tom, že mají pěknou sportovní postavu a všichni vypadají maximálně tak na 35 let. Což je většinou o 10 let méně, než jim skutečně je. Můžete pozorovat z opravdu detailní blízkosti svalstvo absolutní špičky, jako je třeba Dennis Wolf. Můžete si třeba na vlastní uši vyposlechnout legendární hlášku „lightweight baby“ od krále kulturistiky Ronnieho Colemana. Můžete se tam coby fanoušek vyblbnout do sytosti.
FIBO je natolik rozsáhlá akce, že si tam každý něco vybere. Můžete třeba jen prohodit pár frází s lidmi, se kterými se už třeba v životě neuvidíte, a přesto sdílíte stejné hodnoty jako oni. Najednou zjistíte, že se kolem Vás nepohybují nagelovaní metrosexuálové s upnutými džínami, jejichž průměr nohavice jen o pár centimetrů převyšuje průměr japonských penisů. Prostě jste mezi svými. A to je na těchto setkáních naprosto úžasné.
20:05
14:14
