Na vlastní kůži:
Vzhůru po komíně

„Prekiontrie (lezení po komínech) je životní filozofií. Člověk, který se prekiontrií zabývá, jest člověk vyspělý po stránce fyzické, intelektuální i morální. Prekiontrické aktivity jej vedou k zásadním, velkým poznáním, svým rozměrem přesahujícím objevy jiných lidských činností. Takto nabyté zkušenosti a takto získaná poznání pak komínář předává budoucím generacím.“

Tak takhle začínají stanovy Svazu českých komínářů. Ano, opravdu jsou lidé, kteří našli svou zálibu ve slézání komínů nejrůznějších druhů a typů a mají svůj svaz, své stanovy, svůj komínářský kodex a také svou členskou průkazku. Ačkoli nejvíce se dostali komínáři do povědomí lidí po odvysílání televizní reportáže v roce 2005, vše začalo již o mnoho let dříve. To jeden kluk, věkem student střední školy, který měl ze svého pokoje výhled na komín teplárny Michle, pojal nápad, že by nemuselo být nezajímavé pokusit se na komín vyšplhat. A protože se do akce nechtěl pustit sám, začal k výstupu přemlouvat kamarády, což se mu nakonec povedlo a partička čtyř odvážlivců jednoho dne, konkrétně 9. 5. 1981, komín slavnostně zdolala. Mělo jít tehdy pouze o jednorázovou akci, ale když skupinka později potkala další komín a ten jim také nedal spát, bylo jasné, že záliba bude mít trvalejšího charakteru.

Ačkoli ze začátku měla tato disciplína jen pár příznivců povětšinou z okruhu zakladatelů, časem se členská základna rozrostla a svaz má v současnosti více než 800 členů včetně cizinců a v letošním roce oslaví 30 let od památného prvního výstupu. Co na tom asi ti lidé mají, ptáte se? Ptala jsem se také, a tak jsem se rozhodla to vyzkoušet. Napsala jsem na komínářský svaz, zda by mě na nějaký svůj výstup nevzali, a dostalo se mi odpovědi přímo od jeho předsedy a jednoho ze zakládajících členů Martina Vyštejna: „Pokud jste starší 18 let a nebojíte se výšek, není problém. Máte čas ve středu navečer?“ Čas jsem měla, a tak jsem ve středu v domluvený čas stepovala na Smíchovském nádraží a střídavě se rozhlížela po nějakém tom komíně a pak také po žlutém tričku, které mělo být poznávacím znamením. Musím říct, že jsem každé alespoň přibližně žluté tričko prolustrovala tak důkladně, že si jejich majitelé mohli snadno myslet, že nejsem asi úplně normální, nakonec jsem se ale dočkala toho správného, navlečeného na těle předsedy komínářů pana Vyštejna, který byl doprovázen ještě dalšími dvěma kamarády, taktéž komínáři, a musím říct, že nebýt onoho žlutého poznávacího znamení, splynuli by tito komínolezci zcela a úplně s davem, tak nenápadně a normálně vypadají.

„Tak můžeme?“ zeptal se po pozdravu pan Martin a já se samozřejmostí, jako bych na komíny šplhala alespoň dvakrát denně, přikývla a nenápadně se snažila rentgenovým zrakem proskenovat jejich batohy, zda tam mají ukryté nějaké jistící prostředky. Ovšem měli tam zřejmě jen papíry od svačin z předešlého výletu, protože jištění se nekonalo. Prostě jsme přišli ke komínu s kramlemi proklatě vysoko a než jsem se stihla zamyslet, jak se k nim dostaneme, jeden z chlapíků odněkud střelhbitě vykouzlil provazový žebřík, který nainstaloval, než bys řekl švec, a my mohli šplhat vzhůru. Tu jsem ale zahlédla chlapíka v červené košili, zřejmě ostrahu jednoho z přilehlých objektů. Čekala jsem nepříjemnosti, ale chlapík nás jen zpovzdálí pozoroval, a tak jsme se vydali do akce.

Já nejdříve trochu bojovala s provazovým žebříkem, který se při každém mém pokusu o krok škodolibě vlnil a kroutil, ale kovové kramle komínu již byly k mým lezeckým snahám o poznání přívětivější, a tak jsem se vrhnula vpřed sebevědomě s tvrďáckým výrazem zvaným poker face. Ten mi ale, tuším, nevydržel moc dlouho. Řekla bych, že v určité výšce značně znejistěl, soudě alespoň dle podivného pocitu v žaludku a rukou, které s mírným třasem svíraly postupové kramle víc, než bylo potřeba. Co ale naděláte. Pud sebezáchovy je prostě pud sebezáchovy. Příjemně vždy potěšil pochoz, které měl komín na své délce dokonce dva a byla to místa, kde se dalo jako na vyhlídce bezpečně promenádovat kolem komína, zírat do všech světových stran a kochat se výhledem kouzelně dobarveným měkkým předvečerním sluncem. „Nádhera, krása,“ hýřila jsem superlativy. „Tak nepůjdete dál?“ optal se mě po chvíli můj doprovod, který se už asi pokochal dostatečně. Ne, že by se mi úplně chtělo, ale když už jsem se dala na vojnu, není zbytí. Zhluboka se nadechuji a odhodlaně opět začínám stoupat za urputné snahy nedívat se dolů, v čemž mi pomáhá detailní prozkoumání kvality uchycení každé další kramle. Snad držíš, potvoro, v duchu promlouvám s každou, občas znejistěna mírně vydroleným zdivem. Všem ale nakonec svěřuji svůj život, vyjma poslední. Ta si totiž jen tak volně leží na vrchním rantlu a drží ji jen pochybně vyhlížející drát obtáčející vršek komínu. No, ono tady všechno vypadá tak nějak nedůvěryhodně, a tak s nedobrým pocitem balancuji nahoře a bojuji s foťákem. Nějak ho neumím ovládat jednoruč, zazoomovat objektivem, zaostřit… Bože, tohle nedám. Nejsem asi dost zapálený fotograf, protože bez dlouhého přemýšlení upřednostňuji zůstat živá před touhou pořídit kvalitní fotografii a dávám se na ústup. Opravdu se mi to tu nezdá právě bezpečné. Ale prý je mnohem nebezpečnější nasednout do auta a vyrazit do provozu, jak mi tvrdí můj doprovod, a jistě má pravdu, když vezmu v úvahu, že oni za třicet let svého působení přišli jen o jednoho svého člena, zatímco na silnici umřelo za tu dobu lidí bezpočet. I přes tuto statistiku si ale zachovávám respekt a živě si dokážu představit, že někdo by mohl v této výšce klidně tak říkajíc zamrznout. „Nestalo se vám to někdy?“ vyzvídám. „Jasně, on v hospodě je každý hrdina, ale pak se začne klepat po pěti metrech a musí dolů,“ směje se Martin Vyštejn a jeden z jeho přátel si přidává: „To já jsem jednou lezl se svým známým na stometrový komín. Vylezli jsme bez problémů nahoru, porozhlídli se, odpočali si a pak jako že půjdeme dolů. Jenže ten můj známý se postavil nad tu díru a pravil: ‚Hele, mně nějak tluče srdce a motá se mi hlava, já jsem se asi málo najedl a mám hypoglykemický šok.‘ ‚No, tak co uděláme, počkáme, nebo co?‘ nevěděl jsem, co s tím. ‚Hele, bez legrace, já to dolů neslezu,‘ na to on. Naštěstí měl dole v batohu nějakou čokoládu, tak jsem mu pro ni slezl a pak už si teda dal říct, ale na žádný komín se už od té doby nevydal.“ „No, to je dobré, a co byste dělal, kdybyste neměli tu čokoládu?“ konstruuji své oblíbené co by, kdyby... “No, to bych asi musel do nějaké večerky,“ směje se komínářský vypravěč a já taky. Takových historek bude mít tahle partička asi víc, vždyť třeba Martin Vyštejn má za svou komínářskou kariéru na kontě už zhruba 1400 výstupů na asi tisícovku komínů včetně toho nejvyššího u nás, který mají ve Chvaleticích a měří 305 m. Martin se ale pyšní i takovým skalpem, jakým je třeba i nejvyšší komín v Evropě, který se tyčí do majestátních 360 metrů ve Slovinsku. „A co Praha, ta už nemá co nabídnout?“ vyzvídám ještě. „No, v Praze už je prakticky všechno vylezené a co není, tak to buď ještě není objevené z toho důvodu, že je to někde ve vnitro bloku, nebo je to třeba na budově, kde dnes sídlí bezpečnostní ústav a tam by nás samozřejmě nepustili. Takže tam když někdo vyleze, bude to velkej frajer!“ dostává se mi odpovědi.

Pomalu slézáme dolů a já jsem se snižující se výškou klidnější a klidnější, až zase nasadím lážo plážo výraz, jako že to celé byla brnkačka. Pak poslední skok a stojím zas na pevné zemi. To je úleva! Představení skončilo i chlapík v červené košili se vytratil. Byli jsme pro něj doufám alespoň malým rozptýlením v jeho asi ne moc vzrušujícím dni. Měl by ještě víc zábavy, kdyby někdo ze snaživých kolemjdoucích zavolal policii, což se prý také někdy stává, ale náš výstup se obešel bez tohoto zpestření, a tak jsme si mohli dole po zdařilém výkonu nerušeně podat ruce. Mé komínářské dobrodružství skončilo a byť se zřejmě nestanu platným členem tohoto spolku, s postupně odbourávajícím se adrenalinem v krvi už chápu, co na tom ti lidé mají, a vím, že tenhle smíchovský komín bude už navždy mému srdci blíž než všechny ty ostatní naprosto cizí a mnou neprozkoumané objekty prekiontrie.

Fotografie z výpravy na komín: