Váš příběh: Posilování jako cíl

Posilování bývá často označováno jako budování chrámu své duše. V následujícím příběhu je však toto budování nahrazeno spíše rekonstrukcí a snahou, aby se chrám na chatrných základech nezhroutil...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Téměř jistě se každý z milovníků železa někdy sám sebe zeptal, proč vlastně posiluje. Proč tráví několik hodin v týdnu zvedáním činek, proč se připravuje o všechny ty nezdravé pamlsky a proč utrácí peníze za suplementy? Odpovědi se zcela určitě liší, jelikož co člověk, to unikát, a každý životní příběh by vydal na vlastní povídku. Tento příběh však bude jiný, než čekáte…

Na začátku mého života se odehrálo mnoho nešťastných událostí. Ač jsem měl na svět přijít plánovaně, denní světlo jsem spatřil oproti plánu poněkud předčasně. Moje velikost byla podprůměrná stejně jako budoucí vyhlídky na zdravý život, což byla smutná předzvěst mých budoucích sportovních (ne)úspěchů. Díky svým proporcím kuřete krmeného filtrovanou vodou jsem byl ochuzen o docházku do školky a do školy jsem hrdě nastupoval s ročním zpožděním, kterému každý opatrně říkal odklad. Protože však na světě vládne nikým nepochopená spravedlnost, moje fyzické parametry byly kompenzovány určitou porcí inteligence a nadání, což se začalo pozitivně projevovat na mých výsledcích ve všech vzdělávacích institucích, které jsem kdy měl tu smůlu či štěstí navštěvovat. Můj raketový start kariéry vzdělance byl však zbrzděn již záhy, a to těmi, kdo byli nekonečnou spravedlností kompenzováni jako můj protipól. V často vedené bitvě argumentů hmotných a nehmotných bohužel vždy zvítězily ty hmotné, a tak jsem se základní školou ne protloukl, ale byl protlučen.

Po devíti letech šílené “jízdy“, kdy jsem nejvíce adrenalinové zážitky prožíval před obrazovkou počítače, televize či laciné digihry zakoupené za mrzký peníz na tržnici, bylo na čase jít dál. A to nejen směrem od všech těch obrazovek, ale směrem ze základní školy. Jelikož jsem o své budoucnosti přemýšlel asi se stejným nadšením, s jakým jsem doposud absolvoval hodiny tělocviku, rozhodl jsem se pro velmi mazanou volbu, totiž odebrat se na všeobecné gymnázium, kde budu mít na přemýšlení o své budoucnosti další 4 roky čas. Tato volba se i po mnoha letech ukazuje jako nejlepší možná (tedy když neuvažuji kariéru superhrdiny). Na gymnáziu jsem poznal, že ne každý je nepřítel a s tímto zjištěním se svět hned zdál lepší. Tehdy, v 16 letech, jsem také začal poznávat taje dívčích srdcí a tady vlastně začíná pointa mého vyprávění…

Až doposud jsem se o své proporce nezajímal ani okrajově. Pak jsem ale seznal, že ručička váhy ukazující něco okolo 60 kilogramů není nic lichotivého pro muže, kterému chybí pouhých 15 centimetrů do rovných dvou metrů. Po krátkém, ale intenzivním zamyšlení jsem dospěl ke geniálnímu prozření, že lékem na mé trable bude posilovna, která se příhodně nacházela v budově školy. Sám jsem ovšem odvahu nesebral, a tak jsem se do jámy lvové vydal až v doprovodu několika spolužáků, kteří chtěli vidět mou potupu, když jsem se jal dokazovat své tvrzení, že na té lavici zvednu vleže nad hrudníkem aspoň 50 kilo. Nezvedl jsem. Poté, co jsem se popral s 30 kilogramy jako rovný s rovným, jsem se rozhodl změnit stanoviště a vybudovat si tak mohutné svalstvo nejen na hrudi, ale po celém těle. Soudě dle pobavených výrazů na tvářích a pomalu i bicepsech cvičenců všeho věku se mi to ovšem moc nedařilo. Nicméně i přes počáteční neúspěch jsem si to odpoledne užil a naplánoval si, jak se do pár měsíců stanu monstrem. Druhý den již nevypadalo nic tak růžově a mé neduživé tělo si po onom odpoledni vybralo 2 týdny volna, kdy jsem nebyl pomalu schopný se vyhrabat z postele. Ani to mě ovšem nezastavilo ve snažení a po zotavení jsem hrdě zakoupil první permanentku do sportovního zařízení v mém životě.

Vzhledem k tomu, že moji souputníci, kteří mě do posilovny doprovázeli, toho o posilování věděli asi tak stejně jako já, není divu, že začátky byly bolestivé a změny na postavě byly dobře pozorovatelné akorát tak mikroskopem. To se bohužel neměnilo dlouhé měsíce a já na posilovnu zanevřel s tím, že chyba bude někde v tom starém železe. Naštěstí i naneštěstí jsem po pár měsících poznal i temnější zákoutí dívčích srdcí a posilovnu jsem znovu navštívil. Tentokrát ne s cílem být větší, ale nebýt naštvaný na celý svět. To se mi začalo dařit a já začal čerpat informace o této bohulibé činnosti z časopisů a záhy také z internetu. Dozvěděl jsem se, že při posilování je dobré posilovat všechny svaly, že je žádoucí cvičit podle logicky sestaveného plánu a že jen samotné posilování nestačí. Začal jsem si skládat první neumělé cvičební plány (podle hesla "Když nevím, co dál, procvičím biceps"), vyzkoušel jsem i ty původně nesmyslně vypadající stroje na cvičení nohou a také jsem si začal v hlavě formovat jídelníček. Čím dál více mě cvičení bavilo a já začal posilovat 2x týdně, což tehdy v mých očích vypadalo jako nasazení profesionála. Zakoupil jsem si také první doplněk stravy, a sice protein pochybné značky a ještě pochybnějšího složení, který jsem později pro jeho nežádoucí účinky vyhodil. Po malých krůčcích jsem se dobral prvních významnějších výsledků a spolu s koncem střední školy jsem dosáhl svého cíle - 75 kilogramů váhy.

Přišly nejdelší prázdniny v mém životě a během nich jsem si udělal jakýs takýs pořádek ve svých dosavadních znalostech a stanovil si nové cíle. Zbavil jsem se přebytečného tuku na těle a začal se připravovat na objemovou fázi, která mě měla vynést na hranici 90 kilogramů. Ačkoli mé znalosti byly dostatečné, mé odhodlání a ochota řídit se všemi poučkami úspěšného kulturisty amatéra ustupovaly do pozadí a já tak dosahoval stále jen a jen polovičních výsledků. Tak to šlo období za obdobím, pomalu přicházela stagnace a na obzoru mé dráhy sportovce se začala stahovat mračna, což jsem měl brzy poznat. Kdyby nebylo zásahu osudu, asi bych dodnes chodil do posilovny a byl spokojen s minimálním, ale konstantním zlepšováním. Bohužel tomu tak není.

První obtíže vypadaly jako obyčejná slabost způsobená nedostatkem spánku. Až později, když se symptomy začaly více a více projevovat a znemožňovat mi normální život, jsem navštívil lékaře, ke kterým jsem měl od dětství hlubokou nedůvěru. Diagnóza byla bleskem z čistého nebe, režisérskou klapkou, která končí jednu scénu a začíná novou se zcela jinými podmínkami. Nikdy nebudu schopen dosáhnout svých cílů, být skutečně velký a silný. Můj limit bude navždy přinejlepším ona polovičatost. Žádné pevné svaly rýsující se pod napnutou kůží. Jen průměrná postava, kterou si navíc budu muset tvrdě vydřít. Jako by v tu chvíli všechno dosavadní snažení pozbylo smyslu. Všechny ty hodiny strávené v posilovně se staly krutým žertem. Po pár měsících, kdy jsem se v rámci možností částečně zotavil, mě opět sžíral ten strašný vztek na celý svět, kvůli kterému jsem už jednou začal posilovat. Předchozích pár let mě naučilo jedné důležité vlastnosti, a to nevzdávat se, když ještě cítím rezervu. A já jí pořád cítil. Po poradě s doktorem jsem se tak do posilovny opět vrátil, ovšem nemohl jsem si už stanovit žádné konkrétní cíle. Čeká mě pouze sisyfovské snažení, ale i přesto jsem se se situací smířil.

Tehdy jsem seznal, že posilování nemusí být nutně jen prostředkem k dosažení cílů. Samotné posilování a životní styl vyznavačů tohoto sportu je nyní mým cílem.