Lucie Kovaříková: "Lidé
jsou všude hodní."

Jméno:	Lucie Kovaříková
Datum narození:	11. 4. 1972
Znamení:	beran
Bydliště:	Praha
Sport:	cykloturistika
Výkony:	cesta kolem světa

Lucie Kovaříková je první Češkou, která na kole projela svět. Společně se svým přítelem Michalem Jonem objela na jízdním kole zeměkouli. Cesta jim trvala tři roky, najeli během ní 68.175 km, projeli ma 34 zemí a navštívili všechny kontinenty včetně Antarktidy. Jejich cesta byla dokonce zapsaná i v České knize rekordů. Jak člověka napadne vydat se na kole na cestu kolem světa a jak pak takové cestování "chutná", jsme se zeptali přímo Lucky.

S vaším přítelem jste na kole „zhltali“ takovou porci kilometrů, o které se většině lidí ani nesní. Vzpomenete si na své cyklo začátky?

Vše začalo v momentě, kdy jsem si pořídila své první horské kolo. Bylo to někdy v roce 1991, když horská kola teprve začínala. Pracovala jsem tehdy jako au-pair v Rakousku, tak jsem si na něj vydělala. Doma jsme měli psy a já si říkala, že je budu jezdit venčit na kole. Pak jsem se seznámila s Michalem a ten mě přivedl k cykloturistice.

Cykloturistiku jste pojali ve velkém stylu, vlastně v tom největším. Rozhodli jste se objet na kole svět. Jak dlouhá cesta vedla k tak odvážnému rozhodnutí?

Dlouhá. Naše první cesta směřovala jen od tety k babičce a druhé babičce a na kole jsme jeli jen proto, že se nám nechtělo platit za vlak. Jenže se nám to tak zalíbilo, že jsme si na další prázdniny vymysleli dlouhou cestu do Rakouska po Dunajské cyklostezce. Užili jsme si to, a tak jsme následující rok vyrazili do Skandinávie, další prázdniny na Island, pak do Skotska a postupně nám bylo jasné, že takhle budeme trávit každé prázdniny. Oba jsme nejdříve studovali a pak jsme oba učili, takže jsme měli o prázdninách stále volno.

Jak došlo na nápad, že byste mohli na kole objet svět?

To jsme si tak někdy s lítostí říkali, jak by bylo hezké se podívat do Patagonie, do Austrálie, na Aljašku atd. Dokonce jsme si sestavovali i takový seznam vysněných míst. Na řadu z nich se ale jezdí v naší zimě, takže nám bylo jasné, že v době letních prázdnin se tam nepodíváme. Jednoho dne na nás seznam při úklidu vypadl a pak už to šlo všechno ráz na ráz. Michal přes noc načrtl trasu a ráno se mě jen zeptal, jestli bych chtěla odejít na tři roky ze školství.

Jak dlouho příprava na cestu zabrala?

Čtrnáct měsíců. Všichni nám nejdříve říkali, že jsme blázni, že se to nedá, ale to nás spíš pobízelo k tomu jim dokázat, že to lze. Takže jsme doučili školní rok a pak se na plný úvazek věnovali přípravám a shánění sponzorů.

Trénovali jste také před cestou kondičku?

Tak my jsme vždycky sportovali, ale také jsme měli z našich předchozích dlouhých cest zkušenost, že tělo si za několik dní zvykne a vy najednou večer zjistíte, že když neujedete za ten den svých sto kilometrů, nemůžete usnout. (smích)

Většina lidí by asi neusnula i po takové dávce. A to z důvodů bolestí svalů. (smích) Jak jste se cítila bezprostředně před startem?

Nervózně, ale momentem startu ze mě všechno spadlo a já byla ráda, že po všech těch přípravách konečně jedeme.

Můžete alespoň v hrubých obrysech načrtnout vaši trasu?

Z Prahy jsme se vydali na sever do Německa, z Německa do Dánska, odtamtud jsme si udělali takový odskok do Grónska, pak se vrátili do Kodaně a přes Švédsko a Finsko jsme pokračovali do Norska. Pak Rusko, Mongolsko, Čína, Jižní Korea, Japonsko...

To zní jako sen...

...po Japonsku přišla Austrálie, tu jsme přejeli ze západu na východ, následoval Nový Zéland, Fidži a přelet do Jižní Ameriky. V Jižní Americe jsme vyrazili z Ekvádoru a namířili si to na Ohňovou zemi, odkud jsme si zajeli na 14 dní do Antarktidy, protože jsme chtěli s koly navštívit všechny kontinenty. Poté jsme pokračovali Argentinou do Paraguaye, kousek Brazílií a pak opět přes Argentinu do Uruguaje, odkud jsme přeletěli do Severní Ameriky. Tam jsme začínali na Kalifornském poloostrově na území Mexika, odkud jsme šlapali podél Pacifiku do Vancouveru, odtud lodí na Aljašku a z Aljašky přes celou Kanadu až do Montrealu, odkud jsme se stočili do New Yorku a z New Yorku jsme přeletěli do Kapského města. Tam jsme si udělali jen takový malý okruh kolem 3000 km.

Takový malý okruh, 3000 km? Máte asi trošku změněné vnímání vzdáleností. (smích)

Asi. (smích) Z Afriky jsme letěli na Gibraltar, odtamtud přes Španělsko, Portugalsko do Francie a přes Belgii, Nizozemí, Rakousko a Slovensko zpět do Prahy.

Nádhera! Jak dlouho Vám tahle cesta trvala?

Když jsme ji plánovali, měli jsme představu, že nám zabere asi 2,5 roku, ale nakonec jsme na cestě strávili přesně roky tři.

Viděli jste spoustu zemí a každá z nich má jistě své kouzlo. Přesto, zamilovali jste si některou z navštívených zemí více než jiné?

Takovými nej pro nás byla Jižní Korea, Austrálie, Argentina a Jihoafrická republika.

A proč právě tyto země? Krásná příroda, či příjemní lidé?

Byla tam pro nás nádherná příroda. Co se týče lidí, tak to bych řekla, že jsou všude dobří.

Přesto by se většina lidí bála cestovat podobným způsobem jako vy. Myslíte, že jste měli štěstí, nebo že ta rizika nejsou tak vysoká, jak se obecně soudí?

Částečně je to jistě i o štěstí, ale na druhou stranu si myslím, že je zbytečné přehnaně se bát. Média nám předkládají obraz světa jako hrozného a nebezpečného místa, ale když jste při svých cestách v kontaktu s normálními, obyčejnými lidmi, poznáte, že jsou většinou úplně úžasní a je opravdu jedno, jestli jste v Austrálii, Jižní Africe nebo Ekvádoru. Větší nebezpečí může samozřejmě hrozit ve velkých městech, ale myslím, že ta rizika jsou stejná, ať jste někde v nějaké asijské metropoli, nebo u nás na Václaváku.

Říkáte, že většina lidí, které jste potkali, byli úžasní. Ulpělo vám nějaké setkání obzvláště v paměti?

Je velmi obtížné vypíchnout jednoho takového člověka, i když... Jednou, bylo to v Jižní Africe, strašně lilo a my seděli u benzínové pumpy a čekali, jestli to přejde. A jak jsme tam tak seděli a čekali, dal se s námi do řeči jeden pán a nabídnul nám, že můžeme přenocovat na jeho farmě vzdálené asi 3 km, že další den už má být lépe, a tak budeme moci pokračovat v cestě. Souhlasili jsme, tak nás vzal k sobě domů. On byl běloch, jeho manželka černoška a měli úplně nádherné děti. Do té doby si člověk příliš neuvědomoval, jak v JAR fungoval apartheid, až když nám to vyprávěli. Chodili spolu ještě za apartheidu, ale museli to tajit, protože kdyby se o tom dozvěděli jeho bílí přátelé, okamžitě by pro ně přestal existovat. Také ona musela udržovat vztah v tajnosti, protože mít poměr s bělochem bylo trestné. A tohle se dělo ještě na počátku devadesátých let dvacátého století! Když jsme odjížděli, věnovali nám naši hostitelé knížku Nelsona Mandely s tím, že když si ji přečteme, pochopíme Afriku. Tohle setkání pro nás bylo opravdu silným zážitkem a umocnil jej ještě fakt, že se to stalo právě na Vánoce.

Tak to je krásný příběh. Zakusili jste ale i méně příjemná, nebo dokonce nepříjemná setkání?

Jednu nepříjemnou příhodu jsem zažili v Rusku, kdy nás zastavili cikáni a chtěli nám mermomocí prodat zlato. Já byla trochu vepředu, ale Michalovi, který byl kousek za mnou, zatarasili cestu a to jsem se docela bála. Naštěstí se z toho Michal vykroutil s tím, že neumí rusky a nerozumí a pomohl nám i projíždějící náklaďák, který si získal jejich pozornost místo nás, takže jsme mohli odjet.

Krušné chvíle ale člověku nemusí připravit jen lidé, ale také příroda. Potrápila vás někdy opravdu řádně?

Dost nás potrápil třeba pořádný vítr v Patagonii. Jeden den foukalo rychlostí přes 130 km v hodině, což bylo fajn, když jsme jeli s větrem v zádech, ale jakmile jsme se stočili, byl konec. Vítr nás srážel, když jsme se postavili, leželi jsme vzápětí znovu. Zkusili jsme chvilku alespoň jít, což trošku šlo, a tak se nám podařilo dostat k jednomu stavení, ve kterém jsme přečkali do druhého dne, kdy už to bylo zase dobré.

A co choroby, nezkomplikovaly vám příliš váš tříletý výlet?

Naštěstí nás nic vážného nepostihlo, jen rýma, kašel, chřipka... Bylo to zvláštní, během cesty jako by tělo vědělo, že nesmí onemocnět. Ale jakmile jsme přijeli k nějakým přátelům, kde jsme mohli zůstat třeba 14 dní a spát v domě a v posteli, najednou na nás oba nějaká chřipka skočila.

Zajímavé. Přesto lepší chřipka než třeba malárie.

To jistě. Ale nás nic takového nepotkalo, nejhorší byla asi Michalova angína, kdy měl opravdu vysoké horečky, takže jsme chvíli museli zůstat na místě. A pak si také zlomil žebra, ale o tom ani nevěděl. Stalo se mu to při pádu z kola. Bolelo ho to, ale já učinila diagnózu, že to má naražené, což může bolet víc než zlomenina. Po nějaké době jsme ale na cestě potkali českou doktorku, která, když viděla, jakou má Michal bouli na hrudníku, se zeptala, kdy že si zlomil ta, nyní už dávno srostlá, žebra. (smích)

No, vida a zvládli jste to i bez lékaře. A co kola? Jak ta vydržela vskutku nadstandardní nálož kilometrů?

Samozřejmě byly nějaké píchlé duše, pak jsem utrhla dva pedály, ale ty jsme měli náhradní, také popraskalo pár drátů ve výpletu, ale jinak dobré. Jen jednou se nám stalo, že se zadřel náboj u zadního kola, takže já zůstala čekat s věcmi a Michal vzal zadní kolo, dostopoval s ním zpět do asi 30 km vzdáleného města, kde mu to spravili a zase se za mnou stopem vrátil zpátky.

Nebála jste se tam tu dobu sama?

No, napadlo mě, že říct někomu, že jsem si seděla uprostřed pampy úplně sama, tak by si asi pomyslel, že jsem naprostý blázen. Ale fakt je, že tou dobou už jsme měli za sebou kus cesty, a tak byl člověk takový otrkaný.

Když se vaše cesta chýlila ke konci, těšili jste se domů, nebo vám bylo líto, že už je to pryč?

Těšili jsme se na rodinu a přátele, ale jinak se nám domů moc nechtělo. Zpětně jsme si pak uvědomili, že jsme měli skvěle naplánovanou celou cestu, řešení všemožných situací, které nás cestou mohly potkat, ale neměli jsme naplánované, co budeme dělat, až se vrátíme. A najednou jsme byli zpět a nebylo kam dál. To bylo hrozné.

Jaké bylo vidět po třech letech rodinu a přátele?

Bylo úžasné se zase sejít s rodinou, s přáteli to bylo tak různě. Někteří se za tu dobu, co jsme byli pryč, posunuli úplně někam jinam. Najednou nebyli v podnájmu, ale měli vlastní byt a děti a s některými jsme si najednou už neměli co říct. Na druhou stranu ale byli i takoví, se kterými jsme si sedli a vůbec jsme nepoznali, že jsme byli tři roky pryč. Prostě jsme začali přesně tam, kde jsme před těmi třemi roky skončili.

Jak dlouho trvalo, než jste se doma zase aklimatizovali, a jak jste se začlenili zpět do každodenního stereotypu?

Než jsme si zase zvykli, nám trvalo dost dlouho, snad půl roku. Ale zpátky jsme se vlastně už nezačlenili, k učení jsme se nevrátili. První rok jsme dopisovali další knihu a také jsme dělali přednášky, ale nevěděli jsme, jak dlouho bude zájem o ně trvat. Ale teď už nás to živí 6 let.

Takže si pořád uchováváte takovou svoji svobodu?

Určitě. Když si řekneme, tak se můžeme sbalit a odjet si na 2 měsíce a záleží to jen na nás. Je toho stále hodně, co se dá vidět.

To, co jste vy zažili a viděli během cest, zažije a uvidí málokdo. Čemu vás naučila tato zkušenost?

Určitě mi dala větší toleranci a nadhled. Někdo si řekne, že jsem flegmatik, ale tak to není. Spíš mám pocit, že se stále rozčilovat, nebo na vše nadávat nemá cenu.

Tak to by měli povinně cestovat všichni! (smích) Přeji hodně štěstí a cestovatelských zážitků při vašich budoucích putováních.

Na všech svých cyklovýpravách (pouze na cestách s brašnami) v letech 1994 - 2011 našlapala v 50 zemích světa všech kontinentů 120.798 km. Společně s Michalem Jonem je autorkou sedmi cestopisných knih - tetralogie z cesty kolem světa S Luckou a Michalem kolem zeměkoule (Z Čech až do Země vycházejícího slunce, Pod oblohou Jižního kříže, Přes ledové království do zeleného pekla, Od vlků a slonů... hurá domů!) a dále pak dalších cestopisných knih - Na hliníkovém oři Divokým západem, Z útulku až k moři a Cyklostezky Evropy. Kromě autorství knih a publikování článků patří mezi další její činnosti průvodcování cyklozájezdů pro přední české cestovní kanceláře, prezentování cest formou besed s promítáním pro školy i širokou veřejnost a překládání cizojazyčných průvodců do češtiny. Je zakladatelkou projektu Cyklofest - festivalu cyklistiky, který každoročně zahrnuje cyklocestovatelské festivaly Cyklofest a Cyklofest Plus i pořádání víkendového srazu Jarní Cyklofest (více na www.cyklofest.cz).

Informace o cestách Lucie Kovaříkové na www.luciemichal.cz.

Fotografie:
Michal Jon