Březen 2011: Hardcore soda

Je tu nový měsíc a my jsme tu opět s přehledem novinek a událostí za uplynulých 31 dní. Hned zkraje nám tento server představil nového autora a nutno říci, že autora humoru mělkého, nízkého, prvoplánovitého a všeobecně trapného. Při čtení jeho textů jsem se ani jednou nezasmál, ba co víc! Já se ani nepousmál! Dle kritik a následné rozpravy jsem zjistil, že se nás na této názorové platformě tísní poněkud více, a proto si mohu dovolit veřejné prohlášení, že ten pisálek je nějaký kretén.

Zato já… Já jsem se nyní pověřil ke vtipnému a humornému glosování událostí za minulý měsíc. Budu tedy vtipným glosátorem kulturistického dění a tím pádem nemohu opomenout událost číslo jedna, kterou byl bezesporu Arnold Classic 2011. Takže jdeme na to a užijeme si nějakou tu bžundu na cizí účet. Takže… jóó… ehmm… Do prdele, jak mám psát něco vtipnýho, když tam nic vtipnýho není?! Jsem měl nápad, že si tam vytáhnu nějakého nebožáka, nejlépe ze vzdálené země, jehož kvalita svalového rozvoje připomíná plastový nábytek z nejlevnějšího diskontu a vystavím ho svým poťouchlým šprýmům. Jenže Daniel Hill nepřijel.

To jako mám psát: ten Osladil má ale proužky na zadku, to si asi sedl na radiátor, ne? Hahahaha. Nebo: ten Bureš má místo lýtka cihlu! Chachá, to je švanda, co? Až budu psát scénář k dalšímu dílu Kameňáku, tak to zkusím, ale tady by to, počítám, asi neprošlo. Je to blbý (pro tuhle rubriku určitě), ale všichni ti borci byli úžasní a při sledování jejich výkonů mě spíše mrazilo, než lechtalo v bránici. A tak jsem se rozhodl, že už teda vtipný zase nebudu. Budu vážný! Budu dokumentaristou! Budu pouhým pozorovatelem dění. Budu, pšššt, špionem… Natočil jsem tedy pro vás jeden den z utajovaného místa (pozn. pro ADV: na vojenské základně v Chotěboři), kde probíhalo soustředění celé reprezentace. Bohužel, přijel jsem v závěrečné fázi přípravy, kdy všichni účastníci již byli v těžkých katabolických stavech z nedostatku sacharidů a jejich mysl již byla tímto stavem poněkud pošramocena. Má nedostatečná empatie v této věci tak málem způsobila, že česká výprava skoro neodjela. Nu, posuďte sami.

Inu, nebyl to dobrý nápad. Stanu se tedy někým, kdo zas tak empatický být nemusí. Stanu se policistou! Ve Švédsku. Je to jednoduché. Budu se rozhlížet a pátrat. No pátrat… Uvidím, přeměřím pohledem, zatýkám… Svini nebezpečnou. Co si jako vo sobě myslí? A komu si myslí, že se to jako líbí?

Ještě jednodušší než dělat policajta v Ikealandu, je dělat dietologického poradce Milanu Špinglovi. Představuju si to asi takhle: Než si lámat hlavu s jídelníčkem, radši se vplížím do knajpy "U zmuchlaného žabáka", ukradnu lístek s útratou štamgastovi, jenž zaujat francouzským polibkem se svým použitým ubrusem nevnímá mou přítomnost, lístek s osmi kousky, tláčou s cíbou a nějakejma libovejma párečkama předkládám panu Špinglovi, pan Špingl se raduje, zvedne asi milión kilo, posílá peníze za fundované rady, já se taky raduju a opětovně se plížím ke "zmuchlanému žabákovi" pro další lístek.

Tohle všechno bych dělat mohl. Co bych dělat nemohl, autora textů v Americe. Jako je třeba Jason Ferruggia. Ten v půlce článku popisuje, co všechno prodal, a v druhé půlce píše, jak má vypadat minipidivybavení fitka. V Americe. Je to tak na tři A4. Já bych to napsat nemohl, byť bych to měl taky na tři. Řádky. Nemohl bych popisovat, co jsem všechno prodal, když jsem to nikdy ani neviděl a zároveň nemůžu psát o minimalistickém vybavení fitka, když takové je v každém menším městě a lidi v Čechách tomu říkají hardcore.

Ale jestli existuje někdo, kdo si umí opravdu krásně bezelstně užívat života, tak je to bezesporu Zack Khan. Aspoň to tvrdí v diskusi pod videem nějakej jeho kámoš. Není třeba mu nevěřit. Já znám spoustu takových. Často chodí ve skupince, hezky se smějou, často neví čemu a užívají si radostí všedního dne. Velikost jejich IQ často nepřesahuje hodnotu drobných, vhozených do kasičky mé dcery. Ale jim to vadí pramálo. Zrovna tak jako Zacku Khanovi. Přesto mu nelze upřít, ostatně jako v každém jeho snímku, vynikající herecký výkon, a to zejména v úvodní pasáži, kde oskarově ztvární urputnou zanícenost při rozcvičování s tříkilovými jednoručkami.

Když už jsme u těch malých radostí života, zaujal mne velmi nadpis článku „Víte, že Viagra byla původně lékem na srdce?“ Si snad dělají v redakci Ronnie.cz srandu, ne? Samozřejmě, že to víme! Ví to každý chlap. Doteď je to lék na srdce! Jenom v průběhu emocionální bouře občas ztratí kurs a skončí o nějakou tu rovnoběžku níže. To je toho.

Titulky jsou vůbec taková ošidná záležitost. Jako třeba tenhle: MotoGP: Abraham se i v pátek udržel mezi elitní patnáctkou. To je frajeřina, co? Mnohem lepší než: MotoGP: Abraham dojel i v pátek poslední. To tak nějak nevyzní.

Nebo tenhle: Face Czech Academy otvírá pobočku v Brně. Co to je Face Akademy? To mi daj diplom na ksicht? Asi jo, v Plzni to už nestíhaj, tak otevřeli pobočku v Brně. Ale na obrázcích jsou nějací pohlední štíhlí lidé. Takže jsem to s tím Face pořád nechápal. Až pak mi svitlo. Všechny ty krásné pohybové módní aktivity mohou přece předcvičovat pouze krásní, módní lidé. To dá rozum. Hnusáci jako já, máte smůlu! Nedá se to žalovat?

No nic, měsíc v čudu, tak ještě pár ne úplně veselých zpráv na závěr. Bílí Tygři Liberec v play-off zase vyfičeli poněkud předčasně, ale aspoň mě ty drahý vstupenky neznásilňujou peněženku. Fotbalisti prohráli se Španělama, ale zase existujou země jako Lichtenštejnsko, kde žije asi 27 lidí, po práci se seberou, koupěj na benzínce merunu a jedou si do Čech zahrát fotbálek, aby si ty naši čutálisti mohli trochu zvednout sebevědomí. Arabové v Lybii se perou o to, kdo bude mít klíče od té velké pumpy, co se jí říká rafinérie, a John Hodgson ukončil profesionální kariéru. A to je vážně blbý, protože jsem si nestihl všimnout, kdy začala…