Váš příběh: V ložnici se vedle postelí válelo jen samé železo.

Posilovna je můj život, i když už nemám mnoho času, stále ji budu navštěvovat a zlepšovat své schopnosti.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Je to už téměř 18 let, co jsem poprvé v novinách uviděl fotografii opáleného svalnatého chlapa,který měl na hlavě čelenku a v rukou velký meč. Až po čase jsem zjistil, že to byl Arnold Schwarzenegger ve filmu Barbar Conan.

Tehdy mi bylo 15 let a pravidelně jsem navštěvoval ortopedii kvůli plochým zádům a asymetrii lopatek. Doktor mi doporučil plavat, jezdit na kole a kondičně cvičit. Byla to doba, kdy kromě ročenek kulturistiky začal vycházet nový časopis Kulturistika a fitsport a na naší scéně dominoval Pavol Jablonický a Zuzana Kořínková, v zahraničí na Olympii kraloval Lee Haney.

Motivace pro cvičení u mě byla velká, měl jsem své vzory a ideály, avšak žádné zkušenosti. Prakticky veškeré rady jsem hledal v časopisech a knížkách, které jsem získal. Oprášil jsem tedy činky, které se už chvíli povalovaly na půdě. Byly to ty samé činky, které před lety zvedal můj táta, a já jen nevěřícně sledoval, jak dokáže zvednou takovou tíhu. Nyní jsem se na ně konečně odhodlal i já. Pevně jsem je uchopil a mírně trhanými pohyby se pustil do nejtěžšího boje mého života. Ze začátku bylo všechno fajn, svaly rostly jako z vody a já byl nadšený z každého nového kila. Vytipoval jsem si takový okruh a začal běhat do přírody, cvičil kliky, dřepy s kameny a shyby na větvích stromů.

Ve sklepě v paneláku byla místnost 2 metry na 2 metry s lavicí a jedním párem 5kg jednoruček. Pravidelně jsem tam chodil a byl jsem tak zapálený, že mi vůbec nevadilo, že tam bylo šero a vlhko. Po čase mi táta sehnal komplet celou posilovnu, která se rušila jinde v sušárně a nastěhovala se k nám do ložnice, do bytu 2 + 1. Že to měla být ložnice, poznala naše návštěva podle dvou postelí, vedle kterých se válelo jen samé železo. Tapety na stěnách nebyly vidět, protože byly oblepeny plakáty kulturistů.

Rodičům to však nevadilo, jelikož jsem aspoň měl zájmem o sport a ne o drogy a alkohol. Výhoda byla, že pod námi v přízemí bydlela starší paní, která jen matně slyšela troubení kamiónu, když náhodou kolem projel. :)

Po pár měsících domácího cvičení jsem dokonce navštívil i městskou posilovnu. Stres, který se mě zmocnil při nahlédnutí do místnosti se stroji, byl asi takový, jako bych běžel nahý přes Václavské náměstí. Hned při vstupu do dveří mě ze stěn pozorovala spousta fotek s cvičenci dvakrát tak velkými jako já, kteří ale taky někdy museli začít. Jenže to bylo až neuvěřitelné. Připadalo mi, že oni nikdy nemohli vypadat jako já. Skoro jsem to vzdal s myšlenkou, že já nikdy nemůžu vypadat jako oni.

Byl jsem zde sám a neměl jsem pomoc. Nevěděl jsem, co dělat, kde začít. Bylo to, jako bych neuměl plavat a snažil se přeplavat kanál La Manche. Začal jsem tedy s jednoručkami, které jsem už kdysi dávno držel v ruce. Sáhl jsem po 8kg čince a trhaně ji zvedal nahoru a dolů. Byla až děsivě těžká na to, jak málo kotoučů na ní bylo naloženo. Zdálo se mi, že mě z bench-pressu pozoruje jeden mladík. Vypadal už celkem slušně a měl naloženou stejnou váhu, jakou jsem momentálně disponoval já. Bylo to něco kolem 80 kg. Já jsem jen nevěřícně pozoroval, jak to může zvedat. Nejspíš si taky všiml, že ho pozoruji, a po dokončení série pomalým krokem došel za mnou a zeptal se: „Ty jsi tu poprvé?“ S radostí, že mě oslovil, jsem ze sebe vyhrkl, že ano, a naše konverzace dále pokračovala a já se dozvěděl spoustu nových informací ohledně posilování. Z tréninku jsem odešel nadšený a natěšený na mou další návštěvu posilovny. Probuzení další den ráno už ale nebylo tak slavné. Celé tělo mě bolelo, já si však říkal, že co bolí, to roste. S tímto heslem jsem vydržel ještě hodně dlouho.

Asi po třech letech tvrdé dřiny se začaly projevovat větší pokroky. Váhy, se kterými jsem začínal, jsem v pohodě zvládal, dokonce jsem se začal drát i k větším. Shyby, které dřív nešly bez pomoci, jsem najednou zvládal sám. Techniku jsem snad taky celkem zvládl, alespoň podle reakcí mých starších kolegů, kteří mě už neupozorňovali na chyby. Dokonce se pohnula i ručička na váze. Mně to však nestačilo a chtěl jsem víc.

Jak to tak bývá, žádné úspěchy netrvají věčně. A ani já jsem nebyl ušetřen trpkého pádu - stal se mi ošklivý úraz páteře při nedodržení dopravních předpisů na mé milované motorce. Odnesly to bederní obratle a to vlastně jen kvůli tomu, že jsem se chtěl předvést před kamarády. Skončil jsem na měsíc v nemocnici a na další 2 měsíce doma. Když se člověku stane něco podobného, začne přemýšlet. Začne si dávat větší pozor na své zdraví a dokonce se i k ostatním lidem začne chovat ohleduplněji.

Posilovna byla mou láskou, a když jsem od ní byl odloučen asi na tři měsíce, nesl jsem to velmi špatně. Užíral jsem se zlobou, že nic nemůžu dělat a že si za to můžu jen a jen sám. Naštěstí mě rodiče podrželi a kupovali mi všechny časopisy o kulturistice a dalších silových sportech. To bylo aspoň malou útěchou na mé trápení. Svalům to sice nepomohlo, ale zato jsem nasbíral spoustu poznatků o posilování.

Poté, co jsem se konečně uzdravil, jsem opět zavítal do posilovny a začal na sobě dřít. Ani domácí posilovnu jsem nevynechával a po několika tvrdých měsících jsem se dostal zase do formy, jakou jsem měl dřív. S posilovnou jsem neskončil, s postupem času jsem ji však musel omezit. Jelikož jsem si našel práci a přítelkyni, se kterou jsem založil rodinu, na posilování už není tolik času. A když už je, tak to tolik nepřeháním, jelikož i mé tělo trošku zchátralo. To však nic nemění na faktu, že posilovna byla a je mou životní láskou, která nezradila ani v těžkých chvílích.

Na závěr chci poděkovat rodičům za to, co pro mě tenkrát dokázali obětovat, dodnes si toho velice vážím. Dnes už na své začátky vzpomínám s úsměvem a nostalgií.