Reklama:

Petr Weinlich: "Pekař je od mouky,
zedník od malty a v kulturistice
vždycky bude doping."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Impozantní póza most muscular, obrovské kvalitní kvadricepsy a fantastická tvrdost svalů. Tak jsem si pamatoval Petra Weinlicha z fotografií a soutěžního pódia. Vzpomínám si, že mě Petrova postava z našich tehdejších závodníků fascinovala asi nejvíc. Byl jsem ale zvědavý nejen na jeho vzpomínky ze soutěží, ale jelikož je jedním z vyučujících v trenérské škole Ronnie.cz, zajímaly mě také jeho názory na téma osobních trenérů, přístupu ke klientům a vzdělávání v oboru. Proto jsem byl rád, že jsem měl možnost ho během hodinového rozhovoru důkladně vyzpovídat. Petr mluvil velmi rychle, spontánně a byl velice přímý a otevřený, ať už se řeč stočila na jakékoliv téma. Pro mě to bylo povídání velmi příjemné a zajímavé a věřím, že se bude rozhovor líbit i Vám.


Petře, já si tě jako závodníka dobře pamatuji, ale přeci jen to už bude pár let, kdy jsi ukončil aktivní soutěžní kariéru. Mohl bys ji čtenářům, především těm mladším, trochu připomenout? Největší soutěžní úspěchy, umístění na mistrovství Evropy a mistrovství světa…

Mě vždycky trochu rozesměje, když slyším to spojení „aktivní soutěžní kariéra“, ale dobrá. Se závoděním jsem skončil v roce 2003 a s tréninkem na soutěžní úrovni pak v roce 2004. Na Evropě jsem startoval pouze jednou - v roce 2000. To byly moje první velké mezinárodní závody, skončil jsem sedmý a pak jsem dvakrát startoval na mistrovství světa v letech 2001 a 2003 a díky posunu z toho bylo nakonec 2x druhé místo.

Když to vezmeme z druhého konce, jak ses k soutěžní kulturistice dostal? Prošel jsi to všechno postupně od dorostenců přes juniory?

Kulturistika pro mě byla takový ten osudový sport, co mi přešel do krve. Soutěžil jsem jako junior, nebo možná ještě jako starší dorostenec, už si ani přesně nevzpomínám. Pak přišla soutěžní pauza - období, kdy člověk hledá práci a buduje si nějaké zázemí, a k soutěžení jsem se vrátil až v roce 1998, kdy jsem šel postupně na oblast, kraj, republiku, začal jsem spolupracovat s Jarkem Sukupem a po nějakých dvou, třech letech jsem dostal možnost startovat na mezinárodních soutěžích - na mistrovství Evropy a potom na mistrovství světa.

Takže to obnášelo zhruba těch 5 let tréninku, než ses dopracoval na tu vrcholovou úroveň…

Já jsem cvičil od patnácti, šestnácti let pořád, ale když to vezmu z pohledu toho, jaké jsem měl znalosti o tréninku a výživě, tak prvních deset let tréninku jako bych zahodil. Nebyl nikdo, kdo by ti to nějak vysvětlil, poradil. Dneska je to jiné a lidem, co teď začínají, to tak nepřijde, ale tenkrát nebyla literatura, nebylo tolik informací, a pokud jsi neměl štěstí a nenatrefil jsi na někoho, kdo ty znalosti měl, daleko ses nedostal. Ale i dnes vidíš kluky, co říkají, že nemají peníze na jídlo a na doplňky, tak se snaží alespoň dvakrát tolik cvičit. Každý trénuje jako profík, ale nikdo tak neodpočívá.

Takže abych se vrátil k původní otázce, tak tu skutečnou kulturistiku, to, čemu říkám já kulturistika, jsem dělal od roku 1998 do roku 2004. Jarek Sukup mi dal spoustu věcí do souvislostí a pak si člověk i uvědomí, kolik pozornosti musí věnovat všem těm aspektům - tréninku, výživě, regeneraci. Bez jeho a Eviny (Evy Sukupové) rad a názorů bych se nikdy na MS nedostal. A troufnu si tvrdit, že ani celá řada tehdejší reprezentace. Jsou dluhy, které člověk nikdy nesplatí a tohle je jeden z nich. Stejně tak vděčím za hrozně moc své tehdejší přítelkyni Šárce, která mě vždy podporovala, fandila mi a prožívala se mnou vše v dobrém i zlém… moc děkuju.

Když zavzpomínáš na jednotlivé závody, z jakých máš nejhezčí vzpomínky? Hádám, že to asi budou úspěchy na mistrovství světa.

Když se za tím dnes ohlédnu, ale vlastně jsem to tak vnímal i v době, kdy jsem aktivně závodil, samotné soutěže mě vlastně tolik nezajímaly. Možná to zní divně, ale mě vždycky bavil hlavně ten trénink, to, když jsme s Jarkem plánovali, jak se zlepšit, co udělat, když jsme připravovali „fahrplan“ na sezónu, počítali jsme přípravu na x měsíců dopředu... To je pro mě kulturistika. Závody už jsou jen taková ta třešnička na dortu. Já jsem byl takový stydlivý typ a třeba volné sestavy pro mě byly ze začátku utrpení. Dokud se člověk nesrovná s tím, že soutěžní kulturistika není jen o tom tréninku, ale hlavně o tom to pak „prodat“ na pódiu, tak to nikdy není to pravé. Pro mě byla volná sestava vždycky za trest.

Takže jsi nebyl ten typ závodníka, co vyběhne na pódium s pocitem „tady jsem doma“…

Ne, to určitě ne. Třeba exhibice - to jsem si říkal, že mi to určitě dělají naschvál. Na soutěžním pódiu stojíš s pocitem, že víš, jak by to tělo mělo vypadat, máš nějakou představu o té formě, kterou chceš dosáhnout. Já jsem to vždy bral tak, že je to postupný posun vpřed, krok za krokem, takže v době, kdy jsem končil, jsem ještě nebyl na vrcholu, protože se říká, že dobrý kulturista v těžké váze „zraje“ tak 8 - 10 let. Vnímal jsem to tak, že ten výkonnostní vrchol mám pořád před sebou. Jednoduše máš už třeba nějaké svalové objemy, které jsou dobré na republikové úrovni, ale úplně něco jiného je potřeba na mistrovství Evropy nebo mistrovství světa. Takže třeba v těžké váze můžeš být na vrcholu až v pětatřiceti letech, protože to trvá, než ty svaly vybuduješ, než získají tu potřebnou kvalitu, pokud nejsi jeden z těch geneticky mimořádně obdařených talentů. Takže, abych odpověděl na otázku - závody jako takové pro mě byly spíš zastávkou v průběhu cesty. Největší radost jsem ale měl asi z mistrovství světa 2001 v Barmě, kde jsem měl takový ten pocit zadostiučinění, že patřím do té světové amatérské špičky, když jsem byl na pódiu s takovými závodníky, jako byli Gluchowski nebo Strzelinski. Ale zase, to řeknu naprosto objektivně, v době, kdy já jsem závodil (v letech 2001 až 2003), už ta konkurence v důsledku změn, které nastaly, šla pomalu dolů a nedala se srovnat s tím, co bylo před pěti, deseti lety. Ti chlapi byli připravení a měli víc a víc svalů, ale bylo jich mnohem míň. A dnešní stav už se s tím vůbec nedá srovnávat. Tím samozřejmě nechci v žádném případě znevažovat úspěchy našich závodníku dnes, ale když se třeba podíváš na mistrovství Evropy, kde je v kategorii třeba jen 8 lidí, tak to je jak nějaká pohárovka. Když jsem tehdy startoval na MS (a zažil jsem to i na Evropě), bylo v každé kategorii 30 - 40 lidí a to samé byly tehdy i nominace na soutěže. Tehdy bylo na nominaci třeba 15, nebo 20 lidí a bylo jedno, kdo jsi nebo jaké jsi měl výsledky dřív. Když jsi měl formu, mohl jsi jet, když ne, nejel jsi. Nikdo nestartoval za zásluhy z minulých let.

V době, kdy startovali a soutěžili Holič, Minařík, Jablonický, Orosz a všechny tyhle legendy, to byla zlatá éra kulturistiky. Na mistrovství ČR závodilo v kategorii pár mistrů Evropy a světa, ven na závody se jezdilo, jen pokud byla záruka medaile, ne jako dneska, když dostávají šanci v podstatě "nehotoví" závodníci - a to myslím včetně sebe. (smích) Proto mluvím o úpadku kulturistiky. Nechci, aby to znělo neuctivě k závodníkům, to v žádném případě, ale je to zkrátka fakt.

Ale ještě mě napadá, že moc hezké vzpomínky mám na závody kondičních kulturistů v Ústí nad Labem, které pořádal Radek Čejka. Párkrát jsem tam měl před MS exhibici a závodili tam kluci ode mě z fitka - několikanásobný vítěz Luboš Pásek, můj kamarád Kvido Hauer nebo Luky "Freimen" Roubík, Tom Mikšovský, Martin Pšenička... Byla to senza parta a skvělé závody. Moc hezká vzpomínka. (úsměv)

Čím to je, že ta úroveň jde dolů? Klesá zájem o ten sport jako takový?

Ten hlavní důvod je otázka dopingu v kulturistice. Někdy v roce 2000 byla snaha zařadit kulturistiku mezi olympijské sporty a s tím byla spojená snaha kulturistiku očistit od té negativní nálepky, kterou měla ve spojitosti s dopingem. Ale jak říká jeden můj známý - pekař je od mouky, zedník od malty a v těch silových sportech vždycky bude doping. Už jen ten paradox, že v amatérské kulturistice jsou dopingové testy a v profesionální kulturistice už ne, mluví sám za sebe. Dorian Yates řekl v rozhovoru na rovinu - ano, všichni to používáme, ale není to o tom, kdo a kolik, ale jestli děláte kulturistiku opravdu celý rok a věnujete se jí, jak tvrdě cvičíte, jak se stravujete, jak odpočíváte a jakou máte motivaci. S tím bez výhrad souhlasím. Současná situace v tomhle sportu je začarovaný kruh.

Když se vrátím k té připravenosti na soutěžích a k tréninku, ty jsi byl představitelem takových těch tvrdých brutálních svalů a vím o tobě, že jsi byl zastánce tvrdého tréninku s těžkými váhami. Mají tyhle dvě věci podle tebe souvislost? Jaká byla vlastně tvoje tréninková filosofie?

Cvičit opravdu tvrdě je základ. Často jsem měl pocit, že o tom sice každý mluví, ale nikdo to moc nedělá. Samozřejmě nejde pořád zvedat maximální váhy, to nedělají ani trojbojaři, protože se tím zvyšuje riziko poranění šlach, vazů, svalových úponů a stejně bude velká část toho objemového tréninku v tom klasickém rozmezí, řekněme 8 - 12 opakování, ale mě vždycky nejvíc bavila ta opravdu těžká práce s váhami pro 4, 5, 6 opakování. V dietě před závody už pak zase nemůžeš trénovat tak tvrdě, protože tělo při nedostatku živin neregeneruje tak rychle. Četl jsem rozhovor s Dorianem Yatesem, kde se ho ptali, jestli by změnil něco na tom, jak trénoval, a odpověděl, že by snížil intenzitu tréninku před soutěží. To určitě dává smysl, když si uvědomíš, jaké zranění v průběhu kariéry měl a kolik jich bylo.

Takže ta tvrdá práce je zkrátka základ, bez ní to nejde. Samozřejmě už je otázka, co je opravdu tvrdá práce a co je třeba série do vyčerpání. Když slyším kluky, jak říkají, že dělají 12, nebo 15 sérií na partii, tak jim říkám, ať udělají jednu pořádnou, kdy se opravdu vyhecují a dostanou ze sebe maximum, a pak mi řeknou, jestli takových odjedou dalších 10. Jasně, že ne.

A můžu se zeptat na tvoje silové výkony? Pamatuju si, že jsi mluvil i o trojboji a zmiňoval jsi konkrétní čísla, kterých bys chtěl na tréninku dosáhnout…

Disciplíny trojboje mě bavily a hodně mě to lákalo. Dnes, když se mě na ně někdo ptá, tak i kvůli tomu, že už netrénuju tak intenzivně jako dřív a hodně jsem shodil, tak je nerad zmiňuju, aby to nevypadalo, že kecám, ale na přední dřep jsem dělal 1 - 2 opakování s 250 - 260 kg, v klasickém dřepu bylo to maximum jen s páskem nějakých 320 - 330 kg a mrtvý tah to samé. Bench-press byl slabší, tam jsem díky tělesné stavbě a problémům s lokty zvedal nejvíc kolem 205 kg.

Tenkrát jsem cvičil společně s Romanem Neudertem, který soutěžil ve strongmanech, na bench mě pokaždé smáznul jak žádost na byt a ramena to samé, tlakoval snad 160 před hlavou. S ním jsme kdysi také jeli k Petru Vanišovi, který pořádal soutěž v benči, že se zúčastníme. Už jsme byli na cestě, když nám Petr volal, kde jsme a kolik chceme napsat základ. Nahlásil jsem 160 kg a Petr na to reagoval: „Cože? Tak málo?“ Nakonec jsem byl se svýma 180 kg jeden z posledních. (smích) Ale celkově je to krása, když vidíš ty extrémní výkony - 400kg dřep nebo mrtvý tah, 300kg bench-press, činka ohnutá, na každé straně hromada kotoučů…

Nedávno mě hrozně rozesmál na Ronnie.cz v jedné diskusi o dnešních výkonech v dresech, superdresech, o technice cviků, hloubce dřepů apod. tenhle citát:

„To víte, takovejhle dřep, to je jako soulož, kdy zasunete na jeden a půl centimetru hluboko s trojitým prezervativem. Technicky vzato to sice proběhlo, ale všichni tak nějak vnitřně cítíme, že to prostě není ono!“

(smích) Často zmiňuješ Yatese, asi tě v mnoha směrech inspiroval…

Mně se Yates ze začátku typově vůbec nelíbil a spíš jsem si oblíbil Leea Haneyho nebo třeba Garryho Strydoma, ale v průběhu let jsem názor změnil. Líbilo se mi, že Yates nebyl žádný mluvka, co řekl, to udělal, žádné výmluvy, žádné hecování a jeho názory měly hlavu a patu.

Ty jsi za tu dobu, co v tomhle sportu působíš, určitě trénoval řadu klientů ve fitku, máš vlastní posilovnu, takže se na tebe lidé obracejí se spoustou dotazů, přednášíš výživu v trenérské škole Ronnie.cz, tak by mě zajímalo, jaká kritéria by měl z tvého pohledu splňovat dobrý osobní trenér.

Mně se líbilo vyjádření bývalého trenéra Jana Železného, který přednášel v trenérské škole na jednom ze seminářů s aquahitem, který říkal, že na určitém stupni zjistíš, že potřebuješ mnohem komplexnější znalosti. Není to jen ten trénink, ale je to i znalost anatomie a funkce jednotlivých svalů, přehled ve výživě a také část psychologie. Pokud ty znalosti nemáš, promarníš roky elánu. My jsme kdysi trenérskou licenci dostali za to, že jsme byli reprezentanti, ale to, že jsi dobrý kulturista, ještě neznamená, že jsi dobrý trenér, a o výživě nemusíš vědět už vůbec nic.

Teď to možná vyzní trochu negativně směrem k trenérské škole, ale jsem přesvědčený o tom, že i když se ve škole Ronnie.cz třeba anatomie a výživa probírají do hloubky, tak pořád je ten osmitýdenní kurz jen základ pro to, aby byl z člověka dobrý trenér. Protože jedna věc jsou znalosti, další věc je praxe, kterou člověk teprve postupem času získá, a teprve když mu to všechno takříkajíc přejde do krve, tak si všechno začne dávat do souvislostí a je schopný to opravdu efektivně použít. A komunikace s lidmi, to už je kapitola sama o sobě.

To znám z vlastní zkušenosti, často je to opravdu boj…

My se tomu ve fitku smějeme a říkáme, že v okamžiku, kdy se lidé na něco ptají, tak to ještě neznamená, že chtějí slyšet odpověď. Chtějí maximálně pochválit a slyšet, že to dělají dobře, a těmi jednoznačnými radami se nikdo moc neřídí. Setkávám se s tím poměrně často, třeba když vezmu jako příklad diagnostiku mladého kluka, který cvičí - chybí mu prsa, záda, nebo ramena, ale taky vidíš, že má nějaké svalové dysbalance, hrbí se atd. Přesně vidíš, co potřebuje, a tak mu sestavíš trénink na míru, který má všechny tyhle chyby a nedostatky postupně zlepšit, ale jeho ten trénink nebaví, protože to není to, co čekal. Ale na to si každý musí přijít sám. Dokud obrazně řečeno nedostaneš kladivem ránu přímo do hlavy, nevěnuješ tomu pozornost. K tomu musí každý postupně dospět.

Takže, abych se vrátil k té problematice osobních trenérů, myslím si, že tady u nás v České republice jsou v tom určitě velké rezervy. Jinde ten systém funguje tak, že si licenci musíš po určité době obnovovat a neustále se doškoluješ a absolvuješ různé specificky zaměřené kurzy a semináře, abys držel krok a neustále si zvyšoval kvalifikaci. Trenér prostě není jen od toho, aby počítal opakování, měl by se snažit neustále se vzdělávat.

V trenérské škole přednášíš výživu. Jak se díváš na to obrovské množství protichůdných názorových směrů v tomhle oboru? Jeden říká jen bílkoviny a tuky, druhý říká, že bez sacharidů to nejde, liší se názory na zdroje, ze kterých by měl člověk získávat živiny, rozchází se doporučení na dávkování... Na co se má vlastně člověk zaměřit a jaké jsou tvé zkušenosti s tím, jak lidé k výživě přistupují?

Faktem je, že tréninku věnuješ řekněme 4 hodiny týdně, ale ten týden má 168 hodin. Každý chce trénovat jako profesionál, ale té výživě a regeneraci už málokdo věnuje dostatek pozornosti. Každé zanedbávání potřeb těla se ale dříve, nebo později projeví, jako příklad dávám mladé hokejisty, kde se ta nesprávná výživa projeví nedostatečným vývinem, špatnou regenerací a z ní vyplývajícími zraněními atd. Takže trénovat můžeš jen tak často a tak intenzivně, jak ti to dovolí regenerace, která je z velké části závislá právě na výživě.

Co se týká těch jednotlivých názorových směrů, tak zase, těch cest je spousta a fungují, pokud respektuješ ty mechanismy, na kterých tělo funguje. V 70. letech byly démonizované tuky a sacharidy a jedly se prakticky jen bílkoviny. Vzpomínám si, jak Tom Platz psal, že tři měsíce před soutěží jí jen rybí filé, a když má chuť na něco sladkého, dá si plátek pomeranče. Dnes už se tomu můžeš jen smát, ale rozhodně nejde říct, že by ti borci tenkrát neměli formu. Takže když to vezmeš z toho kulturistického hlediska, tak k perfektní formě se dopracuješ různými cestami. Druhá věc už je ale to, jaké zdravotní dopady to bude mít. V té době ale byla kulturistika sportem pro geneticky nadané lidi, kteří měli zároveň obrovskou dávku morálky a trpělivosti a na tu úroveň se nedostávali rok, dva, ale opravdu dlouhodobě a s obrovskou dávkou úsilí.

Dnes se kulturistika masově rozšířila a díky dostupnosti různých podpůrných prostředků, ať už legálních, nebo nelegálních, je ta situace jiná, ale stále platí to samé - musíš respektovat funkce těla. Pokud třeba mluvíme o bílkovinách a slyšíš někoho, jak říká, že denně přijímá tři, čtyři, nebo dokonce pět gramů bílkovin na kilogram tělesné hmotnosti, tak tohle tělo prostě nevstřebá. Nebo ano, ale určitě ne bez podpory látek, které ten dotyčný už nezmiňuje.

Pokud moderní lékařské materiály mluví o denní dávce 0,6 gramu bílkovin na kilogram hmotnosti jako o dostačující pro netrénujícícho člověka a o dávce 1,4 - 1,6 gramu jako o množství, které už může znamenat zvýšenou zátěž trávicího traktu, ledvin..., tak je potřeba přihlížet i k tomuhle. Každý má samozřejmě jiný metabolismus, někdo bude vyšší množství trávit lépe než jiný a svoji roli hraje i to, v jaké formě ty bílkoviny jsou, jestli ve formě masa, nebo proteinových doplňků, případně aminokyselin, které znamenají menší zátěž při trávení atd.

Nebo tuky. Ty tělo rozhodně potřebuje, ale něco jiného jsou tuky nasycené a tuky nenasycené. Na to narážím v kurzu, když přijde řeč na téma cyklické ketogenní diety. Já říkám, že principiálně CKD ano, ale nevím, kde lidi přišli na to, že by při CKD měli jíst slaninu, špek a klobásy. To jdu vždycky do vrtule, když to slyším. A tak je to třeba i s dělenou stravou. Myšlenka je dobrá, ale opravdu záleží na provedení.

Co bys poradil mladým klukům, kteří začínají s tréninkem? Možná je to jen můj dojem, ale velká část jich dnes začíná v hodně mladém věku, což je na jednu stranu dobře, ale určitě to vyžaduje specifický přístup. Dnes už je dostupnost informací nesrovnatelně větší než dřív, ale na druhou stranu jsou jimi ti kluci doslova přesycení a zmatení...

Přesně s tím se setkávám. Jeden tréninkový směr, druhý, třetí... Každý by chtěl trénovat jako profík, dvacet sérií na partii, ale skoro nikdo už jako profík nejí a neregeneruje. Je nutné zohlednit, jestli trénuje začátečník, nebo pokročilý, jaké má podmínky a tak dál. Takže všechny ty časopisy o kulturistice bych s prominutím nakopal někam, protože kromě toho, že tam jsou hezké fotky, tak co se týče těch informací, které tam jsou, to jsou většinou naprosto nepoužitelné věci. Článek o tom, jak trénuje nějaký profík, normálnímu člověku opravdu nic nedá.

Nehledě na to, že dost možná ten profík ani neví, že ten článek o něm existuje...

Přesně tak. Nebo vzpomínám na to, jak se tu kdysi kluci vsázeli, kdo řekne do časopisu větší blbost a oni to otisknou.

To myslíš vážně?

Tak slyšel jsem o tom... Takže opravdu, dobrat se těch relevantních informací je těžké. Proto ti kluci, co to chtějí brát vážně, většinou cvičí až moc, ale nemají k tomu adekvátní výživu a regeneraci a neuvědomují si, že tělo roste při odpočinku. Místo toho řeší spíš doplňky výživy a mají pocit, že pokud nebudou užívat skoro všechno, co je na trhu, a notabene pokud nebudou sypat, tak že ten trénink vlastně nemá smysl. Jenže takhle to nefunguje, je to o něčem úplně jiném. Kdysi jsem četl rozhovor s Ronniem Colemanem a moc se mi líbil jeho výrok: „Důležité je dělat to, co máte, den po dni, týden po týdnu, rok po roce.“ Opravdové výsledky se prostě nedají udělat za týden, ani za rok.

Skočím teď na závěr úplně jinam. Sleduješ ještě profesionální kulturistiku? Co si myslíš o jejím vývoji a o tom, kam směřuje?

Sleduju, koukám na net, co se v profi děje. Ne tolik jako dřív, ale pořád mě to zajímá. A můj názor? Občas když pozoruji nějaké ty exhibice, tak si říkám, jestli je to ještě sport, nebo už spíš jen show, případně striptýz. Už to nejsou takové ty osobnosti jako Haney nebo Yates, na které se člověk díval s takovou zvláštní úctou. Tenkrát bylo na pódiu dvacet závodníků, každý z nich byl úplně jiný, každý z nich měl osobitou sestavu - Lee Haney, Rich Gaspari, Gary Strydom, Lee Labrada... Bylo tam víc toho sportu a míň toho cirkusu kolem, ale to je jen můj názor. Je to zkrátka dané tou měnící se dobou. Možná jsem starý a konzervativní, ale v tomhle případě mi to zase nevadí. S Jarkem Sukupem jsme měli stejný názor - že kulturistika patří na pódium a venku máte nosit trička s dlouhým rukávem. (smích)




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Nadpis:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

09.11.09:33icepman - co to je baypass?
08.11.16:56Mablung - Je prostě vidět na co myslíme *32* +1
08.11.15:38Arnold Strong - Petr měl operaci srdce snad dvákrát-nebyl na tom moc dobř..
08.11.10:29Freimen - ještě více než jako nejtvrději trénujícího sportovce, jaké..
08.11.00:33spider1029 - toto ma zabilo *24* `Přesně tak. Nebo vzpomínám na to,..+1
07.11.23:28Chozraščot - byla škoda toho nechat*10* , sice nevidím jaká měl záda al..
07.11.23:15Johncreasy - Musím potvrdit, že Petr skutečně silný byl. Viděl jsem na ..
07.11.22:30Č174 - Mablung: Nevadí příště.. *88* *88* *88*
07.11.21:57eSko - Mablungu, on myslel Colemana, ne koulemana.... to snad ne,..+2
07.11.21:0988332 - Super!
07.11.21:08Horyn - přesně to jsem chtěl napsat, ten chlap má nádherný proporc..
07.11.21:02Mablung - Já si nemyslím že by Rosenberg byl blbej. To že má opovrho..
07.11.20:46Č174 - ***-9
07.11.19:50Carnivor - Petr skončil kvůli trestu, v Bombayi mu unikl ale v Opavě ..+11
07.11.18:45Puritania - Skvělý rozhovor. U jiných někdy pochybuju, že tázaný sám v..
07.11.18:36jack088 - super rozhovor, jen tak dál...
07.11.18:28Mablung - Je vidět že to má v hlavě srovnaný.
07.11.17:31eSko - Péťa má šílenou kandeci slov za jednu minutu, stíhal si ho..+5
07.11.16:28Gerallt - parádní rozhovor,navštěvuju Péťovo fitko ve Varech a je to..
07.11.15:54Tom_93 - super clanek :) .. a nejlpesi fotka tricepsu :) +1
07.11.15:29Simp´[L]e - Přidávám se, výborný článek !!! *79* +2
07.11.15:24lamice27 - jo super,tohle se vyborne cte.Na kurzu si pamatuju ze cast..+2
07.11.14:43PavelV - Perfektní článek, skvělé názory, díky redakci za výborné č..+5
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra