Čtyřdenní výběrové řízení na nové členy Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Čtyři dny a tři noci nabité úkoly, které mají o každém adeptovi zjistit možná víc, než o sobě ví on sám. Kandidáti se řádně fyzicky i psychicky unaví, zatíží se stresem a spánkovou deprivací a to se pak, pane, zpravidla ukáže, jaký kdo doopravdy je. To by mohlo být zajímavé, říkám si a raduji se z povolení přijet se alespoň na chvíli podívat.
Čekám na náměstí v Jincích, kde máme domluvený sraz. Vojenský újezd Brdy je nedaleko. Sedím na lavičce a požitkářsky mhouřím oči proti slunci. „Asi ti bude někdo volat,“ říká polohlasem kolega Michal. Mrknu na telefon, který třímám v ruce, pak směrem, kterým se dívá Michal. Stojí tam zaparkovaná černá Audi a vedle ní muž v černém, který se právě chystá telefonovat. Ještě dřív, než mi telefon začne v ruce zvonit, zvedne muž oči a setkáme se pohledem. Usmějeme se, kývneme na sebe hlavami, víme. Loučím se s Michalem a jeho bílým autíčkem a trochu nejistě nasedám ke dvěma mužům do auta s neprůhlednými skly.
Ad omnia paratus - Na vše připraven
heslo Útvaru pro ochranu ústavních činitelů
Brzy ze mě ale tíseň opadne. Muži, kteří mě vezou do vojenského prostoru, se zdají v pohodě. Jeden z nich, který mě bude mít v budoucích hodinách na starosti, mě uvádí do situace a seznamuje mě s tím, co se bude dít. Když se potkám s kluky, kteří se přišli ucházet o možnost pracovat jako osobní ochránci, mají už za sebou dva dny a dvě noci zkoušek a testování. Už absolvovali dlouhý běh kopcovitou krajinou, ještě delší mrazivý pochod křížem krážem vojenským prostorem, prošli střelbami, nejrůznějšími vědomostními i paměťovými testy, psychohrami a ani po nocích se právě nenudili. Byli nepravidelně buzeni ze spánku a nuceni zapnout na plné obrátky mozkové závity nebo pěkně zostra rozhýbat ztuhlé, nedostatkem odpočinku a přemírou fyzické aktivity rozbolavělé tělo. Dva již nevydrželi a odpadli, ostatních sedm je stále rozhodnuto bojovat.
Je ráno, před snídaní. Kluci přicházejí ze svých pokojů do jídelny. S námahou scházejí ze schodů, jdou tak nějak groteskně, trhavě, jako rozbité loutky. Nemají jména, jen červená látková čísla, se kterými se už sžili. Jídelna je zalitá sluncem a vůní čerstvě usmažených vajec, ale kluci moc nadšení nejeví. Snídají téměř beze slov, jedí s mírou. Nikdo se nechce přecpat - co kdyby hned po snídani přišel běh s kládami prokládaný angličáky? To by žaludek nemusel ustát. Jsou opatrní, netuší totiž dopředu, co se bude dít. Neví, jaký bude jejich další úkol, neví kdy budou odpočívat, kdy budou jíst či spát.
Kdo se ale tentokrát pořádně nasnídal, nemusí se bát. Další úkol je písemný, takže žaludek bude mít čas trávit. Každý si vezme papír a psací potřeby a ponoří se do zadaného úkolu. V místnosti je dokonalé ticho, jen tužky šustí po papíře. Všichni se soustředí, hlavu v dlaních, mnou si spánky, hledají myšlenky, váží slova. Je tu sedm lidí a možná jen dva z nich dostanou šanci dostat se k elitě. A nebo také nikdo, nebude-li ani jeden tak dobrý. A tužky dál šustí po papírech a formulují myšlenky, které budou následně zkoumány, pitvány a hodnoceny. Také instruktoři mají své poznámkové bloky. Do nich si zaznamenávají všechny výsledky, důležité postřehy i dojmy a postupně vykreslují rozsudek, kterým bude buď palec nahoru - přijat, nebo palec dolů - neprošel.
Chtějí nás fyzicky unavit, aby nás pak mohli psychicky zdeptat, ale to se jim nepovede!
Písemný úkol je splněn. Všichni odevzdali papíry a instruktoři odcházejí připravit další akci. Příležitost pro mě. Sedám si k adeptům a zajímám se, jak se cítí. Rozpovídají se. Každý má co říct. A tak vypráví o dlouhém pochodu, kdy šli takovým tempem, že málokdo byl schopný se cestou najíst, takže spoléhali hlavně na iontové nápoje a magnézium proti křečím, vypráví také o chladu v důsledku vyčerpání a nevyspání, mluví o puchýřích i o zaručeně skvělých vlastnostech moderního funkčního prádla, na které jeho výrobce pěje ódy, ale svému majiteli zde přivodilo vydatného vlka. Všichni se smějí. „No vida, ještě se smějete, ještě to s vámi není tak zlé,“ dobírám si je trochu, ale zároveň je obdivuji. Měla bych já na jejich místě ještě sílu k humoru? „Chtějí nás fyzicky unavit, aby nás pak mohli psychicky zdeptat, ale to se jim nepovede,“ říká jeden z nich s úsměvem, ostatní souhlasně přikyvují. Snažím se nahlédnout dál, dozvědět se víc o jejich strategii, motivaci. Strategie neexistuje, nedá se naplánovat, protože nikdo dopředu neví, co je čeká. Netroufají si ani použít kofein nebo jiné stimulanty, protože co když zrovna dostanou šanci se trochu prospat, případně co když je zasáhne útlum po vybuzení právě v momentě, kdy budou potřebovat největší koncentraci? Tohle nechce nikdo riskovat. A motivace? Všichni zde mají vysokoškolské vzdělání, velmi dobré intelektuální schopnosti a ambice udělat krok někam dál. Dostat se k osobním ochráncům by pro každého znamenalo mít zajímavou práci, pro každého by to byla čest. Ale dřív, než kdokoli z nich dostane šanci obléknout oblek, nasadit tmavé brýle a nasednout do černé Audi s chráněnou osobou, budou se muset ještě všichni řádně zapotit a při klicích pěkně zblízka poznat matičku zem.
Na druhý díl reportáže se můžete těšit příští sobotu.
Čtyřdenní výběrové řízení na nové členy Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Čtyři dny a tři noci nabité úkoly, které mají o každém adeptovi zjistit možná víc, než o sobě ví on sám. Kandidáti se řádně fyzicky i psychicky unaví, zatíží se stresem a spánkovou deprivací a to se pak, pane, zpravidla ukáže, jaký kdo doopravdy je. To by mohlo být zajímavé, říkám si a raduji se z povolení přijet se alespoň na chvíli podívat.
Je ráno, před snídaní. Kluci přicházejí ze svých pokojů do jídelny. S námahou scházejí ze schodů, jdou tak nějak groteskně, trhavě, jako rozbité loutky. Nemají jména, jen červená látková čísla, se kterými se už sžili. Jídelna je zalitá sluncem a vůní čerstvě usmažených vajec, ale kluci moc nadšení nejeví. Snídají téměř beze slov, jedí s mírou. Nikdo se nechce přecpat - co kdyby hned po snídani přišel běh s kládami prokládaný angličáky? To by žaludek nemusel ustát. Jsou opatrní, netuší totiž dopředu, co se bude dít. Neví, jaký bude jejich další úkol, neví kdy budou odpočívat, kdy budou jíst či spát.
Písemný úkol je splněn. Všichni odevzdali papíry a instruktoři odcházejí připravit další akci. Příležitost pro mě. Sedám si k adeptům a zajímám se, jak se cítí. Rozpovídají se. Každý má co říct. A tak vypráví o dlouhém pochodu, kdy šli takovým tempem, že málokdo byl schopný se cestou najíst, takže spoléhali hlavně na iontové nápoje a magnézium proti křečím, vypráví také o chladu v důsledku vyčerpání a nevyspání, mluví o puchýřích i o zaručeně skvělých vlastnostech moderního funkčního prádla, na které jeho výrobce pěje ódy, ale svému majiteli zde přivodilo vydatného vlka. Všichni se smějí. „No vida, ještě se smějete, ještě to s vámi není tak zlé,“ dobírám si je trochu, ale zároveň je obdivuji. Měla bych já na jejich místě ještě sílu k humoru? „Chtějí nás fyzicky unavit, aby nás pak mohli psychicky zdeptat, ale to se jim nepovede,“ říká jeden z nich s úsměvem, ostatní souhlasně přikyvují. Snažím se nahlédnout dál, dozvědět se víc o jejich strategii, motivaci. Strategie neexistuje, nedá se naplánovat, protože nikdo dopředu neví, co je čeká. Netroufají si ani použít kofein nebo jiné stimulanty, protože co když zrovna dostanou šanci se trochu prospat, případně co když je zasáhne útlum po vybuzení právě v momentě, kdy budou potřebovat největší koncentraci? Tohle nechce nikdo riskovat. A motivace? Všichni zde mají vysokoškolské vzdělání, velmi dobré intelektuální schopnosti a ambice udělat krok někam dál. Dostat se k osobním ochráncům by pro každého znamenalo mít zajímavou práci, pro každého by to byla čest. Ale dřív, než kdokoli z nich dostane šanci obléknout oblek, nasadit tmavé brýle a nasednout do černé Audi s chráněnou osobou, budou se muset ještě všichni řádně zapotit a při klicích pěkně zblízka poznat matičku zem.
