Zumba, zumba, zumba, ozývá se poslední dobou ze všech stran. Jenže jakmile se něco kolem mě stane masovým, získám proti tomu averzi. Ne zumba, ale crossfit, umanula jsem si sveřepě. O tomhle typu tréninku jsem četla a opravdu mě zaujal. A mám štěstí, jedna tělocvična, kde se crossfit cvičí, v Praze už vyrostla, a tak jsem se tam vydala. Tentokrát se mi kupodivu podařilo nebloudit. Bingo, zajásala jsem, když jsem nad vchodem do budovy před sebou spatřila transparent s černým nápisem „Crossfit Praha“. A bingo si asi řekl i někdo nahoře, když jsem chvíli ze samé radosti nekoukala pod nohy a do dveří tělocvičny jsem se svezla po pěkně čerstvoučkém psím exkrementu.
Vstoupila jsem statečně s kolegyňkou z práce po boku, ale u dveří jsme zůstaly nejistě stát a s respektem si prohlížely všechny ty hrazdy, bradla, kruhy, medicinbaly, činky a cvičence, kteří nářadí na první pohled bravurně zvládali. Za chvilku už nás bosých u vchodu postávalo pět a nechci mluvit za ostatní, ale na mě padla trošku nervozita z toho, co nás tu vlastně čeká.
Mé hloubání o nesmrtelnosti brouka, ale smrtelnosti mé vlastní přerušil provozovatel crossfitu Zdeněk: „Tak, tady jsou záchody, tady šatna, převléct a jdeme na to.“ Provedli jsme. „Máte vodu?“ zeptá se Zdeněk a úkosem se podívá na můj pěkně sladký ledový čaj. „Vodu, tohle se nepočítá,“ střelí a mé chabé vysvětlování, že po párty, která se protáhla do časných ranních hodin, teď potřebuji trochu cukru, se ztrácí v klapotu činek a jeho instrukcích.
...jsou lidé, kteří odcházejí po rozcvičce, protože už nemohou...
„Teď bude rozcvička a jsou lidé, kteří po rozcvičce odcházejí, protože už nemohou,“ usmívá se potutelně Zdeněk a už nám vysvětluje, jak bude rozcvička vypadat. Minutové výdrže ve výpadu se zaklesnutýma rukama propnutýma nad hlavou, deset kliků, deset sedů-lehů, deset dřepů, pak na břicho a deset zvedů po vzoru kobry, k tomu deset tricepsových kliků na bradlech, deset shybů na hrazdě (my slabší s pomocí zavěšené gumy, která nám ubírá kila, totéž platí i pro tricepsové kliky) a závěrem deset přítahů na kruzích. To vše třikrát za sebou. První série cviků se zdá celkem v pohodě, druhé kolečko už těžkne, při třetím se mi zdá, že jsem už strávila ve výpadu celé mládí a že ta potměšilá vteřinovka na hodinách snad stávkuje. „Prsa až na zem,“ diriguje Zdeněk při klikách. „Sedy-lehy dotahovat až ke kolenům,“ hlídá ostřížím okem řádné provedení cviků. Neunikne mu nic, nedaruje nám nic. A my se snažíme a čím dál víc funíme, rudneme a někteří i brunátníme.
„Tak, to by byla rozcvička a teď se do toho pustíme,“ řekne nám Zdeněk a začne psát fixem na dřevěné obložení stěny. Nejdřív čísla 21 - 18 - 15 - 12, pak cviky. Přeskok medicinbalu tam a zpět, výpady s medicinbalem a závěrem dotknout se medicinbalem v podřepu země a pak ho v natažených rukách vynést nad hlavu se současným propnutím nohou a výponem. „Tak a teď uděláte všechny cviky za sebou nejdřív jednadvacetkrát, pak osmnáctkrát atd. Jasné?“ Nic neříkáme, jen pokyvujeme hlavami, šetříme energii. Nafasujeme medicinbaly. „Ne, ne, vem si ten větší,“ vrací Zdeněk jednu holčinu z naší skupinky zpátky k medicinbalům a nedbá na její psí oči.
Pěkně v kroužku začínáme. Přeskok tam a zpátky, přeskok tam a zpátky, přeskok tam a… uf, uf, vydýchat. Postupně dělám mezi přeskoky častější a delší pauzy a lovím po tělocvičně dech. Co to je? Vždyť chodím pravidelně běhat! Nechápu. Se značnou úlevou odpočítávám poslední přeskok první série a doslova se těším na výpady, tam si oddechnu. Objímám medicinbal jako mimino, vdechuji jeho vůni, která mi připomíná hodiny tělocviku na základní škole, a sekám jeden výpad za druhým. Pak se jednadvacetkrát dotknout medicinbalem země a v natažených rukách ho zvednout nad hlavu, nohy do výponu. Cítím nohy, ramena pálí. Mrknu na ostatní. Kluci jedou dost statečně, holky na tom nejsou o moc lépe než já, zdá se. Nikomu z nás už ale není chladno, jak nám bylo po příchodu. Ba naopak, vodu žádá potící se tělo.
Zatímco se snažíme dodržet dávky, které na nás nesmlouvavě shlíží ze zdi, Zdeněk zvládá kontrolovat a dirigovat i všechny kolem. „Ty teď běžíš,“ vysílá jednoho ze cvičících ven se stopkami v rukách, dalšímu naordinuje kliky na pěstích, jinému angličáky, pokyny dává tu česky, tu anglicky. Cizinců versus Čechů je tu tak půl na půl, a tak je to zajímavý mix. Ale za chvíli přestávám sledovat okolí a soustředím se jen sama na sebe, na každé další opakování a těším se z každého, co už mám za sebou. Kdybych tu byla sama, asi bych skončila dřív. Ale takhle se kousnu a chci zvládnout všechna opakování a nešidit to. Tím bys ošidila jen sama sebe, říkám si v duchu a snažím se, i když mám plíce na pochodu a vidím rudě. Ha, ha, přicházela jsem s tím, že jsem celkem v kondici, ale kde že se teď krčí mé sportovní sebevědomí? A je to tu. Hotovo, konec, finito. „Tak jak se cítíte?“ ptá se s úsměvem Zdeněk a my se taky tak trochu přihlouple usmíváme, šťastní, že už to máme za sebou, a spokojení, že jsme to zvládli. Ve strašlivém čase, jak nás upozornil Zdeněk, ale zvládli.
V šatně jdou všechny skrupule stranou. Jsme tam tři holky a jedna přes druhou si sdělujeme, co nás všechno bolí a které svaly se třesou vyčerpáním. Kolegyně a já jsme však u toho povídání schopné se převlékat, zatímco holčina, kterou jsme potkali až tady, dlouze sedí na lavičce a přemýšlí, jestli se dokáže zvednout, a když ano, jestli pak bude schopná se doplazit domů. Musím se tomu obrázku zbědovaného vojska smát. A to je mi jasné, že teď je to ještě legrace a že to pravé peklíčko přijde zítra a pozítří! Přesto si slibujeme, že se tu za čtyři dny zase potkáme, protože se nám to všemu navzdory líbilo.
Za čtyři dny jsme se v tělocvičně nesešly. „Jsem ještě mrtvá,“ hlásí kolegyně z práce a od naší třetí spolubojovnice přijde sms, že se omlouvá, ale že má stále tak namožené svaly, že vstát ze záchodu je pro ni značný oříšek. Takže další trénink odložen. Ale já za sebe mohu říct, že jsem rozhodnutá obohatit crossfitem svůj tréninkový plán, protože toto mnohostranné cvičení mi může dát přesně to, co chci získat. Opravdu silné, zdatné a funkční tělo.
Trénink crossfitu - fotogalerie