Váš příběh: K čertu s doktory,
já mám posilovnu!

Dlouho jsem přemýšlel, zda to, co chci napsat, opravdu sepíšu. Nakonec jsem se k tomu odhodlal a doufám, že to dočtete do konce a najdete v mém příspěvku nějaké ponaučení, i když je to taková jedna velká love story.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Narodil jsem se v rodině, kde měla kulturistika vždy své místo. Můj otec byl velký milovník železa, vydrželo mu to asi 25 let a doufám, že ještě dlouho vydrží. Taťka se kulturistice věnoval takřka celý život, a i přesto, že měl spoustu předpokladů k závodění, nikdy na molo nevylezl. Jeho největší zážitek asi byl, když v olomouckém fitness pomáhal Pavolu Jablonickému na bench-pressu.

Když se člověk narodí v rodině fotbalisty, točí se kolem fotbalu většina rodinného dění. Mé dětství a poté i zbytek života se točily vždy kolem kulturistiky. Moje první návštěva fitka byla asi ve 3 letech, kdy jsem se díval na všechny ty obrovské chlapy a taťku a „pomáhal" jim podávat ty „obrovské" opasky, když chtěli cvičit mrtvý tah. Z mého dětství jsem si odnesl pár užitečných rad jako, že se k čince nezohýbá s kulatými zády, že se člověk musí pořádně rozcvičit, než něco začne vůbec dělat, a že protažení je součást tréninku.

Pořádně cvičit jsem začal pod vedením otce asi ve 13 letech. Postupně s námi cvičili i mí kamarádi, ale jak přicházeli, tak i odcházeli. Mně to vydrželo asi do 16 let, kdy jsem procházel pubertou. Tím, že jsem byl pod dozorem a byl jsem do fitka nucený chodit, se mi posilovna zprotivila.

Jak už to ale bývá, když člověka něco provází už od mládí, nikdy jej to tak úplně nepřejde. Můj comeback nastal, když jsem po dalších 2 letech občasného navštívení fitka poznal holku, se kterou jsem si opravdu moc rozuměl, a já ji chtěl mít jen pro sebe. Fyzicky jsem na tom nikdy nebyl špatně, ale tomu, abych pro ni nebyl jen kamarád, pořád ještě něco chybělo. Nakonec se stala z fitka rutina, kterou jsem vykonával bez přestávky obden skoro půl roku. Dívka nakonec moje byla, ale po půl roce vztahu najednou nastal zlom a z mé milované se ze dne na den stala mrcha, která mi oznámila, že má jiného. První reakce byla ta, že si to s dotyčným vyřídím hezky jako chlap s chlapem. Před možným průšvihem mě zastavilo, když z ní vylezlo, že mě během celého vztahu podváděla s dalšími asi pěti borci. To už mi pak za to opravdu nestála.

Nastalo zhroucení a uzavření se do sebe. Z depky mě vytáhl můj sparing partner, který viděl, že se trápím, a správně usoudil, že to ze sebe musím v posilce dostat. Byl čas letních prázdnin a já se dal do party s dalšími dvěma o něco málo mladšími borci. Spolu jsme začali chodit pravidelně do fitka. Díky předchozímu tréninku jsem zvládal daleko větší váhy, než si oni dokázali vůbec představit, a tím jsem pro ně byl něco jako bůh. V té době jsem si o sobě hodně myslel. Měl jsem za to, že zvládnu cokoliv, že pro mě pravidla, která jsem se pod otcovým vedením naučil, neplatí. Kromě klidně i tříhodinových tréninků v posilovně jsem vymetal jednu zábavu za druhou, opíjel se, spánek se konal jen občas. Stravování bylo značně nepravidelné a i protahování jsem značně zanedbával.

Ale, jak už to bývá, naneštěstí (nebo bohudík) pýcha předchází pád. Ten šílený život ukončilo zranění. Pří poslední sérii těžkých tlaků na ramena jsem kvůli své hlouposti nebo pýše odbyl kamaráda, který mě chtěl jistit, a se slovy, že mě přece nějakých ubohých 25 kilo nepoláme, jsem ho poslal, ať si dá první sérii na bench-pressu a že mu s dalšími pomůžu. Při cvičení jsem zaslechl nějaké divné funění ze směru bench-pressu a z obavy, jestli si tam kamarád nenaložil moc, jsem se ohlédl. Chvilka nepozornosti způsobila, že mi ta „ubohá pětadvacítka" převrátila ruku dozadu.

To byl na nějakou dobu konec s fitkem, protože jsem kvůli svému zranění nemohl pořádně zvednout ruku. Doktor mi řekl, ať tomu dám čas, že to může být pohmožděný rotátor ramene, ať přestanu cvičit, a pokud to bude něco vážnějšího, že mě pošle na rentgen. Po asi dvou měsících jsem začal zase zlehka cvičit, a i když rameno pálilo jako čert, postupně se to cvičením s lehkými váhami začalo zlepšovat.

Zásadní obrat v mém chování a přístupu k životu nastal ale až s příchodem druhé slečny. Od toho minulého fiaska jsem holkám nevěřil a díky mému vymetání jedné zábavy za druhou nevěřily ani ony mně a předcházela mě dost ošklivá pověst děvkaře. Ona mi ale prostě svým chováním učarovala a zbytek světa pro mě přestal existovat. Ostatní slečny, které jsem do té doby potkával na zábavách, mi najednou oproti ní připadaly moc laciné. Do té doby jsem byl zvyklý, že po prvním rande s tou slečnou skončím pomalu v posteli. S ní to však bylo jiné. Všechno šlo úžasně pomalu, chodili jsme na dlouhé procházky, smáli se hloupostem a další věc, co se mi šíleně líbila, byla, že snad ani jednou nenastal ten trapný okamžik ticha, kdy ani jeden neví, co má říct. Pořád jsme něco rozebírali. Zprvu jsem to chtěl brát jen jako příležitost k vyplnění volného času, ale hned po první schůzce jsem usoudil, že bych měl přehodnotit svůj život a pořádně se změnit. Změny nastaly v celém mém způsobu života. Naučila mě věřit holkám a já zase přesvědčil ji, že to bylo jen jedno ošklivé období mého života a to, že jsem děvkař, není vůbec pravda. Přehodnotil jsem životosprávu, alkoholu jsem se už ani nedotkl. V posilovně jsem si přestal hrát na frajírka a začal jsem se více věnovat technice a způsobu provedení cviků než tomu, kolik závaží zvedám.

Začal jsem si vést tréninkový log, sestavil tréninkový plán a začal na sobě víc makat. Doma si mé změny také všimli a přestali jsme se tolik hádat. Všechno začalo být o 300 % lepší a já byl spokojený se svým životem.

Bohužel, happy endy jsou jen v pohádkách a já se se svou milovanou po nějakém čase začal kvůli osobním problémům v rodině hádat. Zpětně toho velice lituji a podruhé bych se snažil vyvarovat se podobným chybám a míň si na ní vybíjet špatnou náladu. Vše vyústilo až v situaci, kdy si moje milá potřebovala vzít nějaký čas na rozmyšlenou, jestli má ještě cenu dále v našem vztahu pokračovat, a na urovnání problémů, se kterými i já musel něco udělat.

Smysl mého života tak najednou pominul a vzniklo prázdno. Prázdno, které vyplnila zase posilovna. Dříve to bylo místo, kam jsem se chodil předvádět a chvástat se, ale po tom všem se z ní stalo místo, kde člověk nechává své problémy. Kde vchází s hlavou bolavou od strastí a vychází s hlavou čistou a jako nový. Mrzí mě, že jsem řešil problémy hádkou s přítelkyní a místo toho se nešel odreagovat do fitka. Teď už to ale vím a nezbývá mi než bojovat, aby se ke mně vrátila, abych si urovnal všechny ty problémy, které vznikly, a abych už podruhé neudělal tu chybu, že se budu k někomu, kdo mě změnil k lepšímu a komu jsem za to nesmírně vděčný, chovat tak, jak jsem se choval.

Snad jste to dočetli až sem a kromě ztraceného času jste si z mého příběhu vzali pár ponaučení. Abych to shrnul pár větami: Přeceňovat své síly se vážně nevyplatí. Sice budete před kamarády za největšího frajera a Vaše ego stoupne do závratných výšin, ale při nedodržování techniky a přeceňování se na sebe úraz nenechá dlouho čekat. Dále tu mám malou radu pro všechny šťastně zamilované: Nevybíjejte si na tom druhém zlost, on za Vaše neúspěchy nemůže. Běžte raději do fitka nebo si běžte zaběhat. Řešit své problémy nějakou činností je daleko lepší, než pak sedět, litovat se a přemýšlet, jaké by to asi bylo, kdybych se choval lépe.