Váš příběh:
Jak jsem sekla s obezitou

Je mi 22 let, ve 12 letech jsem onemocněla boreliózou a od té doby mám problémy s váhou a klouby. Snažím se s tím bojovat po celou dobu, ale někdy je to dost těžké. Ve svých 20 letech jsem se rozhodla, že konečně začnu bojovat s obezitou, a proto jsem začala cvičit.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Zdravím všechny, kteří se sebou chtějí něco udělat a doufám, že můj příběh Vás namotivuje. Je mi 22 let a odmalička trpím nadváhou. Kdo vyrůstal na vesnici jako já, tak to zná. Pořád zabijačky a místo zdravého jídla jsem dostala do ruky jitrnici. O pohybu se také nedalo moc mluvit. Byla jsem velmi pohodlné dítě a rychlejší pohyb byl pro mne utrpením.

V 15 letech nastal zlom. Nelíbilo se mi, že jsem jako kulička, a tak jsem začala dělat závodně kickbox a začala jsem hrát tenis. Závodění mi vydrželo až do mých 19 let, kdy jsem kvůli rodinným problémům odešla z domova. Nastěhovala jsem se do Prahy, našla jsem si práci psovoda u jedné bezpečnostní agentury a myslela jsem si, jak si budu žít... Vůbec jsem nebrala zřetel na to, že když tělu vezmu pohyb, který do teď mělo, bude se to muset někde projevit. První půlrok jsem na sobě nepociťovala skoro nic (nebo jsem si to alespoň myslela), ale pak to začalo. Jelikož jsem s hafany trávila dost času a v práci jsem byla v kuse i tři dny, přestala jsem dbát na jídelníček. Bylo pro mne normální najíst se jednou za tři dny, ale to opravdu pořádně. Takže jsem kynula a kynula, ale nevšímala jsem si toho. Pro mne byla přednější práce a psi a na sebe jsem nemyslela.

Pak přišel zvrat, když mi doktor oznámil, že musím na operaci s rukou, že mám roztříštěné klouby v prstech. Moje rodina mi řekla, ať se vykašlu na život v Praze a vrátím se domů. A tak jsem taky udělala. Po příjezdu domů jsem zjistila, jak jsem na tom špatně. Jak fyzicky, tak i psychicky. Je jasné, že pokud se tělo cítí špatně, odrazí se to na psychickém stavu. Verdikt byl přímo strašný. Po roce a půl žití v Praze (bez pohybu a jídla) jsem nabrala 25 kg a moje váha se vyšplhala na 105 kg. Zdravotní problémy s tím spojené ani raději nevypisuji. Naštěstí mám skvělou mámu, která mě vždy dokázala povzbudit, tak jsem se rozhodla, že s tím seknu a pokusím se vrátit zase zpět ke cvičení. Ze začátku stačilo, abych začala pravidelně jíst. Jedla jsem 6x denně všechno možné, ale v malých porcích a hodně jsem pila. Do toho jsem si šla jednou za dva dny zajezdit na bruslích nebo na kole. Během tři čtvrtě roku jsem shodila krásných 20 kg. Bohužel, některé partie vypadaly přímo katastrofálně i po zhubnutí (zejména stehna). Co ale s tím...

Pořád jsem nebyla schopná se na sebe podívat. Moje proporce halila dlouhá trika, svetry a volné kalhoty. Dostavil se pocit zklamání a šílená beznaděj, že pořád vypadám jako koule, a chtěla jsem všeho nechat. Hodně lidí se mě snažilo podpořit, abych to nevzdávala, ale znáte to - ta šílená beznaděj, že nikdy nebudete vypadat hezky. Sice jsem pořád dodržovala stravu, ale vůbec jsem se necítila dobře a odhodlání cvičit se ode mne vzdalovalo každou minutou.

Dodnes nevím, jak se můj bývalý trenér kickboxu dozvěděl, jak na tom jsem, ale domluvil si se mnou schůzku. Byla jsem dost nervózní a nevěděla jsem, jestli tam jít, nebo ne. Nechtělo se mi poslouchat ty řeči, že na všechno kašlu. Ale překousla jsem to a vyrazila. Naštěstí byl na mě trenér hodný, nezkoušel mi dávat lekce, jen mi řekl, že by bylo fajn, kdybych začala chodit trénovat. To jsem ale bohužel nemohla kvůli operaci kloubů ruky. Tvrdé údery by nebyly to pravé ořechové. Vymysleli jsme jinou variantu. Trenér u nás rozjel tréninky krav magy a já miluji bojové sporty. Tak se stalo, že jsem začala na jeho hodiny chodit. Zase jsem se cítila fajn, díky tréninkům jsem začala sílit a tuky šly zdárně pryč. Během roku jsem shodila dalších 6 kg, což byl pro mne úspěch. Co se týče objemu, na stehnech jsem šla dolů o 6 cm, na bocích o 7 cm, na břichu o 5 cm. Začala se mi formovat postava a velké tukové boule na nohou pomalu začaly mizet. Cítila jsem se zase dobře, když jsem viděla, jak se mi tělo mění. Kalhoty jsem měla najednou o tři čísla menší a už jsem se nemusela tolik stydět někam si vyjít.

Po nějaké době se to zase zaseklo, jako asi u každého, a nešlo prostě s ničím hnout. Tentokrát jsem si řekla, že to nevzdám a nebudu se litovat a brečet. Dost mi pomohlo, když jsem našla na internetu fotky Katky Kyptové. Obdivuji ji za to, co se sebou dokázala udělat. To rozhodlo...

Začala jsem pravidelně chodit do posilovny - prokrvit svaly a hlavně dělat aerobní cvičení. Šlapadlo bylo nejlepší. Hodinku jsem cvičila na strojích a další hodinku jsem šlapala jako o závod. Tělo se začalo pomalu měnit a začaly mi sílit nohy, z čehož jsem měla velkou radost. Chodila jsem, co to šlo, a makala jsem jako blázen. Ale po pár měsících se dostavila šílená únava organismu. Mám psychicky i fyzicky náročnou práci a někde se to muselo projevit, že jsem místo spaní šla raději cvičit. Tak se stalo, že jsem musela na měsíc všeho nechat, aby se tělo zregenerovalo a nabralo síly.

Potom jsem si řekla, že už blbnout nebudu. Se zdravím není dobré si zahrávat. Mám kamaráda, který dělá osobního trenéra, a tak jsem za ním šla a poprosila ho o pomoc. To bylo asi to nejlepší, co jsem mohla udělat. Měli jsme spolu moc rozhovorů, kdy jsme probírali stravovací návyky a cvičení. Dostala jsem od něj za úkol přečíst spoustu literatury, abych věděla, jak tělo pracuje a co je pro něj nejlepší. Úplně jsem změnila jídelníček. Jím zdravě - ovoce, zelenina, vejce, tvaroh, občas trochu masa, rýže, těstoviny (v malých porcích), úplně jsem vysadila sladké a uzeniny. Samozřejmě dodržuji i pitný režim. Začali jsme spolu také chodit do posilovny. Dvakrát týdně tedy cvičím pod dohledem a sama pak jdu minimálně ještě jednou v týdnu (když to je spíše aerobní cvičení). Kamarád je mi velikou oporou ve všem. Dokáže mě ve cvičení vyhecovat k úžasným výsledkům a dokáže mě podpořit i při aerobním cvičení, abych z toho pásu neslezla a neodešla. :o) Cítím se výborně, nejsem tak unavená, mám hodně energie, jsem veselejší. Za ty dva měsíce, co k němu chodím, jsem zhubla 4 kg. Objemově jsem šla opětně o pár centimetrů dolů. Konečně se mi začíná tělo řádně rýsovat a zpevňovat. Konečně se na sebe můžu podívat do zrcadla a nemusím odvracet hlavu.

Pro ty, kteří jsou na tom stejně jako já: Najděte si sparing partnera, který ví, jak správně cvičit a který Vám bude oporou, stejně jako mně můj trenér. Přece jen, ve dvou se to lépe táhne. :o)

P. S.: Kdo bude chtít vidět, jak se měnila postava, stačí se kouknout na profil.