Váš příběh: Už vím,
že nic se nemá přehánět

Přehnané posilování mi málem zničilo zdraví. Dnes už jsem v pořádku a po všech těch zkušenostech si ho dokážu více vážit. Ale sportování se nevzdám, je to jedna z nejkrásnějších závislostí. :)

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

S opravdovým tréninkem jsem začala až před dvěma lety. Do té doby jsem sportovala jen rekreačně, plavala, jezdila na kole nebo na bruslích, ve fitku jsem byla svátečním hostem, spíše jsem si zašla s kamarádkou na spinning.

Na podzim loňského roku jsem nastoupila na vysokou a poznala přítele, který byl blázen do posilování a mě do toho taky strhnul. Podzimní pochmurné počasí nedávalo moc příležitostí ke sportování venku - komu by se chtělo do mlhavé a sychravé sloty. Tak jsem se na posilovnu upnula a fitku jsem doslova propadla. Zpočátku to šlo ztuha, ale již po třech měsících mi spolužačky říkaly, že se doslova měním před očima. To mě šíleně nakoplo a chtěla jsem víc a víc. I když byl venku sníh a já chtěla na lyže, nešla jsem a každou volnou chvilku jsem strávila ve fitku. Takže jsem začala zanedbávat aerobku.

Kamarádka i přítel mě začali brzdit, ať se tak nepřepínám, ale já si nedala říct. Prostě mě cvičení šíleně bavilo, hlavně ta změna, je to něco nepopsatelného, jak se najednou cítím silná, jak svaly tvrdnou a mizí tuk z částí těla, se kterými jsem dříve měla problémy. Nejvíc mě bavilo cvičit nohy, předkopávání a zakopávání na stroji a pak přítahy kladky k hrudníku.

Jenže pak přišlo to, co asi přijít muselo. Při trénincích mě začala pobolívat hlava, já však bolest ignorovala a makala dál. Jenže bolesti se stupňovaly a byly natolik silné, že jsem v posilce zkolabovala a skončila v nemocnici. Říkala jsem si: „Proboha, co mi může být?" Doktoři měli podezření na krvácení, tak jsem okamžitě podstoupila CT mozku. Naštěstí bylo vše ok. Odběry krve taky nic neprokázaly, až EKG. Měla jsem vysoký tlak - 160/100. Můj stav se však nelepšil ani po podání betablokátorů (léky na vysoký tlak). Prožila jsem si muka, která bych nikomu nepřála. Hořce jsem litovala, že jsem přepínala své síly. Sebemenší procházka mi zvedala tepovku z obvyklých 50 - 60 na hodnoty kolem 150/min.

Týdny jsem chodila jako tělo bez duše s bolestí hlavy a hrudníku. Při zátěžovém EKG jsem se málem vyvrátila. Tlak jsem měla celé dva měsíce na hodnotách kolem 140 - 150/100 a nedařilo se mi ho srazit dolů.

Čekala jsem na poslední vyšetření, echokardiografii. Tam se ukázalo, že trpím kvůli arytmiím a fibrilacím síní. Bylo to kruté, ale přítel stál při mně. Měla jsem dát na jeho rady a nehnat se rychle za vysněnou postavou (líbí se mi Zoa Linsey a snažila jsem se trénovat jako ona). Teď zrovinka čtu, že Zoa přiletěla na Ms. Olympia a těsně před soutěží jí vyhřezla ploténka. To jsou stinné stránky sportu a člověk na takové věci nemyslí, když se cítí dobře a je zdravý. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi něco takového může přihodit. Téměř na pět měsíců mě patálie se zdravím vyřadily z normálního života.

Čas dal vše do pořádku, dneska sportuji s rozumem, ale musím brát léky a ACE inhibitory. Taky užívám omega 3 a resveratrol jako prevenci. Snad tento článek zaujme a poučí ty, kteří taky občas blbnou a myslí si, že jsou „nesmrtelní“ a mohou trénovat do naprostého vyčerpání. Trénujte s rozumem a nepřepínejte své síly, abyste na to nedojeli tak jako já. Važte si zdraví a života, máme jenom jeden.