Lucie Hrozová:
"Někdy mrznu, až brečím."

Po Lucce Hrozové by se asi většina kluků otočila. Je to jemná plavovláska se zářivýma očima a málokdo by do ní hádal, že je to i dračice, co to velmi dobře umí s cepíny a s oblibou šplhá po ledopádech i skalních stěnách. Jak se taková křehká dívka dostane k tak náročným a tvrdým sportům, jako jsou ledolezení nebo drytooling, jsme se Lucky zeptali při rozhovoru v tématickém prostředí holešovické lezecké stěny Mammut.

Ty ses chvíli před naším rozhovorem vrátila z lezení ledů. Kde jste byli?

My byli na Kozákově, což je směrem na Semily a Trutnov. Dnes sice bylo trochu tepleji, takže to tálo, ale i tak tam je na skále ledopád možná 35 metrů vysoký.

To zní dobře. Ty se ale kromě lezení ledů věnuješ i dalším lezeckým disciplínám. Které to jsou?

Já se vlastně věnuji všem lezeckým disciplínám. Dělám sportovní lezení na obtížnost, sportovní lezení na rychlost, bouldering a pak také drytooling, což je lezení s cepíny, a tam lezu také jak na obtížnost, tak na rychlost.

Na sportovní lezení holek jsme celkem zvyklí, ale těch, co se věnují drytoolingu nebo lezení v ledu, u nás zas asi tolik nebude, ne?

Tak ono je to i tím, že trénink sportovního lezení je v dnešní době umělých stěn mnohem jednodušší. Člověk vezme parťáka, nebo vyrazí sám na bouldrovku a za dvě hodiny si pěkně v teple odtrénuje. Zatímco s ledolezením je to mnohem složitější a časově náročnější. Nejdřív se musí dojet někam do hor, pak se třeba ještě dvě hodiny jde někam ke stěně a teprve pak přijde na řadu vlastní lezení, u kterého ještě navíc mrzneš.

Nic pro kňoury. Ale i ty jsi nejdříve začínala sportovním lezením. Co tě k tomu přivedlo?

Jednoduše, tatínek horolezec. Ten mě v nějakých osmi letech vzal do skal.

Taťka tě trochu tlačil, nebo tě to samotnou od začátku bavilo? Pamatuješ si to?

Pamatuji a bylo to spíš tak, že já umlouvala taťku, že chci jet zase lézt. Fakt mě to chytlo, takže jsem do toho šla naplno a táta mě rozhodně tlačit nemusel.

A ty ses nebála?

Nebála. Samozřejmě, že strach se časem také dostavil, když člověk leze venku na skalách hůř odjištěné cesty, a teď při lezení ledů mám ten respekt ještě větší.

Z čeho plyne větší strach u ledů než u sportovního lezení?

Tak tam se bojí víc snad každý, protože tam nikdy nevíš, kdy se co ulomí, navíc máš v ruce dvě ostré zbraně, což může být také hodně nebezpečné. Proto je při světovém poháru povinná ochranná přilba a ochranné rukavice. Mně samotné se už dvakrát stalo, že jsem si cepínem odštípla zub.

Jak se ti to povedlo?

Měla jsem cepíny zaseklé ve dřevě a jeden mi najednou vylítl a praštil mě do pusy.

Nepříjemné. A lano by sis přeseknout nemohla?

To se stalo jednou na závodech, že jedna holka spadla a jak švihla rukou, přeřízla si lano, ale ne úplně. Zůstala viset na pár vláknech, takže jí museli spustit jiné lano. Ale to je jediný takový případ, který znám, takže toho se nebojím, spíš toho, aby ten všechen led nade mnou držel a něco na mě nespadlo, protože takový urvaný krápník, to by hodně bolelo.

To jo. A jak snášíš tu zimu, která k ledolezení neoddělitelně patří?

Jsem zimomřivec, a tak vždycky trpím a vyčítám si, že jsem si radši nevybrala třeba plážový volejbal. Nedávno jsme byli lézt a měli jsme s sebou ještě fotografa, a protože jsme mu tam montovali lano, trvalo všechno mnohem déle a já byla za tu dobu tak zmrzlá, že mi úplně tekly slzy z očí. Ale to nebylo klasické brečení, ale prostě mi byla taková zima, že mi tekly slzy a já to nemohla ovládat. Pak jsem měla na nohách malé puchýřky omrzlin.

Tak to musíš být asi pěkně otrlá holka. Tebe asi jen tak něco nerozhodí.

No, jak kdy. Někdy, když je mi hodně zima, tak taky říkám, že to nezvládnu, a nejradši bych utekla. Nejsem zas takový babochlap.

No tak to rozhodně vidím! (smích) Proč ses vlastně pustila do drytoolingu a ledolezení, když to přináší takové nebezpečí a nepohodlí?

Napadlo mě to asi před 4 roky, kdy se u nás pořádalo mistrovství republiky v indoor drytoolu, což je lezení s cepíny na umělé stěně, a já se rozhodla, že to zkusím. Měla jsem dobrou průpravu ze sportovního lezení, což je důležité, když chce člověk dosahovat úspěchů v lezení s cepíny.

Opravdu? Ale mně se zdají obě disciplíny hodně odlišné. Lezení s cepíny je mnohem silovější, ne?

To si řekne většina lidí, ale já si nemyslím, že je to o hodně silovější. Zabírá tam ale celé tělo a člověk se mnohem víc zadýchá, takže je potřeba dobrá fyzička.

Ale i sílu určitě potřebuješ.

Tak ano, ale já jí moc nemám, a tak to kompenzuji technikou. Vím ale, že je to moje slabina, a pokud se budu chtít dál zlepšovat, budu muset jít i do silového tréninku.

Taky mi drytooling nebo ledolezení přijde oproti skalnímu lezení značně nejisté. Prsty cítíš, jestli chyt dobře držíš, ale jak poznáš, že máš dobře zaseknutou mačku nebo že cepín dobře drží?

Tak většinou to poznám, ale také to nemusí být pravda. Led může být křehký a odštípne se, kamenné chyty na závodech dokáží být také pěkně zrádné. Ale samozřejmě, čím člověk leze déle, tím získává větší cit a víc zkušeností.

Ty jsi už s cepíny vybojovala mnoho úspěchů. Jak to děláš, když tu pro tento sport nemáme pořádné podmínky? Kde a jak trénuješ?

Při lezení na závodech je to tak, že je tam část drytoolová i ledová, takže musím trénovat oboje, ale ani pro jedno u nás nejsou moc dobré podmínky, takže jsme v říjnu a prosinci jezdili víkend co víkend do Rakouska. Také trénuji na umělé stěně, kde mám navrtané drytoolové chyty, dřevěné panely a bloky, takže tím si nahrazuji lezení venku, když nemám jinou možnost.

Jak často trénuješ?

Záleží, v jaké fázi tréninku jsem, ale většinou trénuji tři dny za sebou, den volna, pak dva dny, den volna a znovu se to opakuje.

Jenom lezeš, nebo zařazuješ i nějaké doplňkové sporty?

No, teď jsem měla zpřetrhané vazy v kotníku, takže jsem chodila do posilovny.

Ups, takový úraz je na dlouho.

Měla jsem 8 týdnů sádru, takže jsem pak do toho musela hodně šlápnout, abych to dohnala a ještě stihla letošní sezónu.

A jak se cítíš teď? Podařil se ti dohnat výpadek z tréninku? Kotník drží?

Tak pobolívá, ale zatím drží, tak uvidíme. Samozřejmě, že si na něj ještě musím dávat pozor, ale myslím, nebo doufám, že při lezení jsem jím limitována už jen minimálně.

Takže co tě v nejbližší době čeká?

Tak hned první týden po Silvestru závod světového poháru v Koreji. Tam už je teď přihlášených asi 35 holek a bude tam celá světová špička.

Tak to bude boj. Co dál?

Chtěla bych letos objet všechny závody světového poháru, bude jich pět. Po Koreji hned za týden Itálie, další týden Švýcarsko, pak bude jeden víkend volno a vyrazíme do Rumunska, kde bude vypíchnutá obtížnost jako mistrovství světa, a poslední závod světového poháru bude začátkem března v Rusku, kde zároveň proběhne mistrovství světa v lezení na rychlost.

Tak to tě čeká pěkný seriál závodů.

No a to jsou mezitím ještě dva evropské poháry a mistrovství republiky.

Tak to si výživně zazávodíš a také pocestuješ. Stíháš si při svých cestách také trochu prohlédnout navštívenou zemi?

Jak kdy. Třeba loni jsem byla asi 8 dní v Číně a neviděla jsem vůbec nic, jen letiště. Ale pak jsme třeba zase byli na MS v Ekvádoru a tam jsme ještě po závodech zůstali 3 týdny a cestovali. Většinou toho času ale moc není, jen když člověk nepostoupí, protože když postoupí, tak jde radši spát, než aby coural po městě. Třeba teď, když jsem zvažovala, jestli nezůstanu v Koreji o den déle, ale pak mi došlo, že se vracím 12. odpoledne a 13. večer zase odjíždím na světový pohár do Itálie, takže budu mít co dělat, abych se vyrovnala s časovým posunem a trochu se vyspala. Musela jsem tedy zvolit nejbližší možný let domů.

Tak to máš opravdu nabité. Nejsi z toho někdy už unavená? Neříkáš si občas, že se na to vykašleš?

Tak někdy také přijde krize. Třeba právě teď, když jsem měla ten úraz. Hodně jsem předtím trénovala a chtěla se letos opravdu dobře připravit, protože mě mrzely loňské dvě bramborové medaile, které jsem obrečela. Ono je to člověku líto, když postupuješ z prvního místa v kvalifikaci, ale uděláš chybu a je z toho 4. místo, i když víš, že jsi měla na víc. Nebo mi těsně došel časový limit. Takže jsem chtěla letos ještě víc zamakat, a přišel úraz. No a to pak sedíš doma a říkáš si, no, hezký... A pak se začneš rozlézat, jsi ve stresu z toho, jestli to do závodů stihneš, k tomu tě všechno bolí... Tak to nejsou právě příjemné okamžiky, ale jinak mě to opravdu baví, a to i díky lidem, kteří se na světových závodech pohybují. Snad díky tomu, že to má blízko k lezení v horách, je tam fakt příjemná atmosféra a i to mě k téhle krásné lezecké disciplíně táhne.

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.