V rámci série: „Šedí vlci československé kulturistiky“
Po několikaměsíční komunikaci s hlavními zakladateli kulturistiky v našich dvou zemích si uvědomuji, jak je název série rozhovorů s těmito významnými osobnostmi vlastně trefný. Myslím tím přirovnání k vlkům, imponujícím dravcům, kteří dokáží žít jak ve smečkách, tak i samostatně, kteří patří k těm nejsilnějším i v nejtvrdších odlehlých koutech na zemi a kteří se stali pro mnoho národů inspirací ve svém způsobu života. I přes to vše jsou po „lidech“ tím nejrozmanitějším živočišným druhem na světě. Milan, můj dnešní partner v rozhovoru, je též jedním z nich. Obrazně, pod jeho „šedou srstí“ jsou i ve věku čerstvých 75 let silné, vytrvalé a sportem vyšlehané svaly. Svoji „vlčí“ cestu postupně vyšlápl na Slovensku, v Čechách, Jugoslovávii, Německu, Gruzii, Itálii a nakonec i v Kanadě. V jeho hlubokých a mohutných stopách jdou stovky a tisíce dalších.
Milane, k tvému nedávnému významnému jubileu 75 let ti za celou naši redakci, kulturistickou obec a snad i za čtenáře přeji mnoho sil, pevného zdraví a trvalého optimismu „k dohnání jakkoli zdatné kořisti“.
Po absolvování Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v roce 1961 ses vrátil na Slovensko s titulem magistra a osvědčením trenéra 1. třídy pro sjezdové lyžování. Začal jsi působit na košické Univerzitě P. J. Šafárika jako učitel katedry tělesné výchovy a sportu při tamní lékařské fakultě. Pokud se nepletu, právě zde začínají tvé první aktivní kroky v podpoře vzniku československé kulturistiky. Jak jste tedy v Košicích začínali, kolik vás bylo a v jakých podmínkách?
Během studií na ITVS, později fakultě Karlovy univerzity, si musel každý student v prvních dvou letech vybrat dobrovolnou fakultativní činnost. Pro první rok jsem si vybral plavání a ve druhém to byla gymnastika. V těchto sportech jsem měl osobní cíl se zlepšit až na úroveň třetí třídy. Povinnost výběru se specializací některého z hlavních sportů, kde jsme museli splnit nejméně druhou výkonnostní třídu, přišla až v závěrečných dvou letech. Ačkoli jsem si vybral lyžování, specializoval jsem se na klasické norské disciplíny (běh a skoky na lyžích a další blízké sporty). Během výcviku na horách jsme však trénovali se sjezdaři i sjezdové disciplíny. Můj ročník byl mimochodem posledním se čtyřletým studiem. Později byla fakulta pětiletá. Přestože jsme obdrželi po ukončení studií nabídky na konkrétní pracovní místa, rozhodl jsem se vybrat si sám. Rozeslal jsem přihlášky na několik univerzit, vysokých škol a pedagogických institutů. Odpovědi přišly ze všech škol a mezi nimi i nabídky ze tří vysokých škol v Košicích. Zůstal jsem hned na místě prvního pohovoru - na Univerzitě P. J. Šafárika jako odborný asistent.
Narozen: 5. 12. 1935 v Oravskom Veselom na Slovensku
Manželka: Marianna
Občanství: kanadské
Bytem: Ottawa, provincie Ontario - Kanada
Vzdělání:
1956 - Střední lesnická škola
1961 - Univerzita Karlova, FTVS - magisterský titul v pedagogice, trenér 1. třídy pro běh na lyžích
1964 - ÚV ČSTV trenérská ústřední škola - trenér 1. třídy a mezinárodní rozhodčí pro kulturistiku a vzpírání
1970 - emigrace
1983 - McGill University v Montrealu, pedagogická fakulta - diplom pro vysokoškolskou výuku, certifikát pro výuku umění
1986 - University De Sherbrooke v Montrealu, pedagogická fakulta - vyšší odborný kurz
Další vzdělání a kurzy:
poddůstojnická škola pro výsadkáře
důstojnická škola pro zvláštní výsadkové jednotky v záloze (hodnost poručík)
několik kurzů první pomoci
rehabilitační kurz pro trénink muskuloskeletálního systému
Ocenění:
1969 - zvláštní cena IFBB - uznání za zakladatelství a rozvoj kulturistiky, fitness a dalších silových sportů v Československu
1976 - čestné uznání IFBB - za rozvoj sportu kulturistiky
1976 - 1977 - vítěz Canadian Ski Marathon (160 km) - člen běžeckého mužského týmu
Články a knihy:
1963 - 2000 - přes 75 metodických a tréninkových článků pro sport - posilování a technika sportu, vybavení a atletický trénink; publikováno v časopisech Trenér a cvičiteľ, Kulturistika a Fit Sport, Fitness Plus, Muscle&Fitness (československá edice)
1966 - vedoucí autorského týmu “Pravidla a pokyny pro kulturistiku a vzpírání v Československu” - autorizováno FTVS
1965 - 1969 - publikace “Kulturizmom ku zdraviu, sile a kráse”
1965 - 1. vydání, 13.000 kusů
1966 - 2. vydání, 18.000 kusů
1969 - 3. vydání, 40.000 kusů v ruštině - publikováno v SSSR
1967 - publikace: “ABC kulturizmu” 16.000 kusů
Tehdy jsem si mezi členy katedry s údivem všiml i bývalé spolužačky ze studií, výborné sjezdařky, která byla jeden čas i v reprezentaci - Heleny Novotné. Kdybych tehdy ale věděl, jak ubohé vybavení a podmínky katedra tělesné výchovy na škole měla, vybral bych si jiné místo. Jedna z budov košické univerzity (Komenského č. 14) patřila v minulosti jeptiškám a díky tomu zde nechyběla ani kaple na bohoslužby. Po rozpuštění řádu převzala budovu nová lékařská fakulta, která si zde zřídila internát pro mediky s jídelnou, knihovnu a umístila sem i celou naší katedru. Z kaple se tak stala naše tělocvična se základním gymnastickým vybavením, s koši pro basketbal a úpravou na volejbal. Kromě toho nic, co bychom mohli využít pro kulturistický trénink. Hodiny tělocviku zde pravidelně probíhaly od ranních do večerních hodin.
Tehdy jsem si nikde v Košicích nemohl sehnat podnájem, tak jsem spal prostě v kanceláři - ve spacáku na rozvrzaném gauči. Ráno vždy přicházeli další tři kolegové, kteří se mnou kancelář během dne sdíleli. Po asi dvou letech se fakulta umoudřila a společně s několika dalšími asistenty („bezdomovci“) jsme dostali dvě místnosti na internátu. Měl jsem tak šanci žít trochu kultivovaně, spát na normální posteli a mít vlastní noční stolek na osobní věci. Tenhle spartánský život mi ale nevadil. Tehdy jsem ještě netušil, že si takový život zopakuji za pár let v daleké Kanadě.
Hned po příchodu na katedru jsem požádal vedoucího, aby uvolnil z rozpočtu peníze na nákup 2 - 3 párů jednoruček, kulových činek a aspoň jedné nakládací činky. Vyšlo to a těch pár věcí přišlo během prvního semestru. Požádal jsem jednoho nástrojáře o vyrobení dvoufunkční lavičky, kterou jsem sám navrhl. Později byl schválen i můj posilovací trénink, a tak jsem mohl vést nově vzniklý posilovací oddíl vždy mezi 8. a 10. hodinou večer. Náš oddíl se stal oficiální součástí TJ Slavia při lékařské fakultě. Bylo to přibližně v té době, kdy vedl Šaňo Bačinský vzpěračský oddíl v tělovýchovné jednotě VSS a v „činkárně“ v Petrových sadech založil podobný, samostatný posilovací oddíl - právě pod vzpěrači. Další takový oddíl zavedl i Bukovinský na „technice“. Netrvalo to však dlouho a naše cesty se spojily. Kulturistický tandem Bačinský-Jablonský měl společný cíl - přiblížit kulturistiku dalším lidem. S vizí obrovského potenciálu se tak začaly psát první kapitoly československé kulturistiky a samozřejmě souvisejících přátelství, trvajících až dosud. Přátelství nadšenců z Košic (Dr. Š. Bačinský, M. Jablonský, Dr. Kautník, Dr. Filo, Ing. Bukovinský), z Bratislavy (Ing. J. Višný, Ing. Uríček, J. Pipasík, D. Seliga, J. Mazag aj.) a z Česka (L. Filip, V. Fiala, E. Müller, Fr. Bulva a další).
Když se mezi studenty rozšířila zpráva, že organizuji skupinové posilovací tréninky (tou dobou jsme neznali pojmy fitness nebo kulturistika), tak se do té malé posilovny nahrnuli studenti, studentky i vystudovaní lékaři působící na fakultě. Začala se mi točit hlava z toho, jak všechny uspokojit. Byla to improvizace využívající všeho, co dům dal - hrazda, bradla, švédské bedny, lavičky a později i pár činek. Trénovalo se metodou kruhového tréninku pokrývajícího všechny svalové partie. Mnohé cviky nevyžadovaly nářadí. Například nohy se cvičily dynamicky s využitím variací skoků, poskoků, výpadů, polodřepů s lidskou zátěží. Využívali jsme i kliky, jednoduché cviky na „břišáky“ a další. Mužskou skupinu jsem vedl já, samostatnou ženskou skupinu vedla kolegyně Helena.
Bídné podmínky a především časová omezenost nedovolila mnohým talentům provádět klasický kulturistický trénink. Košický oddíl při VSS, bratislavský v Bělehradské ulici a další rychle vznikající - víceméně „sklepní“ kluby v Čechách i na Slovensku měli většinou lepší vybavení a prostory než my. Mohli využívat téměř celodenního provozu posilovny. I přesto se několik mých svěřenců vypracovalo na slušnou úroveň (například Dr. Drivald, Dr. Kautník, Dr. Bada, Mesároš a další). Zúčastnili se i prvních soutěží. Tehdy se ještě nejednalo o celorepublikovou akci, závody probíhaly právě v naší kapli-posilovně, již za plné spolupráce se Šaněm Bačinským a jeho svěřenci. Účastnili se i studenti z dalších škol v Košicích a Prešově. Na jednu soutěž přijel dokonce až z Bratislavy Ďuro Višný.
Mnoho účastníků, ať už soutěžících, nebo organizátorů, vytvořilo později jádro budoucího kulturistického hnutí na Slovensku a v celém Československu. Pokud se nepletu, tak se jednalo o velmi jednoduchá a ne moc domyšlená pravidla, přizpůsobená požadavkům vzpěračské sekce a ČSTV. Na stupně vítězů byly například využity švédské bedny. Postupně jsme zahájili velkou kampaň pro šíření a popularizaci našeho sportu. V mnoha časopisech a novinách jsme začali zveřejňovat články a metodické rady. Přitom jsme se ale často setkávali s nesouhlasem, odporem a občas i zesměšňováním kulturistiky a našeho úsilí. My jsme se však nenechali odradit. V mnohém nám pomohlo i několik redaktorů, především pak PhDr. Jozef Mazag, který nám pravidelně uvolňoval prostor v časopisech Trenér a Cvičiteľ. Propagovali jsme sport nazývaný nejprve kulturizmus, později přejmenovaný na kulturistiku, která zahrnovala jak závodní, tak nezávodní formu (fitness). Koho by tehdy napadlo, že se z našeho hnutí stane tak masivní sport.
"Významná epizoda" byl nadpis mého příspěvku při příležitosti 30. výročí kulturistiky v časopisu Kulturistika a Fitstudio, kde píši o významném kroku v boji za uznání kulturistiky. Tento krok se stal během pléna vzpěračské sekce ČSTV, kde jsem zastupoval Dr. Šaňa Bačinského, který měl reprezentovat Východoslovenský kraj. Během dopolední části mě napadla myšlenka, že je tato situace a prostředí ideálním fórem k prezentaci mého příspěvku - o existenci a přínosu kulturistky (zakázaného ovoce). Pokusil jsem se vysvětlit, jak může kulturistika pomoci široké členské základně vzpěračů, konkrétně jejím potencionálním talentům (taktika návnady). Aby to nebyl jen planý výstřel do vzduchu, připravil jsem návrh rezoluce, která měla vést k uznání kulturistiky jako oficiálního sportu do ČSZTV. Uznávám, že můj příspěvek nebyl žádným „výkvětem“ řečnického umění, pro většinu přítomných byl však přinejmenším šokem. Především pak, když jsem viděl ztuhlé tváře funkcionářů za předsednickým stolem. V místnosti bylo takové ticho, že byl snad člověk slyšel i letící mouchu. Zřejmě si kladli otázku: „Co je to zač?“
Dřív než se stihli z mého vystoupení vzpamatovat, přihlásil se se svým příspěvkem Vojta Fiala, aby můj návrh plně podpořil. Hned po něm vystoupil i Láďa Filip a několik dalších. Během polední přestávky jsme si sedli k sestavení návrhu usnesení. Výsledkem naší iniciativy bylo rozhodnutí, že nejpozději do jednoho roku připraví slovenská sekce vzpírání konferenci, na které projedná otázky „vhodnosti“ kulturistiky. Padl příslib, že pokud by tato konference dala doporučení ústřední vzpěračské sekci, tak by právě „vzpěrači“ doporučili návrh ústřednímu výboru ČSTV.
To se nakonec i stalo! Konference se konala 8. května 1963. Po úvodním referátu Ladislava Filipa o formách a metodických principech kulturistiky a následně i po mém o historickém vývoji a tehdejším postavení ve světě se místy rozohnila napjatá diskuse. Po asi hodinové výměně názorů dala konference jednoznačný souhlas ke schválení tohoto nového sportu pro ÚV ČSZTV. Dodrželi slib a téměř „do roka a do dne“, v dubnu 1964 přijali kulturistiku jako oficiální sport. Nejprve nás začlenili k vzpěračské sekci. Pro organizační, metodické a sportovně technické řízení jmenovali pětičlennou komisi, ve které byli Vojta Fiala, Ladislav Filip, Ing. Juraj Višný, Dr. Šaňo Bačinský a já. Do této komise později vstoupil i Emil Müller. Tak se z nelegální kulturistiky stal oficiální sport. Pak nastala „taková malá revoluce“ v rozvoji tohoto sportu.
Při této příležitosti bych rád vyzdvihl Vojtěcha Fialu, který nás od počátku maximálně podporoval. Jak už o něm napsal Emil Müller: „Byl to člověk malé postavy, ale velkého ducha.“ Čest jeho památce.
Už v roce 1964 jsi absolvoval trenérský kurz 1. třídy pro kulturistiku a fitness a souběžně jsi získal i osvědčení mezinárodního rozhodčího. Kde poprvé jsi tato osvědčení využil? Na kterého svého svěřence (nejen z kulturistiky) jsi nejvíce hrdý?
Pokud si vzpomínám, tak ještě před oficiálním uznáním kulturistiky jsme experimentovali se soutěžemi a začali pořádat první trenérsko-instruktorské kurzy v Nymburku, Bratislavě, později i v Košicích a dalších městech v ČSSR. Někdo měl na starost organizaci kurzů, další vedli školení, přednášky a praktické lekce. Tahle role připadla všem, kteří stáli u základů kulturistiky. Vytvořili jsme jádro federální sekce kulturistiky a automaticky se stali i školiteli a organizátory. Posléze byli přizváni i další. Byl jsem v první skupině společně s Fialou, Filipem, Müllerem, Bačinským, Zrubákem a několika dalšími. Byli jsme však oficiálně na stejné funkční úrovni jako běžní účastníci kurzů, což byl docela problém. Členové komise proto navrhli trenérské škole při FTVS, aby byl školitelům a přednášejícím udělen nějaký trenérský stupeň. My, kteří jsme byli absolventy FTVS, medicíny, veteriny a zároveň měli zkušenosti s bohatou publikační činností nebo vedením vlastních klubů, jsme byli navrhnuti na trenéry 1. třídy, ostatní na trenéry 2. třídy.
Podobná situace byla i v oblasti rozhodčích pro kulturistické soutěže, později i pro silové soutěže (trojboj - powerlifting). Z historického hlediska mělo naše hnutí ten samý cíl jako současné nesoutěžní posilování - zlepšení fyzické kondice, posílení svalstva, upevnění zdraví a získání lépe formované a pohledné postavy. Zdraví, síla a krása byly původním motivem. Velmi brzy jsme si ale uvědomili, že pokud chceme převést hnutí na oficiální sport - ať se nám to líbilo, nebo ne - museli jsme přejít na soutěžní formu kulturistiky.
Pracovní zkušenosti - 45 let (35 let v Kanadě):
1960 - 1961 - Akademie výtvarných umění v Praze, asistent na fakultě tělesné výchovy a sportu - částečný pracovní úvazek
1961 - 1970 - Univerzita P. J. Šafárika v Košicích, starší tělovýchovný asistent na lékařské fakultě - plný pracovní úvazek
1970 - emigrace
1971 - 1974 - základní škola Wildera Penfielda v Dollard Des Ormeaux, učitel tělovýchovy - plný pracovní úvazek
1973 - 1974 - Vanier College v Montrealu, tělovýchovný instruktor pro silový trénink, fakulta pro tělesnou výchovu a atletiku - částečný pracovní úvazek
1974 - 1991 - Dawson College v Montrealu, tělovýchovný učitel, lektor, atletický instruktor, trenér, supervisor - plný pracovní úvazek - během více jak 20 let prošel několika posty
1987 - 2004 - M. J. CONSULTING - vlastní firma v Ontariu, manažerský a konzultační servis v oblasti fitness, posilování a vzdělání outdoor
1987 - 1997 - Donalda Club - Toronto v Ontariu - fitcentrum; instruktor, konzultant a expert zdravého životního stylu a fitness - částečný pracovní úvazek
1989 - 2001 - The Badminton and Racquet Club of Toronto - vedoucí posilovny, starší supervisor, skupinový instruktor a osobní trenér aj. - od r. 2000 plný pracovní úvazek
2001 - 2004 - The Badminton and Racquet Club of Toronto - osobní trenér a skupinový instruktor
1961 - 1976 - dobrovolnická činnost v tělovýchovných a sportovních organizacích - několik výkonných funkcí ve slovenském i ústředním výboru ČSTV, asistent IFBB při přípravě světového kulturistického šampionátu v Montrealu v roce 1976
Umělecké vzdělání a praxe:
člen divadelního klubu na lesnické škole
3 roky herectví v pražském divadle ABC pod dohledem Jana Wericha - částečný pracovní úvazek
obsazen do 7 hraných filmů produkovaných filmovým studiem Barrandov v Praze, filmovým studiem Koliba v Bratislavě a filmovým studiem DEFA v Berlíně (tehdejší NDR) - Slečna od vody (1959, “Čéča”), Jánošík (1963, “Béla Dolinayi”), Synové velké medvědice (1966, “Horský hrom”), Náčelník Velký had (1967, “Rychlý jelen”), Sokolí stopou (“Svěží Elk”), Zlato v Black Hills (1968, “Zlá tvář”), Bílí vlci (1969, “Jim”).
kurzy kreslení na Univerzitě Karlově, kurz výtvarného umění v John Rennie High School v Montrealu
stovky ilustrací pro vlastní knihy a články
intenzivní studium malby, kresby a skicování pod dohledem prof. Fedoryaka na La Salle College v Montrealu
další kurzy na McGill University v Montrealu (kreslení, grafika, tištěná grafika, sochařství a fotografie)
ve všech kurzech dosažen akademický standard - nikdy pod úrovní “A”
Hobby:
výtvarné umění, sochařství, studium filozofie, čtení
Soutěž ale musela mít víc než jen hodnocení postavy a pózování. Nejprve jsme navrhli, aby měly naše závody dvě části. První byla kvalifikace ve dvou nebo třech silových disciplínách, kde museli soutěžící dosáhnout určených limitů vůči vlastní váze. Je třeba ale připomenout, že kulturistika byla ve svém počátku součástí vzpěračského sportu. Právě vzpěrači tudíž trvali na začlenění silové kvalifikace. Jen díky tomu byla kulturistická soutěž přijatelná jako sport. Tento požadavek ale netrval dlouho. Jakmile jsme se osamostatnili od vzpěračské sekce, stali se adekvátní a rovnocennou složkou ČSTV. Silová kvalifikace pak přestala být součástí našich soutěží. Tímto krokem jsme se přiblížili tomu, „co už tehdy dávno letělo ve světě“. Komise mě pak pověřila sestavením našich vlastních „Pravidel kulturizmu a powerliftingu“, pravidel pro budoucí lokální, okresní a krajské soutěže, taktéž i soutěže mistrovství Slovenska, Čech a samozřejmě mistrovství Československa. Pravidla byla platná i pro pohárové soutěže. Když jsem to v Košicích dával dohromady se Šaněm Bačinským, čerpali jsme ze zdrojů dalších sportů, například i z gymnastiky nebo krasobruslení.
Podařilo se nám sestavit pravidla, která lze dodnes považovat za progresivní. V mnohém předčila světové trendy IFBB. Soutěžní pravidla jsme pak předložili komisi. Juraj Višný, Láďa Filip a Franta Bulva přispěli dalšími doporučeními. Bulva připravil pravidla pro dorostence a juniory, vypracoval statistické a soutěžní formuláře pro zápisy rozhodčích, vše zkompletoval. Já jsem nakreslil povinné postoje pro hodnocení mužů a povinnou sestavu juniorů. Jen pro zajímavost, dodnes mám kresby těchto prvních pravidel, které byly nakonec schválené ÚV ČSTV. Vydal je Československý kulturistický svaz prostřednictvím vydavatelství SPORT jako mimořádné číslo časopisů Trenér a Cvičiteľ.
Při udělování titulu „mezinárodního rozhodčího“ se v počátku vycházelo z podobného postupu jako při uznání trenérské třídy. Společně s Filipem, Bačinským, později i Veselým a Noskem jsme měli bohaté zkušenosti v rozhodování československých soutěží a soutěží na mezinárodní úrovni. Osobně jsem se například podílel na mezinárodních akcích ať už jako rozhodčí, ředitel soutěže, nebo klasický organizátor.
A co se týče nejoblíbenějšího svěřence, na kterého jsem nejvíce hrdý? To je pro mě velmi těžké. Měl jsem v rukách tisíce svěřenců. Ať už jako učitel od roku 1961 do roku 1980, nebo jako ředitel pro fitness a trenér až do roku 2004 (tj. 45 let). Byli to studenti i dospělí fitnesáci. Byly mezi nimi určitě desítky dříčů a talentů, kteří na mě udělali pozitivní dojem. Po letech se mnozí z nich stali mými blízkými přáteli. Myslím, že bych uškodil těm, na které bych si nevzpomněl, a proto se odpovědi raději vyhnu.
V dalším dílu rozhovoru si budete moci přečíst mimo jiné o těžkých začátcích po emigraci do Kanady
a také o kariéře Milana Jablonského jako filmového herce.