Milan Jablonský - Kanaďan
s duší Čechoslováka (I.)

Tehdy jsem si nikde v Košicích nemohl sehnat podnájem, tak jsem spal prostě v kanceláři - ve spacáku na rozvrzaném gauči. Ráno vždy přicházeli další tři kolegové, kteří se mnou kancelář během dne sdíleli. Po asi dvou letech se fakulta umoudřila a společně s několika dalšími asistenty („bezdomovci“) jsme dostali dvě místnosti na internátu. Měl jsem tak šanci žít trochu kultivovaně, spát na normální posteli a mít vlastní noční stolek na osobní věci. Tenhle spartánský život mi ale nevadil. Tehdy jsem ještě netušil, že si takový život zopakuji za pár let v daleké Kanadě.

Hned po příchodu na katedru jsem požádal vedoucího, aby uvolnil z rozpočtu peníze na nákup 2 - 3 párů jednoruček, kulových činek a aspoň jedné nakládací činky. Vyšlo to a těch pár věcí přišlo během prvního semestru. Požádal jsem jednoho nástrojáře o vyrobení dvoufunkční lavičky, kterou jsem sám navrhl. Později byl schválen i můj posilovací trénink, a tak jsem mohl vést nově vzniklý posilovací oddíl vždy mezi 8. a 10. hodinou večer. Náš oddíl se stal oficiální součástí TJ Slavia při lékařské fakultě. Bylo to přibližně v té době, kdy vedl Šaňo Bačinský vzpěračský oddíl v tělovýchovné jednotě VSS a v „činkárně“ v Petrových sadech založil podobný, samostatný posilovací oddíl - právě pod vzpěrači. Další takový oddíl zavedl i Bukovinský na „technice“. Netrvalo to však dlouho a naše cesty se spojily. Kulturistický tandem Bačinský-Jablonský měl společný cíl - přiblížit kulturistiku dalším lidem. S vizí obrovského potenciálu se tak začaly psát první kapitoly československé kulturistiky a samozřejmě souvisejících přátelství, trvajících až dosud. Přátelství nadšenců z Košic (Dr. Š. Bačinský, M. Jablonský, Dr. Kautník, Dr. Filo, Ing. Bukovinský), z Bratislavy (Ing. J. Višný, Ing. Uríček, J. Pipasík, D. Seliga, J. Mazag aj.) a z Česka (L. Filip, V. Fiala, E. Müller, Fr. Bulva a další).

Když se mezi studenty rozšířila zpráva, že organizuji skupinové posilovací tréninky (tou dobou jsme neznali pojmy fitness nebo kulturistika), tak se do té malé posilovny nahrnuli studenti, studentky i vystudovaní lékaři působící na fakultě. Začala se mi točit hlava z toho, jak všechny uspokojit. Byla to improvizace využívající všeho, co dům dal - hrazda, bradla, švédské bedny, lavičky a později i pár činek. Trénovalo se metodou kruhového tréninku pokrývajícího všechny svalové partie. Mnohé cviky nevyžadovaly nářadí. Například nohy se cvičily dynamicky s využitím variací skoků, poskoků, výpadů, polodřepů s lidskou zátěží. Využívali jsme i kliky, jednoduché cviky na „břišáky“ a další. Mužskou skupinu jsem vedl já, samostatnou ženskou skupinu vedla kolegyně Helena.

Bídné podmínky a především časová omezenost nedovolila mnohým talentům provádět klasický kulturistický trénink. Košický oddíl při VSS, bratislavský v Bělehradské ulici a další rychle vznikající - víceméně „sklepní“ kluby v Čechách i na Slovensku měli většinou lepší vybavení a prostory než my. Mohli využívat téměř celodenního provozu posilovny. I přesto se několik mých svěřenců vypracovalo na slušnou úroveň (například Dr. Drivald, Dr. Kautník, Dr. Bada, Mesároš a další). Zúčastnili se i prvních soutěží. Tehdy se ještě nejednalo o celorepublikovou akci, závody probíhaly právě v naší kapli-posilovně, již za plné spolupráce se Šaněm Bačinským a jeho svěřenci. Účastnili se i studenti z dalších škol v Košicích a Prešově. Na jednu soutěž přijel dokonce až z Bratislavy Ďuro Višný.

Mnoho účastníků, ať už soutěžících, nebo organizátorů, vytvořilo později jádro budoucího kulturistického hnutí na Slovensku a v celém Československu. Pokud se nepletu, tak se jednalo o velmi jednoduchá a ne moc domyšlená pravidla, přizpůsobená požadavkům vzpěračské sekce a ČSTV. Na stupně vítězů byly například využity švédské bedny. Postupně jsme zahájili velkou kampaň pro šíření a popularizaci našeho sportu. V mnoha časopisech a novinách jsme začali zveřejňovat články a metodické rady. Přitom jsme se ale často setkávali s nesouhlasem, odporem a občas i zesměšňováním kulturistiky a našeho úsilí. My jsme se však nenechali odradit. V mnohém nám pomohlo i několik redaktorů, především pak PhDr. Jozef Mazag, který nám pravidelně uvolňoval prostor v časopisech Trenér a Cvičiteľ. Propagovali jsme sport nazývaný nejprve kulturizmus, později přejmenovaný na kulturistiku, která zahrnovala jak závodní, tak nezávodní formu (fitness). Koho by tehdy napadlo, že se z našeho hnutí stane tak masivní sport.

"Významná epizoda" byl nadpis mého příspěvku při příležitosti 30. výročí kulturistiky v časopisu Kulturistika a Fitstudio, kde píši o významném kroku v boji za uznání kulturistiky. Tento krok se stal během pléna vzpěračské sekce ČSTV, kde jsem zastupoval Dr. Šaňa Bačinského, který měl reprezentovat Východoslovenský kraj. Během dopolední části mě napadla myšlenka, že je tato situace a prostředí ideálním fórem k prezentaci mého příspěvku - o existenci a přínosu kulturistky (zakázaného ovoce). Pokusil jsem se vysvětlit, jak může kulturistika pomoci široké členské základně vzpěračů, konkrétně jejím potencionálním talentům (taktika návnady). Aby to nebyl jen planý výstřel do vzduchu, připravil jsem návrh rezoluce, která měla vést k uznání kulturistiky jako oficiálního sportu do ČSZTV. Uznávám, že můj příspěvek nebyl žádným „výkvětem“ řečnického umění, pro většinu přítomných byl však přinejmenším šokem. Především pak, když jsem viděl ztuhlé tváře funkcionářů za předsednickým stolem. V místnosti bylo takové ticho, že byl snad člověk slyšel i letící mouchu. Zřejmě si kladli otázku: „Co je to zač?“

Dřív než se stihli z mého vystoupení vzpamatovat, přihlásil se se svým příspěvkem Vojta Fiala, aby můj návrh plně podpořil. Hned po něm vystoupil i Láďa Filip a několik dalších. Během polední přestávky jsme si sedli k sestavení návrhu usnesení. Výsledkem naší iniciativy bylo rozhodnutí, že nejpozději do jednoho roku připraví slovenská sekce vzpírání konferenci, na které projedná otázky „vhodnosti“ kulturistiky. Padl příslib, že pokud by tato konference dala doporučení ústřední vzpěračské sekci, tak by právě „vzpěrači“ doporučili návrh ústřednímu výboru ČSTV.

To se nakonec i stalo! Konference se konala 8. května 1963. Po úvodním referátu Ladislava Filipa o formách a metodických principech kulturistiky a následně i po mém o historickém vývoji a tehdejším postavení ve světě se místy rozohnila napjatá diskuse. Po asi hodinové výměně názorů dala konference jednoznačný souhlas ke schválení tohoto nového sportu pro ÚV ČSZTV. Dodrželi slib a téměř „do roka a do dne“, v dubnu 1964 přijali kulturistiku jako oficiální sport. Nejprve nás začlenili k vzpěračské sekci. Pro organizační, metodické a sportovně technické řízení jmenovali pětičlennou komisi, ve které byli Vojta Fiala, Ladislav Filip, Ing. Juraj Višný, Dr. Šaňo Bačinský a já. Do této komise později vstoupil i Emil Müller. Tak se z nelegální kulturistiky stal oficiální sport. Pak nastala „taková malá revoluce“ v rozvoji tohoto sportu.