Filip Ospalý: "Zraju jako víno."

Jméno:	Filip Ospalý
Datum narození:	15. 5. 1976
Znamení:	býk
Bydliště:	Lelekovice (Brno - venkov)
Sport:	triatlon
Výkony:	vicemistr světa Ironman 70.3
	mistr Evropy v duatlonu a triatlonu
	účastník LOH v Sydney (2000), v Aténách (2004) a v Pekingu (2008)
	vítěz série Life Time Fitness Rase To The Toyota Cup
	osminásobný mistr ČR v olympijském triatlonu

Co si budeme povídat, být v některé sportovní disciplíně špičkovým závodníkem není žádná procházka růžovou zahradou. A co teprve, když musíte být špičkoví hned v disciplínách třech! Ano, mluvíme tu o triatlonu, o nelehké cestě, kterou si pro své fyzické i psychické zrání vybral nejlepší český triatlonista a čerstvý stříbrný medailista ze světového šampionátu Ironman 70.3 Filip Ospalý.

Vy děláte triatlon, ale triatlonů je myslím víc druhů. Můžete mi v tom udělat trošku pořádek?

Triatlon existuje klasický a terénní. Terénní, to je tzv. X-terra, kde se jede cyklistická část na horském kole a i běh je spíš v terénu. Pak je klasický triatlon, který se jezdí na silnici, a tam si člověk může vybrat mezi sprint triatlonem (750 m plavání, 20 km kolo, 5 km běh), krátkým triatlonem, kterému se u nás říká také olympijský (1500 m plavání, 40 km na kole, 10 km běh) a pro opravdové vytrvalce je určen Ironman (3,8 km plavání, 180 km kolo, maratón), který má i svoji poloviční variantu - Halfironmana.

Vy jste si vybral klasický triatlon. Vyhovuje vám silnice více než terén?

Tak když jsem začínal, jiné kolo než silniční ani nebylo. Pak jsem si sice vyzkoušel i MTB triatlon, ale X-terru bych rozhodně nejel. Když si představím, že bych měl jet nějaký terénní sjezd rychlostí 45 km/h, tak to bych nezvládl. Od toho se držím stranou. To si radši pojedu na silnici klidně tou osmdesátkou ve sjezdu, tam mi to nevadí.

Protože je to na hladkém...

Přesně tak.

Jak se vlastně rodí triatlonista? Z nerozhodnosti, jaký sport si vybrat?

Asi tak nějak. Já jsem jako mladý kluk zkoušel všechno. Nejprve kolektivní sporty jako fotbal nebo basketbal, ale brzy jsem zjistil, že mně víc vyhovuje individuální sport, takže jsem začal běhat, občas plavat, ale nic výrazného.

Jak se Vaše občasné zaběhání a zaplavání si "zvrtlo" na pravidelný trénink?

To když mi bratr poradil, ať zkusím nějaký závod. Koukli jsme tehdy do novin a našli jeden triatlon, který se měl konat za 14 dní. Triatlon byl u nás taková novinka a protože já měl vždycky blízko k plavání, běhu i cyklistice, řekl jsem si, že to zkusím. No a tak jsem začal "trénovat".

Jak ten váš první závod dopadl?

Nijak slavně. Skončil jsem tehdy jedenáctý z devatenácti, což není žádný úspěch, ale řekl jsem si, že by to pro mě mohlo být to pravé. Nakoplo mě to k pravidelnému tréninku a také mě to přinutilo najít si plaveckého trenéra.

Plaveckého trenéra jste tedy měl, jak jste si ale dokázal bez zkušeností zorganizovat trénink v dalších disciplínách?

Můj plavecký trenér měl bohaté zkušenost s vrcholovým sportem, a tak mi uděloval rady i ohledně dalších tréninků. Tehdy jsem to ale měl převážně tak, že když se mi chtělo jít běhat, šel jsem běhat, když se mi běhat nechtělo, šel jsem na kolo, když se mi nechtělo jít plavat ráno, šel jsem odpoledne. Studoval jsem totiž v té době na vysoké škole, kde právě začal fungovat kreditní systém, a tak jsem si mohl čas uspořádat podle svého. Škola tehdy pro mě ale byla na prvním místě a sport jen příjemným vyplněním volného času.

Kdy se to překlenulo v to, že jste začal dělat triatlon naplno?

Šlo to postupně. Prošel jsem dorosteneckými závody, pak jsem přešel mezi juniory a pokračoval přes republiku v mužích k evropským a následně i světovým pohárům. Úspěchy samozřejmě nepřicházely hned, v nové soutěži mi vždy rok - dva trvalo, než jsem se zadaptoval na novou konkurenci a dokázal se prosadit. Na MS juniorů v duatlonu i triatlonu jsem startoval tři roky poté, co jsem začal pravidelně trénovat.

Tak to bylo rychlé. A kdy jste vstoupil mezi profesionály?

To přišlo právě po startu na MS juniorů, kde jsem byl dvakrát čtvrtý. Po tomto úspěchu po mě sáhl nejlepší triatlonový oddíl u nás - Kepák Team (dnes funguje pod názvem Ekol Team), u kterého jsem dodnes. Takže na podzim 1995 mi byla nabídnuta profesionální smlouva a od roku 1999 přišly i úspěchy na světové scéně v kategorii Elite. Sport se pro mě stal prioritou a škola ustoupila na druhou kolej.

A dokončil jste ji?

Dokončil, takže jsem inženýrem ekonomie.

Změnil se nějak váš přístup k tréninku po tom, co jste nastoupil mezi profíky?

Změnilo se hlavně to, že už nešlo trénovat jen, když jsem chtěl, ale musel jsem trénovat, i když jsem nechtěl. Začal jsem trénovat s plavci, kteří měli už dané tréninky od šesti do osmi ráno, a pravidelný režim už začaly mít i ty ostatní tréninky, kdy jsem věděl, že pokud na trénink nepůjdu, ošidím jenom sám sebe a nikoho jiného. V roce 1999 jsem také začal trénovat s atletickým trenérem, se kterým spolupracuji dodnes, a na konci roku 2001 jsem začal chodit pravidelně do posilovny, kde mám trenéra, který mě zdokonaluje i v cyklistice.

Jaká disciplína je vaší nejsilnější a s kterou třeba trochu bojujete nebo ji nemáte tolik rád?

Tak když se vás na něco takového někdo zeptá hned po závodech, většinou je nejoblíbenější disciplínou ta, která šla během závodu nejlépe. Ale já mám asi nejradši běh. Během své kariéry jsem se v něm hodně zlepšil a také ho rád trénuji, protože není tak technicky náročný jako zbývající dvě disciplíny.

Můžete nám laikům nastínit, jak zhruba vypadá trénink profesionálního sportovce - triatlonisty?

To záleží na ročním období. Teď třeba mám po závodním období měsíc a půl volno.

To jako, že neděláte nic? Že si nejdete ani zaklusat?

(smích) Vysvětlím to. Když jsem byl mladý a měl sport jako koníček, vydržel jsem po sezóně nic nedělat tak týden a pak už mě všechno svrbělo a já zase musel něco dělat. Jenže já jsem nyní už trošku jinde. Jsem ženatý, máme dvojčata, bydlíme v rodinném domě s velkou zahradou, takže můj volný den vypadá tak, že si hraju s dětmi nebo doháním různé resty v domě nebo na zahradě. Když tedy říkám, že nic nedělám, neznamená to, že ležím s nohama na stole a koukám od rána do večera na bednu. V podstatě se hýbu celý den, jenom nesportuji. Nejezdím na kole ani neběhám. Jde o to, že si člověk potřebuje odpočinout, a ani ne tak fyzicky, jako spíš mentálně. Po těch x letech, co triatlon dělám, potřebuje hlava taky na chvíli vypnout a myslet na něco úplně jiného než na sport.

Dobře. Dejme tomu, že už jste ale odpočinutý a pouštíte se to tréninku. Jak bude vypadat váš tréninkový režim?

Když začnu v lednu trénovat, budu se věnovat hlavně plavání a běhu, s kolem si počkám až na březen, kdy vím, že pojedu na soustředění do tepla. Tam sice budu dělat všechny disciplíny, ale kolo bude mít přednost.

A tréninkové dávky?

Tak tuhle sezónu jsem trošku změnil své požadavky na trénink. Dřív jsem měl v týdnu 5 tréninkových jednotek od každé disciplíny, teď si vystačím se 4 a jeden den mám volný. Dřív jsem nebyl spokojený, pokud jsem za den nestihl všechny disciplíny, teď jsem se ale přeorientoval na dvě fáze denně. Snížil jsem frekvenci, ale šel jsem do objemu. Takže dřív, pokud jsem vyběhl, stačilo mi 12 - 15 km, teď když jdu běhat, pod 20 km nejdu. Plavecký trénink mívám 3 - 4x týdně dvě až tři hodiny ráno. Na kolo si sednu při běžném tréninku tak na 3 hodiny.

Používáte nějaké předtréninkové stimulanty?

Ne, vůbec ne, nepiji ani kávu. Stimulanty jsou na závody, kdybych je bral při trénincích, neměly by při závodu takový efekt.

Takže od tréninku k závodům. Jste úspěšný sportovec a nemá cenu zde dlouze vyjmenovávat všechny vaše úspěchy. Kterého si ale vážíte nejvíc nebo který z nich nejvíce bolel?

Do letošního roku jsem vždycky říkal, že si nejvíce vážím titulu mistra Evropy z roku 2001 a pak mých tří účastí na olympiádě, kde jsem sice neuspěl, ale i to, že jsem se dokázal 3x nominovat, mě potěšilo. Ale po letošní vydařené sezóně říkám, že můj největší úspěch je právě stříbro z mistrovství světa v půlironmanovi. A když se ptáte, který závod nejvíce bolel, tak to byl právě tenhle.

Četla jsem na vašich stránkách krásnou reportáž z tohoto závodu, která mě naprosto vtáhla...

Chtěl jsem přiblížit lidem, kteří nejsou profesionálními sportovci, na co člověk při takovém závodu myslí.

Protože si myslím, že závodní atmosféru nezažila většina našich čtenářů, dovolila jsem si vložit sem úryvek z Filipovy reportáže, protože kdo jiný nejlépe popíše myšlenky a pocity z momentů, kdy ze sebe vydáváte všechno, než ten, kdo si tím na vlastní kůži prošel? Celé znění reportáže najdete na stránkách Filipa Ospalého - www.ospaly.cz

Realita (12. km): Michael Realert běží na vedoucí pozici sám. Filip Ospalý ztrácí několik metrů.
Moje myšlenky: Že by konec boje o vítězství? Ne, žádné takové myšlenky. Ještě běžíme dvakrát přes most :) Ale teď prostě s Michaelem nestíhám běžet. Zase tak moc mi neutíká. Poběžím si svoje a uvidíme. Do cíle ještě daleko.

Realita (12. - 18. km): Náskok vedoucího Michaela Realerta na druhého Filipa Ospalého postupně narůstá na cca 30 sekund.
Moje myšlenky: Ještě není nic ztracené. Vzdálenost mezi námi nevzrůstá rapidně. Hodinky Garmin ukazují slušné údaje jak TF, tak min/km. Poslední přeběh před mostem ukáže, co ve mně je.

Realita (18. - 21. km): Těsně před mostem Ospalého povzbuzuje kamarád, že má jen 25 sekund. Ať si vzpomene na Vary, kdy v závěru doběhl Ranu a vyhrál. Posledních 9 minut závodu, křičí za ním… Michael Realert navyšuje svůj náskok a stává se prvním atletem, který obhájil titul na těchto tratích. Druhý dobíhá Filip Ospalý.
Moje myšlenky: Díky Radku za povzbuzení. Ale ve Varech jsem měl sil na rozdávání, teď se mi nedostávají. Přes most moje ztráta na Michaela ještě narostla, místo abych něco stáhl. Mám vymalováno. Nohy jsou tuhý, mám i celkem žízeň. Už se vidím v cíli. Už se blíží, už jen dva km. O své druhé místo se naštěstí bát nemusím. Můj náskok je velký. Už se těším, až si za cílovou páskou lehnu na zem a nebudu muset nic dělat. 1,5 km před cílem mě povzbuzuje manželka Mattyho Reeda, že jsem bojoval a že i druhé místo je super. Kilometr do cíle a brácha na mě mává vlajkou a křičí, ať si užiju závěrečný kilometr fantastické sezóny završené světovým stříbrem - bohužel, brácho, při tom užívání si budu dost trpět. (Trpěl jsem někdy více? Asi ne.) Radek stojí v davu a podává mi vlajku - dívám se na hodinky - ještě 600 metrů - to je strašně daleko do cíle a ta vlajka je na mě moc těžká. Kroutím hlavou, že si vlajku neberu. Radek mně ji přesto vnucuje. Očima se přitahuji do cíle, zdravím diváky, ale na úsměv už není síla. V cíli nepadám na zem, ale do náruče šťastného mistra světa. I já jsem šťastný, jen není síla to dát najevo. Tak takhle na dno jsem si při závodě ještě nesáhl. Ale stálo to za to. Teď jsem jen strašně unavenej a bolí mě nohy a je mi vedro. Ale znám se a vím, že mi vše dojde až později, až si budu v klidu na pokoji číst smsky, maily a komentáře. To budu mít slzy v očích…

Takže evidentně vyčerpávající závod. Byl to vás první závod na tuhle distanci?

Ne, svůj první Halfironman jsem jel v květnu, vyhrál jsem a nominoval se tak na MS.

To je bomba, vyhrát hned napoprvé!

Já jsem předpokládal, že uspěji. Když jsem byl malý, dělal jsem jen sprint triatlony, což je na organismus zhruba hodinová zátěž, a když jsem pak jel olympijský, což je dvakrát tak dlouhá zátěž, organismus to přijal bez problémů a já skončil druhý nebo třetí. Takže jsem doufal, že to tak bude opět, a stalo se.

Tak to musíte mít hodně zvládnuté v hlavě, aby vás ty dvojnásobné vzdálenosti nevystrašily.

Do toho člověk nesmí jít se strachem.

Myslíte, že se jednou pustíte i do celého Ironmana?

Mám to v plánu. Všichni říkají, že ten pravý triatlon je Ironman Hawaii. Takže je mým cílem se na jeho start v budoucnu postavit. I když si říkám, že to asi nebude nic pro mě.

Proč? Přijdete mi konstitucí jako klasický vytrvalec.

Když se srovnám s jinými závodníky, tak jsem ještě moc svalnatý. A tam nejde už tak o rychlost jako spíš o vytrvalost. Tělo musí zvládnout 8 - 9hodinovou zátěž a celý závod je jenom o překonávání krizí. Toho se já bojím. I těch tréninkových dávek. Ještě do loňska jsem v závodním období jezdil tak 80 km, letos jsem díky přechodu na střední trať musel dávat 100 - 120 km a teď, když si říkám, že bych musel dávat 180 km a trávit 5 - 6 hodin na kole, tak se mi do toho moc nechce. Na soustředění se to dá, ale normálně většinou jezdím sám a to člověk neví, co na tom kole tak dlouho dělat…

Tak uvidíte. Nicméně letos jste měl velmi úspěšnou sezónu. Čím to, že se tak dařilo?

Letos jsem měl vlastně nejúspěšnější sezónu kariéry. Odjel jsem třináct závodů, sedmkrát jsem vyhrál a k tomu další tři místa na bedně, takže jsem maximálně spokojený. Vydařilo se to asi jednak proto, že jsem neměl během přípravy ani během závodů žádné zdravotní problémy, pak jsem asi také dospěl a v neposlední řadě si zvolil dobrou skladbu závodů.

Říkal jste, že jste dospěl. Není ale většina sportovců vašeho věku spíše již na sklonku závodní kariéry?

Tak já mám několik výhod. Za prvé, díky tomu, že triatlon jsou tři disciplíny, musí v nich člověk vyzrát, a tak nejlepší výkony podávají povětšinou starší závodníci. Navíc, když člověk ztratí rychlost, může se stále ještě věnovat delším, a tedy vytrvalostnějším distancím. Další mojí výhodou je, že jsem začínal v 16 letech, takže nejsem psychicky ani fyzicky opotřebovaný jako třeba plavci, kteří začínají v 6 - 7 letech a jenom plavou. A poslední mou devizou je, jak říkal jeden sponzor z Prahy, že jsem z Moravy, a tak zraji jako víno. (smích)

Takže pokud se nic nepokazí, budete se pokoušet kvalifikovat na olympiádu do Londýna?

Na to se mě ptalo hodně lidí během letoší sezony a já se rozhodl, že se pokusím.

Tak budeme držet palce. A poslední otázka - jste u nás v triatlonu už dlouho nejlepší. Čím to je? Máte víc talentu, lepší trénink nebo víc vůle? V čem to vězí?

Myslím, že co se týče závodů u nás, tak hraje roli hlavně psychika, protože poslední dobou jsou tu závodníci, kteří trénují víc než já a možná jsou na závod i lépe připraveni, ale i když by mě chtěli porazit, nedokáží si psychicky vsugerovat, že se jim to může podařit. Takže když pak dostanou tu možnost, jako by si řekli: „Ále, budu rád i druhej.“ Ale samozřejmě, že jednou porážka přijde, a ne, že bych se na zrovna těšil, ale bude to pak pro mě lehčí pro další závody než teď, když vždy nastupuji s tím, že mě tu už deset let nikdo neporazil, a tak musím něco dokázat.

Takže až ta porážka přijde, plakat nebudete?

To rozhodně ne. Spíš mě to nabudí a v příštím závodě se o to prvenství víc porvu.