Váš příběh: Moje cesta za snem

Každý by chtěl být v něčem dobrý, nebo nejlepší, já chtěl být jako malý nejlepší ve všem, postupem času ale některé aktivity začaly odpadat, a když mě pohltila posilovna, nebylo už cesty zpět. Posilování je o to krásnější, že nešokujete ostatní jenom tím, co děláte a co umíte, ale i tím, jak skvěle (pro někoho možná odpudivě) vypadáte. Pro mě je to sport jako žádný jiný, jednoznacně číslo jedna.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Už jako malý, na prvním stupni základní školy, jsem byl tak trošku tlouštík. I když jsem pravidelně s partou kamarádů běhal za kulatým nesmyslem, na mé postavě se nic neměnilo a ani mi to nevadilo - byl jsem totiž silnější než většina ostatních a navíc jsem měl spoustu kamarádů, takže obětí šikany ani výsměchu jsem se kvůli své postavě nestal.

Po páté třídě jsem šel na osmileté gymnázium a asi tak po dvou až třech letech jsem prvně zavítal do posilovny. Když jsem volal tátovi a říkal mu, že ze školy přijdu domů později, protože půjdu ještě do posilovny, nejdříve se mi smál a říkal, že jsem na to ještě moc malý a že mi tam akorát něco spadne na nohu, pak ale uznal, že je to lepší než sezení doma u počítače. Jak už tomu tak bývá, tak i mě tam zavedl „zkušenější“ kamarád a strašně jsem se tam těšil. V hlavě jsem živil myšlenku, že za par týdnů, maximálně měsíců, budu mít postavu jako Arnold Schwarzenegger v Terminátorovi. Dodnes si pamatuju, jak jsem při vstupu uviděl dvě obrovská svalnatá monstra s obrovskými kusy železa v rukách. Když se na mě ti borci podívali pohledem, ze kterého jsem si málem cvrnknul do kalhot, v duchu jsem si říkal, že návštěva posilovny asi vážně nebyl nejlepší nápad. Na ústup už ale bylo pozdě. K mému potěšení se však tito dva obrovští chlapi vzápětí ukázali jako nesmírně milí hoši a můj zkušenější kamarád se s nimi hned pustil do řeči a začal mě představovat.

Už po prvním tréninku jsem věděl, jakým směrem se chci dál ubírat, že chci být velký a silný jako ta dvě obrovská monstra, a šel jsem si tvrdě za tím. Samozřejmě, že prvních pár měsíců jsem neměl o správném tréninku ani ponětí a o tom, že se musí správně jist? Ani náhodou... Pokaždé na druhý den po tom, co jsem cvičil, mé tělo hostilo ohromnou bolest. Nejdříve mi to více než vadilo, ale později jsem si na to zvykl a věděl jsem, že když to bolí, tak to roste, nebo minimálně to stálo za to (za předpokladu, že jsem se nepřetrénoval nebo jsem si něco nenatáhl).

Naše priorita byla bench-press. Každý trénink jsme zkoušeli, kolik zvedneme nejvíc. Když jsem se vyšplhal ze 30 kg na 35 kg, připadal jsem si jako nejsilnější ze všech a jenom jsem s obdivem koukal na dospělé chlapy, kteří necvičí s malými kotoučky, ani s těmi středními, které váží 10 kg, ale zvedají ty největší, které vážily pro mě tehdy neuvěřitelných 15, 20 a 25 kg. Postupem času jsme se zlepšovali a asi tak po dalším měsíci či dvou absolutně špatného tréninku si můj kamarád naložil ty neskutečně velké žluté kotouče vážící 15 kilo, tedy i s tyčí rovných PADESÁT kilogramů! Ohromeně jsem na něj koukal a stoupl si za něj, abych ho jistil. Po chvilce příprav uchopil pevně oběma rukama olympijskou tyč, zdvihl ji ze stojanu a pomalu s ní snižoval na svůj hrudník. Zvládl celá 3 opakování. Já v tu dobu zápasil se 40 kily a řekl jsem si, že ty velké žluté kotouče chci taky.

A tak jsem začal atakovat internetové vyhledávače výrazy jako „kulturistika“, „posilování“, „bench-press“ apod. Doma jsem vyhrabal v tátově skříni asi rok nebo dva staré vydání časopisu Muscle&Fitness, na obálce byl Pavol Jablonický a uvnitř spousta zajímavých článků, ze kterých si nejvíce pamatuju ten o obrovském chlapíkovi z Portorika jménem Gustavo Badell. Psali tam o něm, že na Mr. Olympia skončil na skvělém třetím místě (o tom, co je to Mr. Olympia, jsem neměl ani ponětí). Říkal jsem si, že bude asi dobrý, takže zkusím trénink, který tam popisoval. Druhý den mi v posilovně došlo, že tento rozpis cviků není pro mě a že to asi jen tak nepůjde. Ale ze svých chyb jsem se poučil a výraz „trénink pro začátečníky“ se v mém vyhledávači skutečně začal objevovat, ačkoli jsem si myslel, že se 40 kily na bench-pressu žádný začátečník nejsem.

Postupem času jsem začal zjišťovat, jak by můj trénink měl vypadat. A tak jsem začal cvičit všechny svaly, ne jenom prsa a biceps, a najednou se mi na tyči při benči ty obrovské kotouče objevily taky. Napoprvé jsem zvládl 8 opakování, což mě neuvěřitelně nakoplo a přimělo k větší snaze. Kluk, se kterým jsem cvičit začínal, toho postupem času nechal a já v tom zůstal sám. Ale nevadilo mi to a postupoval jsem dál a dál. Dokonce i moje obtloustlé tělo již nebylo tak obalené tukem jako dřív a začaly se na něm objevovat nepatrné náznaky svalů. O stravě jsem nadále neměl ani ponětí a myslel jsem si, že čím míň jím, tím lépe - abych zhubl. V posilovně už jsem se stal víceméně pravidelným návštěvníkem, a i když jsem tam byl nejmladší a i nejslabší (věkový rozdíl mezi mnou a druhým nejmladším byl asi 14 let), stejně jsem se tam cítil jako v druhém domově, s každým jsem se tam znal a dobře popovídal. Čas od času do naší posilky zavítali noví kluci, snad pokaždé starší než já, a to byla moje chvíle - nejradši jsem měl ten okamžik, kdy se na mě koukali a říkali si, co tam asi tak dělám, že určitě neudělám ani klik. Ale když jsem uchopil do rukou jednoručky, se kterými oni dělali tlaky na prsa, a začal dělat bicepsové zdvihy a v zrcadle sledoval, jak na mě zezadu koukají a nemůžou uvěřit svým očím, to byl moment, který jsem zbožňoval, moment, kdy jsem mohl někoho šokovat.

Později jsem přišel na to, jak bych měl jíst, a snažil jsem se to i dodržovat, ale prostě to nešlo. I tak jsem dosahoval větších a větších pokroků, ale v mém blízkém okolí o tom nikdo nevěděl. Až do doby, kdy jsme jednou ve škole o tělocviku šli do fitka a že začneme benčem - mojí nejsilnější stránkou. Naložil jsem si tehdy nějakých 70 kilo a udělal 10 opakování. Všechno bylo normální jen do doby, než si to se stejnou váhou zkusili ostatní. Ještě ten den se ve škole rozkřiklo, že mám prsa jako holka, a každý si na mě chtěl sáhnout. Opět se mě zmocnil ten krásný pocit, že jsem šokoval ostatní, ať už to bylo při ukazování prsou nebo zatínání bicepsů. A opět jsem měl další motivaci být větší a silnější.

Začal jsem pořádně jíst - ráno jsem se přejídal vločkami a vajíčky, odpoledne rýží s drůbežím nebo hovězím masem a večer tvarohem. Vydrželo mi to asi měsíc, než se mi začalo chtít zvracet jen při pohledu na jídlo, ale i za ten měsíc jsem zaznamenal nemalé pokroky. Bohužel už jsem se k jídlu nikdy nevrátil na takové úrovni. V této době jsem cvičil už celkem dobře, sice jen horní polovinu těla, ale myslím si, že už to mělo hlavu a patu. Mezitím se ke mně přidávali kamarádi s tím, že budou taky cvičit, že chtějí mít taky svaly, ale jak už to bývá, jak rychle přišli, tak rychle taky odešli.

Další zlom nastal po velkých letních prázdninách minulý rok. Celé prázdniny jsem strávil všude možně, jen v posilovně ne. V září jsem se rozhodl, že tedy začnu pořádně, včetně nohou, a pokusím se i zlepšit jídlo. Celkem jsem se držel, jídlo bylo sice den ode dne slabší, ale pořád to bylo na lepší úrovni než do té doby. Koncem října jsem si ale zlomil ruku, takže posilování muselo počkat další dva měsíce. Potom nasledovaly chvíle flákání se a zase naopak chvíle naprosté dřiny, které se několikrát prostřídaly.

Za můj největší úspěch považuji asi výkon na bench-pressu, a to 105 kg v 17 letech při mé váze 62 kg. V současné době jsem zase ve fázi dřiny a doufám že mi to vydrží co nejdéle. Od dob, kdy jsem prvně zavítal do posilovny, se některé věci nezměnily - pořád mám spoustu nedostatků ve cvičení a hlavně ve stravě, pokaždé když odcházím, se těším, až půjdu cvičit příště, a pořád jsem tam nejmladší. Co se ale změnilo, je to, že nejslabší už tam zdaleka nejsem, už nejsem vlastníkem zavalitého tělíčka, a když si v létě u bazénu sundám tričko, necítím se jako obyčejný tlouštík jako dřív, ale jsem na sebe pyšný a ačkoli nejsem žádný exhibicionista a nerad se chlubím, přesto jsem rád za každý obdiv, za každý překvapený pohled na moje tělo a za každou špetku respektu, který díky němu získám, protože moc dobře vím, co za tím vším stálo. Nejedou jsem trénoval, až se mi zatmělo před očima, a párkrát jsem se musel jít i vyzvracet, ale pokaždé jsem měl pocit dobře odvedené práce a věděl jsem, že jsem to neodflákl.

A když mi někdo řekne, že vypadám tak, jak vypadám, jenom kvůli steroidům, protože mě slyšel, jak se s někým bavím o proteinech? Můžu se jen v duchu smát a říkat si, že dokud existují lidi jako tihle, tak nikdy nebudu ten nejhorší, protože oni to budou vždycky jistit. Každý dosáhne na svůj cíl, byť je reálný jen minimálně. Stačí jen pořádně chtít, je jedno jestli je to kulturistika, běhání nebo šachy, nic není nemožné. A závidět ostatním, že se jim splnil jejich sen, protože makali jako diví, a přitom jen nadávat na to, jak se mají oni sami špatně, a hledat důvody, proč něco nejde, to je to nejhorší, co člověk může udělat.