Váš příběh: Objevil jsem v sobě soutěživost a houževnatost

Nikdy mne nenapadlo, že se jednou zařadím mezi ty, kteří při pohledu na svůj obraz v zrcadle zděšením zalapají po dechu. Nikdy mne nenapadlo, že budu vážně přemýšlet o mých stravovacích návycích a budu se snažit je nějak změnit. Nikdy mne nenapadlo, že vkročím do posilovny. Nikdy mne nenapadlo, a to ani v nejbujnější fantazii, že vydržím chodit do fitka pravidelně a nepřetržitě 20 let. Vloni, když mi bylo 60 let, jsem si řekl, že už bych toho mohl zanechat. A hádejte, jak to dopadlo? Jasná věc. Nedokážu nechodit.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

---

Když jsem se ve 27 letech ženil, byl jsem štíhlý (185 cm, 78 kg) a měl jsem od přírody dobře stavěnou symetrickou postavu. Když mi bylo 40, začaly mi najednou být těsné všechny kalhoty, neustále se mi musely posouvat knoflíky, až už nebylo kam. Když mi byl udělán rozbor krve, byl cholesterol (ten nežádoucí) na hodnotě 11 (česká norma tehdy byla 6, dnes asi platí norma EU, která je 5) a měl jsem extrémně vysokou hodnotu tuku v krvi. Jednou po koupeli jsem se na sebe podíval do zrcadla a úplně jsem se zhrozil, jakou mám přes pupek a boky pneumatiku (přímo jako od traktoru). Polohlasně jsem řekl: "No já teda vypadám." Moje žena šla právě okolo mě, úkosem se podívala do zrcadla a suše řekla: "No, vykrmenej." Když jsem se zvážil, měl jsem neuvěřitelných 105 kg. Snažil jsem se chodit plavat a pracoval jsem dost tvrdě na zahradě, ale žádná změna k lepšímu. Tak jsem si vzpomněl, že jsou vlastně taky posilovny a že bych to mohl zkusit.

Do té doby mi posilovna vůbec nic neříkala a začátky byly krušné. Bylo to pro mne neskutečně namáhavé, chodil jsem z počátku jen jednou týdně, později dvakrát, ale stále jsem tomu nemohl přijít na chuť, stále jsem v sobě hledal důvody, proč tam spíš nejít než jít. Ale po prvním roce jsem si najednou všiml, že se mi postava přeci jenom trochu změnila k lepšímu a hlavně, že to je skutečnost, ne že se mi to zdá. To bylo první opravdovou motivací, abych pokračoval. Začal jsem chodit 2 - 3x týdně a když jsem vynechal, tak jsem se to snažil nahradit. Moje žena mi sice nijak zjevně nefandila, ale bylo na ní vidět, že je překvapená, že to beru vážně.

Jednou v létě jsme byli s dětmi v Třeboni u rybníka Svět. To už jsem chodil do fitka tři roky. Hrál jsem si s dětmi na břehu a ve vodě, žena si hověla na dece. Když jsme se večer balili domů, najednou mi žena řekla: "Honzo, musím ti něco říct." Řekla to takovým tónem, že jsem pochopil, že mi chce říct něco objektivně a ne jako moje žena. A pokračovala: "Celé odpoledne jsem porovnávala tvoji postavu s tvými vrstevníky i s těmi daleko mladšími a musím ti říct, že máš bezvadnou sexy postavu a strašně se mi líbíš." Lepší motivaci jsem si nemohl snad ani přát. Současně jsem byl překvapený, že mojí ženě po 16 letech manželství ještě záleží na tom, jak fyzicky vypadám. Asi jsem ji dobře neznal.

Ale abych se vrátil k posilovně. Byl jsem samouk, všechno jsem se snažil odkoukat od těch ostatních, včetně toho, k čemu jednotlivé stroje slouží a jak se s nimi zachází. Začal jsem taky hledat články a rady týkající se posilování - hlavně na Ronnie.cz To už jsem chodil zcela pravidelně 3x, někdy i 4x týdně. Postupně jsem zjistil, že kolik článků přečtu, tolik různých rad dostanu. Tělo každého člověka je originál a každému vlastně vyhovuje něco jiného. Nakonec jsem si uvědomil, že nejlepší bude, když si různé cviky a zátěže vyzkouším a moje tělesná dispozice mi sama dá najevo, co si mohu dovolit a co ne, kde mohu riskovat a kde si musím dávat zatraceně pozor. Protože každé poranění nebo namožení znamená po určitou dobu klid a vynechání cvičení... Nechodím do posilovny proto, abych se z každé návštěvy třeba měsíc léčil. Typ cviků, zátěž, počet sérií a počet opakování jsem si uzpůsobil tak, aby to vyhovovalo mému věku a mé kondici.

Když už jsem byl zaběhaný "fitnesák", zjistil jsem, že jsou cviky, kterým se mnoho lidí raději vyhne. Přítahy na hrazdě, kliky, kliky na bradlech, cviky na břicho. A najednou jsem v sobě objevil něco, co jsem vůbec neznal. Soutěživost. Takovou tichou. V duchu jsem si řekl: "Když vy mladší se některým těžkým cvikům vyhýbáte, tak já se to naopak budu snažit natrénovat, abych byl v něčem stejně dobrý jako vy, nebo ještě lepší."

Bylo to zpočátku velmi těžké. Už třeba jen pohled na hrazdu mě úplně psychicky vyřídil ještě dřív, než jsem se na ni zavěsil. Ale našel jsem v sobě další dvě vlastnosti: trpělivost a houževnatost, abych dosáhl svého cíle. Během času jsem zjistil, že natrénovat se dá vlastně všechno. Chce to vůli a bezmeznou trpělivost. Jsem limitován pouze kvalitou mých šlach a úponů. Jsem rád, že chodím makat mezi "mlaďochy", protože oni jsou tou hnací silou, která mě žene kupředu. Také jim trochu závidím, že mají k dispozici velké množství fitness center, do kterých mohou již od mládí chodit. V socialismu žádná veřejná fítka v takovém množství nebyla, takže i kdybychom chtěli, neměli jsme ani kam chodit.

Po třech letech jsem vážil 75 kg (pokles ze 105), pak se mi váha zvedla a ustálila na 80 - 85 kg. Tuky v krvi úplně v pořádku. Cholesterol sice poklesl, ale ne o mnoho. Už byl na mně vidět „přesun hmoty“ na ramena, paže, prsa. Břicho sice splasklo, ale chtěl jsem ho mít ještě vyrýsované. Tak jsem se zase přinutil k tréninku břicha. Nejdřív jsem to zase okoukával nebo to hledal v článcích. Zpočátku to bylo zase velmi namáhavé, ale zase jsem zjistil, že se to dá natrénovat a "vykostkovat", když se člověk do toho zakousne. Do fitka jsem začal chodit v 41 letech. Dnes je mi 61. Chodím nepřetržitě celých 20 let, z toho 17 let třikrát týdně, přes zimu i čtyřikrát. Nikdy by mne nenapadlo, že tomu zůstanu tak dlouho věrný. Ironií je, že ve svých 61 letech mám postavu vlastně lepší než ve svých 25. Fitko mám hlavně jako součást životního stylu. Jsem rád, že jsem štíhlý. Nemám žádné zdravotní problémy, všechny rozbory krve mám v pořádku. Dokonce i ten zatracený cholesterol mi po 20 letech cvičení konečně klesl na 6. A to, že jsem celkem dobře vyrýsovaný, je spíše jako vedlejší, ale velmi příjemný výsledek mé námahy. Je mi akorát líto, jak těch 20 let rychle uběhlo. Protože se jedná o silový sport, který vede do určité míry k zatuhlosti, tak si myslím že je dobré, když se doplní ještě plaváním nebo nějakými cviky na uvolnění a protažení.

Pokud se týká nějakého osobního rekordu nebo překonání sama sebe, tak jeden mám. Zjistil jsem, že cvik pullover se mi docela dobře cvičí a že to dokážu i s dost těžkou činkou. Protože se blížily moje šedesátiny, chtěl jsem si dokázat, že tento cvik dokážu i s 60kg činkou. Váha je to děsivá a měl jsem z této činky velký respekt. Ale nakonec jsem k mým 60. narozeninám dokázal pullover s činkou 60 kg udělat - sice jen 2x 2, ale byl jsem maximálně spokojen. Myslím, že v tomto mnoho konkurentů ve fitku nemám.

Ještě zmínka o pitném režimu a výživě. Aby cvičení přineslo nějaký výsledek, je nutné se vyhnout sladkým limonádám - totální zákaz (jediný). Stejně tak je nutné nepít denně několik piv. Já nejsem pravidelný konzument piva a sladké limonády jsem nepil nikdy. Od mládí piji vodovodní vodu nebo minerálku bez příchutě. Je to pro tělo nejpřirozenější tekutina a bez kalorií.

Co se týká jídla, tak jsem měl klasické stravovací návyky socialistického člověka. Věděl jsem, že trvale dietu nezvládnu, ale dokážu omezit příjem nezdravých a nevhodných potravin. Naučil jsem se hledat na výrobcích údaje o tučnosti, používat olej ve spreji, konzumovat daleko více zeleniny syrové, dušené i vařené a drůbežího masa a ryb. A tučné výrobky, které mi tak chutnaly? Ano, ale ne několikrát týdně, ale třeba dvakrát za měsíc. Už se hlídám. Aspoň se mám na co těšit. A dal jsem na jednu radu, kterou jsem mnohokrát četl: Jíst vícekrát denně po menších porcích. To byl pro mne největší problém. Byl jsem vždy zvyklý hladovět a pak se nárazově přejíst. Dnes pocit přejedenosti nesnáším. Naopak jsem zvyklý na pocit mírného hladu. Taky se tak daleko lépe v posilovně maká.

Z výživy pro sportovce si dávám pravidelně po cvičení jednu porci sacharidovo-proteinové výživy, občas vitamíny, občas před cvičením spalovač tuku.

Co říct na závěr? Chodím do posilovny 20 let. Většinou chodím cvičit večer. Mnohokrát se mi stalo, že jsem tam přišel „k smrti“ unavený nebo rozmrzelý. Ale ani jednou se mi nestalo, že bych rozmrzelý odcházel. Unavený ano, ale příjemně, s čistou hlavou a vždy dobře naladěný. Ale myslím, že Vy všichni, kteří chodíte makat do fitka, to dobře znáte.

---

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.