Váš příběh: Přes fotbal k posilování

Hraji fotbal už odmala, je to dřina, ale já ji podstupuji rád, zatím nejsem nejlepší, ale budu dělat vše, abych něco dokázal.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Už jsem tu četl spoustu příběhů o lidech, kteří šli za svým snem. Většinou byl jejich sen mít obří svaly jako Arnold a podobní. Tohle můj sen ze začátku nebyl. Mým snem bylo, abych pouze vypadal normálně. Nejspíš po mém biologickém otci jsem byl mírně oplácané dítě. Bohužel po rozvodu rodičů se to ještě zhoršilo a stal jsem se „cvaldou“. Můj životní styl nestál za nic - pokud jsem nejedl, seděl jsem u televize nebo spal. Neměl jsem vůbec žádný pohyb a pouze jsem kynul a kynul.

To se však změnilo s příchodem otčíma. Ten jako sportovní fanatik nehodlal přihlížet mojí sebedestrukci a snažil se mě dotlačit do fotbalu. Z jeho snahy jsem si těžkou hlavu nedělal a jelikož jsem byl ještě dítě, má matka mě omlouvala a tvrdila, že z toho ještě vyrostu. Opak byl pravdou. Stával jsem se čím dál mohutnějším. Nejhorší na tom bylo, že si mě začali všímat i děti ve škole. Ze začátku jsem je opět ignoroval, až mě dorazil výrok spolužáka, který řekl, že jsem dívka se čtyřmi prsy. Dvě měla být zepředu a dva mi měla narůst na zádech. Ze začátku jsem byl naštvaný, ale když jsem se prohlídl v zrcadle, zjistil jsem, že je to pravda. Měl jsem prsa z tuku i na zádech. Zmocnila se mě bezmoc, vztek a nevím kolik ještě různých pocitů, ale podvolil jsem se díky tomu otčímovi a začal jsem hrát fotbal.

Již první trénink byl pro mě velmi těžký. Na můj vkus tam bylo moc pohybu. Chtěl jsem být útočníkem, ale po několika trénincích jsem od toho radši upustil a po vzoru otčíma se stal brankářem. Když nad tím teď přemýšlím, hrálo v tom roli i to, že brankář nemusel tolik běhat. Brankář sice tolik neběhal, ale zato se od něj žádala mrštnost, obratnost a dynamika. V mém podání opět problém. A navíc jsem nikdy nebyl nijak zvlášť vysoký, tudíž jsem měl další hendikep. Podtrženo, sečteno, na brankáře jsem se také moc nehodil. V mých začátcích mi to spoluhráči dávali celkem hodně znát posměchy a vtípky na mou adresu. Mnohokrát přišla i dětská krize, kdy jsem to chtěl vzdát a vrátit se ke svému destruktivnímu životu. Naštěstí mě otčím vždy podržel a dotlačil k dalšímu tréninku. Dnes jsem za to vděčný, ale před pár lety jsem nesnášel ty potupné chvíle, kdy jsem díky své hmotnosti nebyl tak dobrým brankářem jako můj kolega. Mé nenáviděné tréninky však přinášely i své ovoce. Čím více jsem trénoval, tím lepší jsem byl. Je to sice logické, ale můj dětský rozum tomu nevěřil. Díky zvyšující se výkonnosti jsem konečně zapadal i do kolektivu. Už na mé konto nepadalo tolik vtípků a nebyl jsem ten odpadlík. I já sám jsem začínal pociťovat změny na svém těle. Běh mi už nedělal takové problémy jako dřív a zlepšila se i má mrštnost a obratnost. Měnil jsem se, ale antický bůh jsem stále nebyl. Ještě pořád se mě držel mohutný břišní špek.

Po dalších několika trénincích přišlo konečně i mistrovské utkání. Já jako náhradní brankář jsem nastoupil až ve druhé půli. Stav utkání byl nerozhodný a naše ambice byly vysoké. Výhru jsme chtěli strhnout na naši stranu. To bych však nesměl stát v bráně já. Lehká střela z třiceti metrů skončila pod břevnem a já se za míčem téměř nepohnul. To mi ještě spoluhráči odpustili a bojovali ještě víc. Druhý gól byl však neodpustitelný. Po mém chybném vyhození se k míči dostal hbitý útočník a opět skóroval. Dostal jsem ještě několik branek a můj tým prohrál nejspíš kvůli mně. Čekal jsem velké naštvání od spoluhráčů a kritiku. Ti mě ale snad poprvé podrželi a uklidnili, že na poprvé to nebylo špatné. Já však věděl, že ano. Dokonce i otčím to věděl. Také však nic neřekl.

V té chvíli jsem si stanovil svůj vlastní vnitřní boj, ve kterém jsem se snažil dostat na úroveň lepších brankářů naší ligy, ale mělo to být ještě hodně těžké. Tvrdě jsem dřel a poctivě trénoval a dokonce jsem se už občas dostával do základní sestavy. Má brankářská forma byla však velmi kolísavá. Jednou jsem chytal jako Petr Čech a podruhé jsem se cítil jako rybář vytahující kapříky ze sítě. Léta plynula, sezóny ubíhaly a s mou formou to bylo stále stejné. Jen klub jsem vyměnil a postoupil do vyšší ligy. S tím však přišlo i dlouhé sedávání na střídačce. Po půlce proseděné sezóny mi začali říkat kapitán střídačky a podavačů balonů.

Postava se taky nijak zvlášť nezměnila. Sice jsem už nevypadal úplně jako „míša kulička“, ale i tak jsem měl nějaké to kilo navíc. K tréninkům jsem přistupoval stále s nadšením a chutí, ale k výhře v mém vnitřním boji to stále nevedlo.

Jednoho dne mě však trénink velmi překvapil. Byla zimní příprava a my navštívili místní posilovnu. Náplní tohoto tréninku byl hlavně běh na pásech a posílení stehenních a lýtkových svalů. Nakonec jsme lehce protáhli prsní a zádové svaly. Překvapení z tohoto tréninku bylo hlavně kvůli tomu, že mě posilování ohromě bavilo. A výkony byly na začátečníka ucházející. Konečně jsem našel něco, co by mi mohlo efektivně pomoci se zničením tukových zásob. Návštěva posilovny pro mě byla prostě novou múzou. Zimní příprava se mi stala osudnou. Jediný trénink strávený v posilovně jsem nevynechal. Když příprava skončila, začal jsem chodit do posilovny individuálně a na každou návštěvu posilovny jsem se maximálně těšil. Ze začátku jsem sice porušil snad všechna pravidla posilování, naštěstí se mě však ujalo několik nově získaných přátel, kteří už chvilku posilovali. Vysvětlili mi, jak správně přizpůsobit tréninkový plán mým cílům, jak technicky zvládat cviky a jak se stravovat. Se stravou byl ten největší problém. Musel jsem do sebe dostat potřebné bílkoviny a ubrat na cukrech. Mé stravování před posilováním se skládalo hlavně ze sladkostí, různých brambůrků, no prostě všeho nezdravého. V podstatě jsem musel změnit celý životní styl.

Ještě nějaký ten měsíc mi trvalo, než jsem si zvykl na všechny ty nové věci, ale dělal jsem to rád a protože mě to bavilo. A co víc, konečně začala opadat i nějaká ta kila. S každým nově zhubnutým kilem jsem ještě více přidal na intenzitě posilování a ještě víc mě to bavilo. Toto nadšení u mě trvá už asi rok a půl a konečně jsem se přiblížil své vysněné postavě. Ještě mě čeká sice hodně dřiny, abych vybudoval mohutné a vyrýsované svaly, ale těším se z toho, že jsem se sebou něco udělal.

A abych skončil tím, čím jsem začínal, tak fotbal hraju nadále. Nijak zvlášť sice neoslňuji, ale aspoň už se dostávám do základní sestavy. Nevím, zda menší zlepšení i v tomto sportu je díky posilovně, ale nejspíš jo. Shozením přebytečných kil jsem totiž získal na obratnosti a dynamice. Jestli jste dočetli tento příběh až do konce, mohl by Vám přinést aspoň menší motivaci. Protože když se chce, všechno jde. Jen občas pro to něco musíme obětovat a úspěch přijde. Proto i já budu dál posilovat a snad se jednou dočkám mohutných svalů a třeba budu i vynikajícím brankářem.