Váš příběh: Jak získat sval

Ač nejsem Čechem, v Česku nežiji a nenosím bílé ponožky do sandálů, české posilovny občas s radostí navštívím. Kde jinde na světě je na tak relativně malém prostoru nakupeno tolik všehoznalství a všudebylství, typických to českých vlastností? Během krátké návštěvy se dozvím zdrcující kritiku na vše kolem počínaje politikou, přes kulturní a ekonomickou situaci a nadáváním na počasí konče. Vše je doprovázeno nediplomatickou přirozeností, jelikož správný cvičenec musí být drsný a velký. Návštěva posilovny tak pro mě znamená sondu do netušených hlubin českých duší a nezměrných ploch lidských těl jednoho z nejobéznějších národů světa.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Čím častěji jezdím na svém motocyklu, tím více zjišťuji, že mi chybí fyzická kondice. Není to žádná legrace, stále mačkat spojku a točit řidítky. Vrhnul jsem se tedy na internet a vyhledal diskusní fórum, kde jistý jezdec radí, že při práci se spojkou pomůže posilování. Ne jen tak ledajaké, ale posilování s činkami!

Jakmile se řekne slovo "činka", automaticky si představím veliké muže s deformovanými těly neschopnými přirozeného pohybu. Ti největší se nezřídka promenádují po jakémsi molu, namazáni čímsi hnědým. Pohybují se úpornými pohyby, tváří se zavile a i zkušený lékař by usuzoval na neurologické příznaky absence volní hybnosti, lidově nazývané obrna. Zaplašil jsem však podobné nechutné obrazy, jelikož je známo, že drtivá většina cvičenců praktikuje posilování zejména a často pouze chytrými řečmi, pojídáním přípravků s názvy „Mega“, „Hyper“, „Mass“ a podobně.

Zakoupil jsem tedy sobě elastické trenýrky a rukavice s nápisem Fitness. Poté vkročil do budovy, vibrující temnou hudbou. Na stěnách visely fotografie polonahých pánů s velkýma rukama a malou hlavou, s nohama jak kmeny vzrostlých dubů.

V místnosti čpící potem pobíhalo několik individuí a přemisťovalo těžké činky nahoru, dolů, dopředu a dozadu. Inspirován ohromným pořízkem, uchopil jsem taktéž činku. Místo provedení bicepsových zdvihů se mi ji ovšem pouze podařilo odkutálet do rohu a odřít omítku.

„Ty seš tu novej, co?" otázal se pořízek.

„No," pravil jsem já.

„Tak hele, voe, dám ti lekci, zdarma, jo?"

„No."

„Nejdůležitější je hlava, jasný?" pověděl obr.

„Hlava? Já potřebuji biceps. Na motocyklovou spojku," odporuji.

„Co?" vytřeštil lektor zrak.

„No... chci sval. Stačí na levé ruce. Na spojku."

„Svaly budou, dneska už to není problém. Co sypeš?" padla další otázka.

„Sypu? Kam? Kam mám co sypat?" nechápu.

„Ty voe... sypeš, zobeš, ne? Kreatin je jasnej, ale co k tomu? Něco extra silnýho?"

„Aha, výživu myslíš. No.... sypu si čínské polévky."

Svalnatý cvičenec se na mne dlouho a podezřívavě díval. A mhouřil oči. Evidentně nebyl jediný, kdo počal pochybovat o obsahu mé hlavy. Ostatní cvičenci nechápavě kroutili hlavou a počali nenápadně protřepávat nádoby s podezřelými prášky, následně vše popíjet a zajídat jakýmisi bobulemi.

„Hele... tady chytni tu činku a jedeme kozy, kozy jsou základ."

Neodporoval jsem, položil se na lavici a zabral. Nic.

„No... a teď to zvedni a pumpuj!"

„Již zdvihám."

„Co? Cože? Ty voe, zařvi si, makej, dři, poť krev!" huláká hromotluk.

„Proč bych měl řvát? Chci jen nadzdvihnout tu činku!" oponuji.

„Ty voe... chápeš... to je v hlavě!" počíná zvyšovat hlas svalovec.

„Kozy v hlavě?"

„Ty voe mlč! A poslouchej! Je to v hlavě, chápeš? Soustřeď se na kozy a zařvi si. Energii! Všechno do toho dej!"

„Úúúúú," pravil jsem a zabral. Nic.

„Co děláš? Proč úúúúú?" zůstal pan učitel zírat s otevřenou pusou.

„No, tys mi říkal, že mám zařvat."

„Ty voe... ale ZAŘVAT! Ze všech sil! Chápeš? Zařvi třeba... KU**A! A nebo JOOOOO! Nebo třeba SRÁÁÁČI! Potřebuješ se vybudit, jasný?" ječí mohutný šílenec.

Sice nechápu, jak řvaní souvisí s lehčím ovládáním spojkové páčky na mém motocyklu, ale nechávám si poradit. Zalehávám pod činku a ležím.

„Co zase je? Proč nemakáš?"

„Přemýšlím, co zařvat."

„Ku**a, já se z tebe pos**u! Něco zařvi! Něco silnýho, chápeš? Musí v tom být krev! Jak zařveš, musí z tebe jít strach!" burácí kulturista.

„Zparchantělé plémě Huna Atilly!" vykřikl jsem a opřel se o činku. Nic.

„CO-ŽE? Cos to zařval? Ty p**o. Seš normální? Tak tohle ne! Tak tohle fakt ne," vytřeštil zabiják oči, otočil se a odešel, kroutíce hlavou, vzpínaje ruce a pronášeje velice, velice neslušná slova.

Jak jsem však vypozoroval, nebyl jsem jediným cvičencem, který nebyl schopný křičet. V posilovně postávaly skupinky zejména mladých hochů, kteří se v nepřirozených pózách kroutili před zrcadlem. Pronášeli moudra, ze kterých jsem věru moudrý nebyl. Cosi o sériích, maxisériích, minisériích, tlacích a tazích. Zálibně si prohlíželi svá tu obtloustlá, tu zase rachitická tělíčka a nejtlustější z nich pravil, že nastal čas rýsování. Vzpomněl jsem si na hodiny deskriptivní geometrie.

Poté jsem půl hodiny mával tříkilovou činkou a klátil se u toho jak na instruktážním videu o epileptickém záchvatu. Následkem tohoto ďábelského tréninku jsem si namohl rameno a předloktí.

Činka, zobání a světlo prozření, propriety posilujícího motocyklisty

Cestu z posilovny jsem na motocyklu protrpěl, spojku i plyn ovládal bez citu v bolestí sužované ruce. Křečovitým cukáním, pročež jsem poskakoval jak klokan po úžehu.

Tak tudy cesta nevede. Jelikož jsem však trpělivý jedinec a sval na spojku zkrátka chci, pořídil jsem si činku. Zatím ji zvládám jen kutálet po podlaze, jelikož je na mne těžká, avšak já se nevzdávám. Však se ještě ukáže.