Váš příběh:
Jít za svým snem

Pohled do zrcadla, kde bude moje svalnatá postava, byl vždy můj sen. Jenže jsem nikdy nedokázal pro svou touhu něco obětovat. I když bylo jasné, že chyby jsou ve mně, nikdy jsem si je nepřipustil. Díky svým kamarádům jsem začal posilovat a měnit i sám sebe. Tyhle kroky mi doufám v budoucnu pomohou ke splnění mého snu a také věřím, že to, co jsem obětoval, nebylo zbytečné.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Vždycky jsem obdivoval ty svalnaté hlavní hrdiny v akčních filmech a snil jsem o tom, že budu jednou jako oni. Jenže mi v mém snu - být silný - bránily dvě věci. První je ta, že jsem už od školky vždycky patřil k těm nejhubenějším dětem ve své třídě, což se později se mnou táhlo i na základní škole. Tento problém se dal vyřešit poctivostí v tréninku, dodržováním jídelníčku a mnoha dalšími na sebe navazujícími zásadami. Z toho ale vyplýval druhý problém, kterým byla moje neúcta k jakýmkoli řádům nebo pravidlům a také to, že jsem nikdy u ničeho dlouho nevydržel. Tohle nebyl jen problém v posilování, ale také v mém životě jako třeba ve škole a podobně. Moje neúcta k pravidlům mě často vedla to těžkých problémů už od první třídy.

Posilovat jsem začal klasicky kolem 14. - 15. roku doma, kde jsem měl jen jednoroční činky a nějaké závaží. Tehdy jsem neměl žádný cvičební plán, z výčtu všech svalů jsem měl pojem snad jen o bicepsu a že pro rozvoj je třeba bílkovin a sacharidů, o tom jsem neměl ani tušení. Později jsme si s kamarádem sami sepsali cvičební plán, který ještě nebyl nijak dokonalý, a byli jsme chytřejší, co se týče výživy a posilování obecně. I když to nebyly žádné velké pokroky ve vědění, považuji to za jeden ze zlomových bodů mého posilování.

I když jsem se snažil, tak s tím málem, co jsem měl doma, jsem ničeho nemohl dosáhnout, a tak mě posilování pustilo a já jsem byl zase odkázaný jen na sny o svalnaté postavě.

K dalšímu pokusu jsem se odhodlal asi půl roku poté, co jsem s tím poprvé přestal. Došlo k tomu náhodou, a to tak, že jsme se s kamarádem domluvili, že po škole vezmu z domu jednoručky, se kterými jsem předtím cvičil, dovezu je k němu a společně budeme cvičit. Jelikož kamarád už předtím asi půl roku cvičil, byl o něco zkušenější a také silnější než já. Asi po půl hodině cvičení se dvěma jednoručkami a tím málem závaží, co jsme měli, uznal, že to nemá velký význam. Shodou okolností jeho soused kdysi cvičil, což jsme moc dobře věděli, proto jsme za ním zašli, jestli doma nemá nějaké činky a závaží. Naše překvapení bylo nemalé, když nás zavedl k němu do sklepa a tam nám ukázal celkově asi 150 kg závaží a dvě velké činky. Ihned jsme to vše odnesli na kamarádovu zahradu, kde jsme zaprášené a rezavé činky očistili a dali se do cvičení. I když provedení všech cviků asi za moc nestálo, nadřel jsem se při tomto prvním pořádném posilování v mém životě strašně moc. Po skončení jsem byl sice vysílený, ale spokojený s vyhlídkami, že něco, po čem už jsem dlouho toužil, by se mohlo splnit. Další den jsme hned natřeli rezavé závaží, očistili činky, sehnali si lavičku, která byla sice určená k sezení, ale i tak jsme s ní byli spokojeni, a dali se do cvičení. Další den ráno jsem byl zničený jako nikdy v životě, ale také jsem byl velice šťastný, že se možná můj sen opravdu stává skutečností.

S nadšením jsme cvičili asi měsíc a půl a poté začaly prázdniny, s nimi tropická vedra a s tím vším spojená nechuť ke cvičení. I přes to všechno jsme se donutili a posilovali jsme vždycky od desáté večer. Takhle jsme vydrželi pár dní a usoudili, že to tak nejde a že si dáme pauzu. Zhruba v polovině prázdnin jsme se znovu začali scházet u něj na zahradě a cvičit, jenže to vše mělo brzký konec, který byl způsoben naší hádkou. Ani jeden jsme nic nedělali a brzy jsme zlenivěli. I když jsme se později opět udobřili, cvičit se nám nechtělo. Když jsme konečně usoudili, že s tím něco musíme dělat, začal školní rok a s tím spojená hromada učení a nedostatek času. Scházeli jsme se nepravidelně maximálně dvakrát do týdne, ale koncem října se začalo ochlazovat a v tom chladnu už se nám nechtělo cvičit ani deset minut. Od té doby jsem v naší „domácí posilovně“ nebyl.

I když se mi líbilo, že jsem měl hodně času a nemusel se dřít, pořád ve mně hlodal pocit, že si patřičně nejdu za tím, co bych chtěl, a že pro své sny můžu udělat ještě mnohem víc. No a začátkem prosince jsem se dvěma spolužáky navštívil posilovnu ve městě, kde chodím do školy. Byla to naše první návštěva posilovny, byli jsme značně nervózní a také jsme se styděli před všemi těmi svalovci, které jsme uviděli, sotva jsme vešli do dveří. S velkou nervozitou jsme si zaplatili vstupné a vzali si klíč a zámek od šatny. I když je to skoro rok od naší první návštěvy, následující dění si pamatuji jako dnes. Vešli jsme do posilovny a já jako jediný s předchozími zkušenostmi o posilování jsem řekl, že bychom dnes mohli cvičit ramena. Odcvičil jsem svou první sérii a oba moji spolužáci na mě vrhali nedůvěřivé pohledy. Poté k nám přišel trenér z posilovny a zeptal se: „Vy jste tu noví že?“ Na jeho otázku jsme odpověděli samozřejmě kladně a na to, jestli bychom nechtěli poradit, taktéž. Poté nám napsal tréninkový plán na ten den, a to byly nohy a ramena.

Další den ve škole jsem se nemohl skoro hýbat, ale v porovnání s mými kamarády jsem na tom byl dobře. Další den, co jsme navštívili posilovnu, jsme se domluvili s trenérem, že budeme chodit 3x týdně, a dostali jsme na všechny tři dny tréninkový plán a rady ohledně výživy. S vervou jsme všichni dva měsíce cvičili a změny jsme na sobě viděli my i naše okolí. Domů ze školy jsem jezdil pozdě večer unavený, ale spokojený. Už nás nebrzdilo chladné počasí, ale další překážkou se ukázala být škola - uzavírání klasifikace v prvním pololetí. Hromada učení se s posilováním skloubit nedala a to mě tenkrát poprvé napadlo, že když zaberu ve škole, bude pro mne snadnější i posilování a vše, jenže jsem pro to stejně nic neudělal, a tak skončila další éra posilování.

Už jsem nevěřil, že někdy budu opravdu posilovat, ale ozval se kamarád, že chodí do posilovny ve škole v městě kde bydlíme, jestli bych nechtěl jít taky. Po tolika neúspěšných pokusech už jsem ničemu nevěřil, ale řekl jsem si, že už nemám co ztratit a že si s nimi zacvičit půjdu. Když jsem v posilovně uviděl, že jsem se za ty dva měsíce silově dotáhl na kamaráda, který byl vždy o kus přede mnou, dostal jsem znovu chuť posilovat. Napsal jsem si svůj vlastní - myslím, že docela vyhovující - cvičební plán a podle toho jsem cvičil třikrát týdně asi tři měsíce až do začátku prázdnin. Má váha se zvedla asi o 7 kilo a to byl vzhledem k mému obtížnému přibírání skoro zázrak. Jenže by bylo asi vše až moc bezchybné; komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Nevěděl jsem, jestli se na prázdniny těšit. Sice mě konečně čekal dvouměsíční pokoj od školních starostí, ale to znamenalo, že se zavře i škola, kam jsme chodíme cvičit. Naštěstí školník také posiluje a chápal naše starosti, a tak jsme se s ním domluvili, že začneme chodit od srpna.

Tak jsme si dali měsíc pauzu a 2. srpna šli zase do posilovny. Začátek byl těžký už kvůli odpornému vedru, ale všechno jsme to překonali a cvičíme celou dobu až dodnes. Teď cvičím já sám svůj plán a jsem spokojen s tím, že se na nikoho nevážu a když potřebuji jistit, tak mi vždy jeden z mých přátel pomůže. Od listopadu chci trénovat 4x týdně, ale ještě uvidím, co se do té doby stane.

Od začátku svého posilování jsem se hodně změnil jak fyzicky, tak psychicky. Naučil jsem se řídit pravidly, za něčím si jít nebo jsem třeba pochopil, že když se budu věnovat škole, budu mít i víc času na své koníčky, a ne naopak. Myslím že ze mne posilování udělalo někoho jiného, než jsem byl předtím, a to nejen tělesně. Všem, co ještě posilovat nezkoušeli, bych vřele doporučil, aby se o to alespoň pokusili - i kdyby se posilování nestalo jejich životním stylem, vždycky se najde nějaké pozitivum nebo nějaký přínos do života. :)