Váš příběh:
Budu obrovský a silný

Jsem studentem druhého ročníku střední školy a moje motto je zabij dřív, než zabijou tebe! Moje budoucnost, které bych chtěl v posilování dosáhnout, je být obrovský a silný jak fyzicky, tak psychicky, a život si užívat a ne přežívat!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Je mi čerstvých 17 let a jsem celkem výbušný typ. Nyní studuji SPŠ - strojírenství v Táboře. Do posilovny jsem poprvé vstoupil ve svých 14 letech asi jako každý s kamarádem, který od cvičení během krátké doby upustil. Cvičím 3x týdně, věnuji se KM (Krav Maga) a také jiným rekreačním sportům.

Jako malý jsem nebyl žádná tyčka a s postupem času jsem si svoji váhu začal uvědomovat. Že nejsem hubený, mi dávalo najevo i moje okolí. I teď po 2,5 letech intenzivního cvičení mám divný pocit, když si mám na zahradě svléknout tričko - asi vzpomínky z dětství... Když se v 8. třídě základní školy blížil školní výlet na raftech, rozhodli jsem se s kamarádem jít cvičit do posilovny.

Jako začátečník jsem neměl potuchu, kolik času a síly - jak fyzické, tak psychické - bude potřeba, než shodím nějaké kilo a dostanu se do takové formy, abych se cílil psychicky alespoň o trochu lépe. Začali jsme cvičit dva měsíce před zahájením výletu a jak asi sami tušíte, nijak veliká změna se během takovéto chvíle neprojevila. Kamarád s cvičením přestal, mě ale stále lákalo vracet se k té chladné oceli a svírat ji tak pevně, jak jen to šlo. Ten nádherný pocit, když odcházíte a Vaše svaly jsou napumpované k prasknutí, byl větší než já a doposud jsem mu neodolal.

Postupem času mě začal bavit objemový trénink a také jsem se dost soustředil na sílu, protože se mi zdálo, že k tomu mám dobré předpoklady. Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí. Začal jsem na 72 kg váhy a nyní mám 94 kg. Všechny své výkony si zapisuji do svého tréninkového deníku.

Asi jako každý mladý nerozumný cvičící jsem hlavně chtěl jet horní část těla a také jsem tuto chybu udělal - nohy v mém tréninku neměly žádnou roli a hlavní prioritou byla prsa a biceps. Téměř každý necvičící člověk se zeptá, jestli mu ukážu biceps, tak jsem to bral jako samozřejmost, a jaké to bylo udivení, když jsem zjistil, že pokud chci zvětšit paže, tak 2/3 tvoří triceps a u celkové mohutnosti hrají nepředstavitelnou roli záda a nohy - to bylo jako rána do srdce. Začal jsem tedy cvičit celé tělo a tak jsem začínal od začátku cvičit ten nespočet svalů, které dostávaly obden zabrat.

Nejsem jako většina mých vrstevníků, kteří jdou v pátek na diskotéky - já mířím do posilovny a snažím se ze sebe dostat co nejlepší výsledky každý trénink, co to jde, takže žádná milost jako posunutí tréninku nebo vynechání série nepřichází v úvahu! I kdybych tam měl mít poslední cihličku závaží, tak tu sérii dodělám! Vždy, když končím trénink celý propocený s jazykem na zemi, tak se už těším na další trénink a koukám do plánu (i když jej znám celý nazpaměť), co budu dělat příště. Opravdu jsem závislý na cvičení, jinak to říct neumím. Největší problém je pro mne asi jídelníček - mám celiakii a suroviny, které musím jíst, jsou dost drahé. Nemůžu si moc vybírat, že potřebuju odlišné jídlo než zbytek rodiny. Vše se ale dá nějakým kompromisem vyřešit, teď zpět k tréninku.

Po čase jsem už nebyl ten klučina, který ve 14 letech váží 70 kg a vypadá jako soudek, ale naopak, začal jsem pociťovat respekt a viděl změny, na které jsem pyšný! Nejsem typ, který se snaží každý měsíc o nové osobní rekordy, ale chtěl bych zmínit dva výkony, na které jsem pyšný, a myslím, že při váze 88 kg v 16 letech jsou to výkony dobré a tvrdá práce se vyplatila: bench-press 120 kg a mrtvý tah 190 kg. Už několikrát jsem se setkal s lidmi, kteří mi tyto výkony na můj věk nevěřili, ale tím spíš jsem na sebe hrdý a motivuje mě to! Ale vše záleží na trpělivosti a tvrdém tréninku a když občas pozoruji lidi kolem sebe, tak se ani nedivím, že nezaznamenávají žádné silové ani svalové přírůstky. Možná je to jejich egem, ale jak se říká, někdy málo je víc!