12 legendárních osobností
železné hry (II.)

V prvním dílu této série vzpomínal Steve Colescott na bratry Paulovy, legendárního powerliftera Eda Coana a také na krále kulturistiky Ronnieho Colemana. Dnes si připomeneme další nezapomenutlné osobnosti železné hry.

John DeFendis

Neutuchající koncentrace a nezlomné směřování k cíli je největší devizou Johna DeFendise a je jedno, zda jde o 3 měsíce ultra přísné předsoutěžní diety nebo o zničující dřinu v posilovně. Když už se jednou DeFendis k něčemu odhodlal, nic nemělo šanci mu jeho plány překazit. Všechno bylo odsunuto na druhou kolej a jeho absolutní cílevědomost překonala všechno od osobních strastí, rodinných závazků, finančních problémů až po přírodní katastrofy.

Jeho historky o tréninku se Stevem Michalikem sepsané v článcích "Intenzita, nebo šílenství?" jsou jedním slovem legendární. Jejich společné tréninky zahrnovaly od čtyřiceti do šedesáti sérií na jednu svalovou partii s hmotnostmi, se kterými by většina borců měla problém odcvičit jedinou sérii. Trénink samotný obsahoval vždy hromadu supersérií, gigantických sérií a shazovaných sérií. Nebyla nouze o zvracení a převozy do nemocnice, ale přesto všechno trénink přinášel nevídaný růst a hustotu svalů. To, co někteří okusili jen párkrát, praktikovali Michalik s DeFendisem s vášní a chutí každý den. Množství rádoby tréninkových partnerů jejich tempo nevydrželo a jednoduše odpadli.

Tímto přístupem si DeFendis vybudoval tělo, jež v sobě slučovalo hrbolaté plné svaly s mohutnou hloubkou. Od Boha dostal naděleny vynikající tvary a příjemně vypadající linie. Jeho hustota svalů nemá v dnešním světě kulturistiky obdoby. Toto všechno mu po velmi dlouhé soutěžní pauze umožnilo vrátit se na pódium a zničit všechny soupeře na mistrovství NPC USA roku 1988.

Pro DeFendise nebyla kulturistika prostředkem, jak sbírat cenné trofeje. Byla to možnost, jak zažívat všechnu tu dřinu v posilovně a pokládat oběti na oltář kulturistiky pro jediný cíl - dostat se na úroveň, jakou si vysnil. Slovo šampión ve spojení s DeFendisem dostává docela jiný, hlubší význam. Toto slovo v jeho podání implikuje celoživotní odhodlání a přímo nelidské oběti zaplacené v touze po ideálu, nikoli po osobním úspěchu. Je to onen každodenní boj a až Sisyfovská dřina, které vytvářejí šampióna.

Bez ohledu na to, že se stal DeFendis špičkovým osobním trenérem, stále trénuje stylem "Intenzita, nebo šílenství?" a neustále vypadá, jako by měl za měsíc vyjít na soutěžní pódia. Proč? Protože být šampiónem pro něj není jen frází, je to samotná podstata jeho osobnosti a identity.

Nezapomenutelná historka: DeFendis se raději neměl při návštěvě pláže na Jones Beach ptát svého trenéra, vítěze Mr. America, Steva Michalika na to, co bude muset ještě podstoupit, aby vyhrál mistrovství USA. Michalik mu odpověděl zcela nečekaně: Chytil mu hlavu a držel mu ji pod hladinou tak dlouho, než se začal skoro topit a upadat do bezvědomí. Když ho pustil, zazněla moudrá slova směrem k DeFendisovi: "Až budeš chtít vyhrát tak moc, jako ses chtěl nadechnout, tak potom přijď za mnou! To ti umožní být nejlepší!"

Mike Francois

Je to klasický příběh - chlapec odejde do semináře, aby se stal knězem. Potká dívku, opustí seminář a stane se jedním z největších šampiónů v historii kulturistiky!

Vyhrát svou kategorii na mistrovství Spojených států je jistě úctyhodný úspěch. Faktem ale je, že pokud sečtete všechny vítěze v jednom roce, dospějete přibližně k číslu 12 (sedm nebo osm z nich obvykle získává profesionální kartu federace IFBB). Málo z nich ovšem zaznamená na profi scéně výraznější úspěchy. Francois byl ale výjimkou. Po vítězství v těžké váze (do 225,5 liber, což je 102,5 kg) a celkovém vítězství na NPC Nationals roku 1993 si došel pro vítězství při svém profesionálním debutu na soutěži Chicago Pro Show. Následovala vítězství na San Jose Pro Show, Night of Champions a Arnold Classic. Při jeho cestě mu na štítě skončili borci jako Flex Wheeler, Nasser el Sonbaty, Ronnie Coleman, Vince Taylor, Kevin Levrone nebo Lee Labrada. Mike Francois disponoval postavou, která odpovídala moderním standardům, a přidával pracovní nasazení běžné v dřívějších dobách. Do tréninku samozřejmě zařazoval základní cviky a dokonce trénoval se samotnými powerliftery. Protože pocházel z Columbusu, trénoval Francois po jistou dobu v partě lifterů pod vedením Louieho Simmonse v klubu Westside Barbell, kde si také získal zasloužený respekt.

Francois vyznával směr, který se odvolával a vracel k ryzím základům poctivého tréninku. On sám byl kombinací silového sportovce a kulturisty. V posilovně dokázal zvednout mrtvým tahem 360 kg a dřepoval po pěti opakováních s 330 kg. Silná stehna a vzpřimovače páteře byly důležitou částí jeho vynikající postavy. Svou popularitou nalákal stovky mladých kulturistů na těžké mrtvé tahy a obecně k silovému pojetí tréninku. Ačkoli byla jeho profesionální kariéra kratší, než by on sám chtěl (vlivem kolitidy, což je chronický zánět tlustého střeva), na kulturistiku nezanevřel. Stále pravidelně trénuje, pořádá soutěž Mike Francois Classic a pomáhá velkému množství špičkových kulturistů v přípravě na národní soutěže.

Kirk Karwoski

Karwoski jako trojbojař je zuřící býk. Tam, kde Ed Coan míří veškeré úsilí na přesné provedení svých cviků, "Kapitán Kirk" zaútočí na činku nespoutanou zuřivostí hurikánu stupně 5. Rané videozáznamy Karwoskiho výkonů ukazují na jedné straně poněkud horší techniku, ale na straně druhé schopnost zvládnout opravdu vysoké váhy pomocí přirozených tělesných dispozic, nespoutaného hněvu a čisté síly vůle. Tato hrubá síla mu umožnila stanovit světový rekord ve dřepu o hodnotě 455 kg (1003 liber) v kategorii do 125 kg. K výbornému dřepu (Kirk dokonce v tréninku dřepl 450 kg dvakrát) přidává mrtvý tah o hodnotě 374 kg a tréninkový bench-press o hodnotě 265 kg. To všechno bez použití současného vybavení, z jehož výhod těží dnešní lifteři. Vedle úctyhodných silových výkonů si Kirk vybudoval obrovskou a hlavně svalnatou téměř 125kg postavu (s množstvím tělesného tuku někde kolem hranice 10 %), se kterou by se téměř nemusel bát postavit na kulturistické pódium.

Lifteři staré doby nikdy nepomýšleli na konec kariéry (pokud nebyli donuceni zraněním) a sám Karwoski nebyl výjimkou. Po osmi letech odmlky se "Kapitán Kirk" vrátil a začal závodit stylem RAW (tedy bez vybavení, jen s opaskem). Jeho výkony byly dřep 375 kg, 210 kg na bench-pressu a mrtvý tah 350 kg. V průběhu závodního pokusu na dřepu si natrhl vnitřní hlavu stehenního svalu pravé nohy, ovšem to mu v žádném případě nezabránilo pokračovat později v mrtvém tahu.

Karwoski se mezitím také začal věnovat sportu z trochu opačné strany. Trénoval množství vycházejících hvězd a i celé národní týmy. Vedle svých encyklopedických znalostí sportu býval také znalcem všech striptýzových klubů v místě konání každých závodů.

Nezapomenutelná historka: Už samotný Karwoského přístup k powerliftingu byl nezapomenutelný. Nejlépe o tom vypovídají jeho vlastní slova: "Většina powerlifterů trpí stejnou nemocí - z nějakého neznámého důvodu se velice rádi poškozujeme, zraňujeme a mučíme s cílem dostat se za hranice mysli a těla. Je to náš duch, který nad tím vším vítězí a veškerý nedostatek rozumu a senzitivity nás žene kupředu a činí nás silnějšími a úspěšnějšími. My všichni jsme zvedali nadoraz a vytrpěli jsme si hodně bolesti a když na to přijde řeč, tak s hrdým úsměvem vyprávíme o tréninku ve čtyřicetistupňovém vedru nebo s natrženým tříslem. Díky bohu, že na tuhle naši nemoc nezabírá žádný lék."