Jarmila Slovenčíková: "Ve velké hloubce nemáte potřebu dýchat."

Jméno:	Jarmila Slovenčíková
Datum narození:	10. 7. 1980
Znamení:	Rak
Bydliště:	Zlín
Sport:	freediving
Úspěchy:	2007 - 5. místo na MS v bazénu v disciplíně DYN (dynamika s ploutvemi) a 5. místo v DNF (dynamika bez ploutví)
	2007 - 1. místo na MS v disciplíně CNF (konstantní váha bez ploutví) a 4. místo v disciplíně CWT (konstantní váha s ploutvemi)
	2008 - 4. místo na MS týmů (J. Oujezdská, B. Ivanská, J. Slovenčíková)
	2009 - 3. místo v hloubkových disciplínách v disciplíně CWT
	2010 - 4. místo na MS týmů (J. Oujezdská, B. Ivanská, J. Slovenčíková)

Plave s rybami a potápí se do hloubek pro běžné smrtelníky neuvěřitelných. Bez přístrojů. A žábry nemá. To jsem podrobným, byť samozřejmě nenápadným pozorováním zjistila. Z šosu jí voda také neodkapává, takže ani k vodnickému cechu ji nelze zařadit, a navzdory tomu, že je občas vídána s velkou ploutví, mořskou pannou taky není, protože, jak uvádějí důvěryhodné zdroje, ploutev je naprosto a dokonale umělá a sundávací. Jarmila Slovenčíková je prostě úplně obyčejný suchozemský tvor, jen má natrénováno. Zkrátka, kdo umí, ten umí.

Vy jste začínala jako plavkyně. Co vás přivedlo k tomu, vyměnit plavání za freediving?

Ona to nebyla tak velká změna, protože já jsem se už od střední školy věnovala ploutvovému plavání a také rychlostnímu potápění. Rychlostní potápění (jedna z disciplín) probíhá v bazénu, kde plavete na tratích 50, 100, 400 a 800 m. Od 100 m se plave s přístrojem a kromě pětimetrového úseku při otočce se nesmíte vynořit nebo proříznout hladinu, což je vlastně u freedivngu stejné, jen při něm nemáte přístroje.

Ve freedivingu si ale musíte vystačit s jedním jediným nádechem. Je tedy předpokladem pro tento sport větší objem plic?

Výkon ve freedivingu vůbec není daný objemem plic. U hloubkových disciplín je hlavně důležité, aby měl člověk dobře průchodnou Eustachovu trubici a nosní i čelní dutiny, jinak by se těžko dostával dolů. Více než polovina výkonu ve freedivingu je mentální záležitostí, takže výhodu má ten, kdo je od přírody víc kliďas.

Přesto i dechová vytrvalost bude důležitá - do jaké míry ji lze natrénovat?

Kdyby se to mělo vzít z odborné stránky, je charakteristika výkonu ve freedivingu podobná vytrvalostnímu běhu na 10 km nebo půlmaratonu. Důležitá je tedy vytrvalost a ta se dá natrénovat.

Jeden nádech, to je veškerý vzduch, který si s sebou nesete. Nebojíte se, že někdy neodhadnete situaci a nebude vám stačit na cestu zpět?

Když jdete do hloubky, je tam tak velký tlak, že parciální tlak kyslíku vám dává pocit, že se nepotřebujete nadechnout. Je vám dobře, i když nedýcháte, a tam se dá jenom těžko odhadnout, jak na tom budete při návratu. Co si můžete dovolit, zjišťujete při tréninku, kdy se postupně dostáváte hloub a hloub jen po několika málo metrech.

Nepřepadne vás v té hloubce někdy strach z té masy vody nad vámi, z dálky, která vás dělí od hladiny a dalšího doušku vzduchu?

Myslím, že strach má trochu každý, někdo víc, někdo míň. Já měla párkrát takový nepříjemný pocit na začátku. Byla jsem zvyklá potápět se v našich podmínkách, kde se potápíte po tmě, takže ani tak nevnímáte prostor kolem vás. Když jsem pak přijela do Egypta, kde se závodilo na otevřeném moři, přišel mi na chvíli děsivý ten obrovský prostor, ta nekonečná masa vody kolem mě i pode mnou… Člověk si připadá strašně malinký. Ale i když máte nějaký stres, musíte ho umět udržet pod kontrolou.

Dokážu si představit, že když se člověk vrací z ponoru, blíží se k hladině a už se opravdu potřebuje nadechnout, může snadno podlehnout panice. Máte nějaké prostředky, jak takové situace zvládnout?

Panika je nejhorší nepřítel freedivingu, takže je velkou výhodou, když se tomuto sportu věnuje psychicky odolný jedinec. Hodně pomůže ale i běžný trénink ve vodě, kde je hlava i tělo vystavované stresu, na který si postupně zvyká. Také využíváme dechová cvičení z jógy a autogenní trénink.

Takže freediving vás rozvíjí po fyzické i psychické stránce…

Ano, člověk se učí pracovat se strachem i se svým vlastním pocitem.

Hodně důležité tedy bude, aby ani trenér nebyl nějaký nervák.

Já nemám trenéra a na freediving jsem trenéra nikdy neměla. Hned od začátku jsem v něm ale dělala velké pokroky díky tomu, že jsem měla dobře zvládnuté plavání.

To ano, od začátku jste lámala jeden rekord za druhým. V kterém roce jste vlastně s freedivingem začala?

Začala jsem na podzim roku 2004 s tím, že jsem v červnu 2005 dělala státnice a před tím ještě diplomku, takže moc času nebylo. Intenzivněji jsem začala trénovat na podzim roku 2005 a v roce 2007 jsem již byla v dynamické apnei s ploutvemi pátá na MS. Bylo to ale částečně dáno i tím, že v té době nebyly výkony tak daleko. Od té doby se posunují mílovými kroky a to, co mi tehdy stačilo na páté místo na světě, by dnes vyneslo nějaké 30 - 40 místo.

Jak vypadá vaše freedivingová příprava?

Na začátku, když jsou závody a vrchol sezóny ještě daleko, trénuji vytrvalost. V létě běhám, bruslím, samozřejmě i plavu, ale jedná se spíš o klasické plavání, při kterém dýchám. Pokud je zima, chodím na běžky, sem tam zařadím posilovnu, protože potřebuji mít silné nohy a břicho na monoploutev. Postupně, jak se blíží sezóna, přidávám víc bazénu a složení tréninku se čím dál víc přiklání k zadržování dechu. To trénuji třeba i při běhu. Mám vyzkoušeno, že dokážu běžet se zadrženým dechem asi minutu a dvacet sekund.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že pro Vás není ani tak limitující dechová výdrž, jako spíš vyrovnání středouší. Mohla byste trochu osvětlit, o co jde?

Aby při potápění nedošlo k poškození organismu, musí být v dutinách stejný tlak, jako ten okolní. Plíce jsou docela pružná tkáň, ty splasknou a tolik jim to nevadí, větším problémem jsou nosní dutiny a střední ucho. Tam pořád potřebujeme nějaký vzduch. Ještě složitější je to v hloubce přes 40 m, kde provádíme takový složitý manévr. Ještě před tím, než se dostaneme do těch 40 metrů nebo k bodu, kdy jsou již plíce stlačené na nulu, vydechneme nějaký vzduch do pusy a tam ho musíme udržet tak, že vědomě zavřeme hrtanovou záklopku. Potom už si musíme až do té největší hloubky vystačit s tím, co máme v puse. A tuto techniku potřebuji ještě zdokonalit.

To tedy musíte trénovat v hloubkách přes 40 metrů. Kde taková místa u nás nacházíte?

Jelikož nemáme moře, je to komplikovanější. Něco se dá trochu natrénovat v lomech, kde je ale také hloubka jen kolem 30 metrů, takže se snažíme vyjíždět ven. Letos jsem měla to štěstí, že se mi podařilo strávit 5 týdnů v Egyptě a potom ještě 3 týdny v Japonsku.

Tak to jste měla možnost pořádně natrénovat! (smích) V jakých disciplínách se ve freedivingu závodí?

Jsou bazénové disciplíny a hloubkové disciplíny. V bazénu se závodí ve statické apnei, kde jde o to vydržet na jeden nádech co nejdéle s obličejem pod vodou. Další disciplíny jsou dynamická apnea s ploutvemi a dynamická apnea bez ploutví. Tam jde o to, doplavat na jeden nádech co nejdál.

A hloubkové disciplíny?

Tam se řadí tři disciplíny a k tomu dvě neoficiální. Ty, ve kterých se závodí oficiálně, to jsou free immersion, tam musíte do hloubky doručkovat po spuštěném laně a zase zpátky. Další dvě disciplíny jsou konstantní váha s ploutvemi a konstantní váha bez ploutví, což znamená, že do té hloubky musíte doplavat a zase se vrátit vlastní silou bez přitahování za lano.

A ty neoficiální disciplíny?

Tam patří no limit a variabilní váha. Při variabilní váze se člověk do hloubky nechá stáhnout závažím a zpět vyručkuje po laně, při no limit opět freedivera dolů stáhne závaží, ale nahoru ho vytáhne vak se vzduchem. Člověk je při těchto disciplínách závislý na technice, ale dostane se do velkých hloubek. Rekord v no limit je teď něco přes 200 m.

Jak to vypadá při oficiálních závodech? Jsou pod vodou potápěči s dýchacími přístroji, kdyby měl někdo problém?

U hloubkových disciplín je to zajištěno jinak, protože pokud by tam byli potápěči s přístrojem, byli by ohroženi dekompresní nemocí a nemohli by ve velké hloubce zůstat moc dlouho. Při závodech nám tedy chodí naproti do těch posledních rizikových 20 metrů dva potápěči, kteří jdou také na nádech. V těch hloubkách se zatím v historii freedivingu nikdy nic nestalo.

To vypadá jako strašně bezpečný sport! (smích)

No, ono se opravdu nic nestalo. Ale pro jistotu jsme připnutí úvazkem k referenčnímu lanu a před závodem nahlašujeme dobu ponoru. Takže oni když vědí, že Slovenčíková by měla být z těch 80 m za 2 min a 30 s zpět, tak pokud není ještě za 3 minuty na dohled, odbrzdí se tzv. counter balast, což je zařízení, které je schopné člověka nahoru vytáhnout rychlostí zhruba 1 metr za sekundu. To znamená, že z 60 metrů by byl člověk na hladině za minutu a nejde tedy o život.

Zažila jste vy osobně při potápění nějaký nepříjemný moment?

Za tu dobu, co freediving dělám, se mi dvakrát při závodech stalo, že jsem měla black out, to znamená, že ztratíte na konci výkonu na pár sekund vědomí. Proto je základním pravidlem freedivingu: Nikdy se nepotápěj sám. Pokud s sebou máte někoho, kdo ví, o co jde, stačí, když vám podrží hlavu nad vodou, protože když ztratíte vědomí, ztratíte kontrolu nad dechem a automaticky začnete dýchat. Dalším rizikem freedivingu je poranění plic, které může nastat v momentě, kdy jsou plíce stlačené na nulu a vy uděláte prudký pohyb, při kterém dojde ke pohybu hrudního koše, ve kterém je v podstatě podtlak. A to je mnohem závažnější problém než black out. Naštěstí se to nestává často.

Netrpí při freedivingu nedostatkem kyslíku mozek?

Mnoho lidí si myslí, že tím, že se často dostáváme do hypoxie, nám odumírají mozkové buňky. Byl ale proveden výzkum, který ukazuje, že z tohoto hlediska jsou na tom nejhůře boxeři, kvůli ránám, které dostávají, a hned za nimi vytrvalostní běžci.

To je zvláštní, měla bych pocit, že právě při vytrvalostním běhu je organismus bohatě zásoben kyslíkem.

Vysvětluje se to tak, že kyslík jde v těle tam, kde je po něm největší poptávka. A u vytrvalostních běhů jde v podstatě o stereotypní pohyb, který není náročný na koordinaci, pokud se tedy neběží v náročném terénu. Takže když člověk běží maratón na silnici, žerou ohromné množství kyslíku svaly a v mozku se možná tak trochu šetří. Zato u nás je to naopak. Nám se při výkonu zpomalí tepová frekvence, sníží se prokrvení svalů i kůže a nejvíce krve, a tedy i kyslíku, jde do mozku a dalších životně důležitých orgánů.

To je velmi zajímavé, ale vraťme se ještě k závodům. Jakého svého úspěchu si ceníte nejvíc?

Vážím si svého prvního závodu a svých dvou pátých míst z roku 2007 z Mariboru. Tam jsem přišla jako nováček, který nikoho neznal, ale který dokázal udělat veliký kus práce, přestože ho nikdo netrénoval. Ten závod mě tehdy stál hodně fyzických i mentálních sil a ukázal mi, že ve mně něco je, jen že se nesmím bát. No a pak si určitě vážím medailí z mistrovství světa.

Určitě jste vodní živel a do vody se s gustem vrháte i mimo trénink a závody. Neměla jste někdy touhu zaplavat si třeba s delfíny?

Tak na delfína jsem zatím ještě nenatrefila, ale když potkám želvu nebo nějakou větší rybu, tak s ní plavu strašně ráda. A to je další z výhod nádechového potápění. Bez přístrojů jste tišší, ryby se vás nebojí a vy tam tak nějak víc patříte. Hodně se mi líbí potápět se ve Slovinsku, kde se začátkem července páří sumci. V tu dobu se nedrží při dně, ale jsou velmi aktivní, plavou v párech nebo ve vláčcích za sebou. Do jednoho takového vláčku jsem se taky zapojila, nosem pěkně za ploutev sumce přede mnou. Když jsem se pak otočila, zjistila jsem, že nejsem v řadě poslední, ale že na té mé velké monoploutví jsou sumci další tři.

Takové zážitky společně se závodními úspěchy jsou skvělou odpovědí na to, proč freediving děláte. Je ještě něco dalšího, čím vás právě tento sport tak uchvátil?

To je dost těžko sdělitelné slovy. Adrenalin v tom ani moc není, to spíš chvíle po vynoření - takové štěstí z toho, že jste. Co se mi ale na freedivingu líbí, je to, že alespoň mne samotnou donutí k maximální koncentrací, kdy na chvíli odfiltruji úplně všechno, ať už se v životě děje cokoliv. Člověk se na ty tři minuty ponoří do sebe a do toho ticha, do prostoru kde není gravitace a všechno funguje úplně jinak.