Váš příběh:
Sparing partner navždy

I když to na první pohled nevypadá, kulturistiku bych bez váhání zařadil mezi moje koníčky. Není to pouze dřina v posilovně, ale také zdravý životní styl s tím spojený. Mně osobně pomohla v těžkých chvílích, které mi život nachystal, a to nejen po fyzické stránce, ale také se mi vrátil elán do života.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Už dlouhou dobu pročítám fórum na Ronnie.cz i jiná fóra o kulturistice, osobní a tréninkové logy čtenářů, příběhy... a tak mi to nedá, abych sem nenapsal ten svůj příběh.

Jen vědět, z které strany začít. Je mi 22 let a mám od svých 17 let diagnostikovanou nevyléčitelnou chorobu s názvem Crohn. Pokud je to některým čtenářům povědomé, možná jste o ní četli na Ronnie.cz v článku s názvem Rozhovor s Michalem Kindredem po Europa Super Show 2007. Jedná se o chronické zánětlivé onemocnění zažívacího traktu. Tato nemoc je poměrně vzácná, statistiky uvádějí, že výskyt Crohnovy nemoci v České republice je 2 - 3 pacienti na 10 000 obyvatel.

A jako každá taková nemoc, tak i tato má u každého pacienta jiný průběh. Já jsem od přírody hubený, těžko přiberu deko tuku, natož svalů. Zvláště poté, co mi tuto nemoc objevili a já musel nasadit doživotní dietu, jsem se musel smířit s nálepkou "2D muže“. Potom, co jsem musel na složitou operaci spojenou s touto nemocí a při tehdejší výšce 180 cm jsem vážil 47 kilo, jsem byl opravdu rád, že jsem rád. Celé dny jsem prospal a měl co dělat, abych ve škole neopakoval ročník. Operace proběhla cca před 5 lety. Až přehnaně důkladně jsem se po ní šetřil, nejel ani na dovolenou, prostě jsem byl vystrašený, co se může stát, kdyby se nemoc zase přihlásila o slovo. Pořádně se totiž neví, co nemoc způsobuje, ani co může znova vyvolat zhoršení stavu, co může způsobit její další vypuknutí, a dokonce ani to, jak ji efektivně léčit. Zánět lze buď uklidnit léky, ale ne vyléčit, nebo přichází na řadu operace, tedy chirurgické odstranění postižené části.

Před 2 roky jsem si ale řekl, že takhle to dál nejde, že se sebou chci něco dělat. A když mě tehdejší velmi dobrý kamarád, shodou náhod trenér v posilovně, viděl, jak chodím shrbený, řekl mi, ať zlehka zase zkusím cvičit, ať aspoň posílím záda a protáhnu se. Začátky byly hrozné, cvičil jsem (a cvičím) stále pod jeho vedením, únava byla hrozná, vždy jsem se po fitku stěží najedl a potom málem usnul u talíře. Používal jsem nejmenší činky a závaží, co se dalo, a i tak se někdy stalo, že mě prázdná osa zavalila jako horníka.

Jak se ale rok s rokem sešel, začal jsem na sobě vidět první výsledky, chuť k jídlu (předtím jsem jen seděl na zadku, tudíž žádný výdej energie) a co mě nejvíc povzbudilo, ohlasy od lidí, že vypadám líp.

Ono mě totiž hrozně naštvalo, když někdo řekl: „Jejda, ty seš ale hubenej.“ Je to věc, která mě štvala každý den při pohledu do zrcadla, takže nepotřebuji, aby na ni ještě někdo ukazoval. Zvláště při mé nemoci, kdy podle doktorových predikcí můžu přibrat cca 1 - 2 kg za rok.

Se svým sparing partnerem - tedy svou nemocí - jsem za poslední dva roky začal nabírat. Ne průběžně, ale "po vlnách". Vždy, jak se aktivita nemoci zklidnila, nějaké to deko jsem přibral. S přibíráním se mi dostávalo více energie, zlepšovala nálada a i výsledky u doktora byly lepší a lepší. Až poslední rok a půl jsem začal tyto přírůstky zaznamenávat a z 50 kg, co jsem měl, když jsem začal cvičit, jsem na současných 68 kg. Zaregistroval jsem i velké svalové přírůstky na jednotlivých partiích. Cvičím dál, v současnosti stagnuji na své váze, ale doufám, že se poprvé v životě podívám za 70kilovou metu. :-) Pro někoho to může být váha k smíchu, ale pro mě je to váha z říše snů.

Cílem tohoto článku nebylo chlubení se a ani to, aby mě někdo litoval, ale třeba se tu najde nějaký takový čtenář se stejným, nebo obdobným problémem, co ho bude štvát jako mě a bude si říkat, že mu cvičení nemůže pomoct. Může, dovolím si tvrdit, že já jsem toho důkazem. Nutno ovšem říct, že sám bych to nedokázal. Tak tímto děkuji mamce a bráchovi za podporu a v neposlední řadě i trenéru Markovi, který mi pomáhal v těžkých začátcích.

Mějte se a bojujte.