Váš příběh: Všechno jde,
když se chce

Nikdy jsem sportu moc neholdovala, ve škole jsem při tělocviku nijak nevynikala a žádný sport mě ani pořádně nebavil. Zkoušela jsem aerobic, kalanetiku atd., ale pořád to nebylo ono. Pak jsem objevila posilování a vše se rázem změnilo. Můj život jako by dostal nový směr, nový impuls. Najednou jsem dělala něco, co mě strašně bavilo, chodila jsem cvičit skoro každý den. Ale dělala jsem jednu velkou chybu - nedodržovala jsem správnou stravu. Jedla jsem, co jsem chtěla a kdy jsem chtěla. A moje tělo se podle toho také začalo měnit - tloustla jsem. Nejdříve jsem se stále uklidňovala, že je to ještě dobré, že ještě nemám tolik kilogramů a podobně. Pak se to ale najednou ve mně zlomilo a já si řekla dost. Přece si donekonečna nebudu kupovat větší a větší velikosti oblečení, už s tím musím něco udělat!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

„No to snad není pravda!“ Tak tohle byla moje slova pokaždé, když jsem se před rokem a půl postavila na váhu a s hrůzou v očích viděla, že opět ukazuje větší číslo. Obličej se mi kulatil čím dál víc, přibývající faldíky na břiše už nešly ani spočítat a veškeré oblečení mi bylo stále těsnější. Rodina ani přátelé mi sice nic neříkali, ale jejich pohledy mluvily za vše. Nelíbila jsem se už ani sama sobě. A to bylo nejhorší.

Důvod mého přibírání na váze jsem však nechápala. Posilovnu jsem navštěvovala už delší dobu, a to skoro každý den. Cvičila jsem poctivě všechny partie pod dohledem přítele, který posiloval již spoustu let. Tenhle sport mě zaujal hned od začátku a hodně mě bavil. Snažila jsem se také jíst zdravě, i když ne vždy se mi to dařilo. Přesto šla moje váha stále nahoru. Kde tedy byla chyba?

Přemýšlení nad příčinou mě stálo ještě pár kil navíc, než jsem si opravdu konečně řekla dost a rozhodla se s tím konečně něco udělat. Bylo léto, přesně polovina července. Já měla po maturitě, před sebou ještě dva měsíce volna, a tudíž spoustu času věnovat se sobě a svému tělu. Vážila jsem 63 kg při 158 cm výšky.

V první řadě bylo nutné sestavit si jídelníček, kde byl stanoven přesný denní příjem energie, sacharidů, bílkovin a tuků. To znamenalo každé jídlo si pečlivě vážit a počítat, kolik daná potravina obsahuje energetických hodnot, abych stanovený limit nepřesáhla. Jedla jsem hlavně kukuřičné lupínky, celozrnné pečivo, müsli tyčinky, rýži, kuřecí maso nebo sóju, tuňáka, nízkotučné jogurty, sýry a tvarohy, hodně ovoce a zeleniny. Po cvičení jsem doplňovala živiny proteinovým koktejlem. Samozřejmě pro mě nesměly existovat sladkosti, bílé pečivo, smažená a tučná jídla a ostatní dobroty. Důležité bylo dodržovat pitný režim - vypít minimálně 2 litry tekutin denně, ovšem žádné sladké limonády a džusy.

Druhým krokem byla úprava tréninku a výrazné zkrácení doby cvičení - na jednu hodinu. V jednom dni jsem odcvičila prsa a triceps, v dalším dni to byly záda a biceps a ve třetím ramena a nohy. Břicho přišlo na řadu obden. Také jsem zařadila jízdu na spiningovém kole, které jsem se předtím skoro vůbec nevěnovala. Veškeré mé ježdění se do té doby odehrávalo jen v pár minutách před cvičením, abych se zahřála, a to bylo vše. Nyní jsem tedy měla po každém tréninku jezdit alespoň dvacet minut a v netréninkové dny jsem na kolo chodila na delší dobu - ze začátku na třicet minut, později na hodinu.

Dalším prostředkem, který mi měl pomoct ve snižování váhy, bylo běhání. Každé ráno hned po probuzení, ještě se zalepenými víčky, jsem si oblékla tepláky, mikinu, nazula botasky a vyrazila. Jelikož moje tělo nebylo na takový druh pohybu zvyklé, ze začátku se mi dařilo uběhnout sotva pár metrů a už jsem nemohla popadnout dech. Ozvala se nepříjemná pichlavá bolest na boku a já musela odpočívat. Ale neodradilo mě to, ba právě naopak. Ráno co ráno jsem opět vybíhala z domu. A moje fyzička se začala zlepšovat každým dnem. Postupně jsem zvládala uběhnout delší a delší úseky i bez dříve nezbytných přestávek.

Jak jsem již zmiňovala, s hubnutím jsem začala v létě. A léto, to je mimo jiné i čas zahradních párty. V letních měsících bylo u nás tradicí pořádat grilování s rodinou nebo přáteli. A to byl nyní trošku problém. Všichni víme, že na takových párty se opéká maso, a to nejen mé povolené kuřecí, jí se samé dobroty a popíjí alkohol. To vše pro mě bylo nemyslitelné. Moji přátelé to nechápali, a tak často říkali: „Přece nám nedáš košem a ochutnáš,“ mávajíce mi před nosem dobře propečenou prorostlou kotletkou či vonící šťavnatou klobásou. Slýchávala jsem také: „Tak si dej, jednou ti to přece nic neudělá.“ Ale já nepodlehla a přesto, že jsem na ty lahůdky měla obrovskou chuť, jsem vydržela. Mým hnacím motorem byla touha dokázat sobě i ostatním, že to zvládnu. Nebylo to snadné, stálo za tím hodně tvrdé práce, trpělivosti a silné vůle. Nepatřím k lidem, co můžou sníst cokoliv a jejich postava je stále perfektní. Já musela dřít dvakrát tolik než ostatní a v jídle nedělat žádné ústupky, pokud jsem chtěla něčeho dosáhnout. Několikrát mě přepadla slabá chvilka a já chtěla s dietou přestat. Honily se mi hlavou myšlenky, že to stejně nemá cenu, že nikdy neshodím a podobně. Ale pokaždé jsem se zase vzchopila a snažila se dál.

A moje úsilí se začalo vyplácet a mě se dařilo. Hubnutí šlo pomalu, ale to bylo dobře. Nechtěla jsem shazovat rychle, protože to by se mi váha mohla zase brzy vrátit zpátky. Výsledky byly čím dál viditelnější. Najednou mi kalhoty, co mě až donedávna tlačily, padaly. Trička, která mě nehezky obepínala, byla nyní volnější. I okolí si toho začalo všímat.

Pokračovala jsem i po prázdninách při studiu vysoké školy. Dojížděla jsem jen do sousedního města, kam cesta vlakem trvala zhruba dvacet minut, takže nebyl problém chodit stále pravidelně cvičit a dodržovat stravu.

V prosinci váha ukázala 53 kg, což znamenalo přesně 10 kg dole. To mi stačilo, víc už jsem shazovat nechtěla. V obličeji jsem se skoro nepoznávala a šatník jsem musela celý obměnit. Vešla jsem se i do věcí, které dávno ležely na dně skříně s tím, že se do nich rozhodně už nikdy nevejdu. Cítila jsem se skvěle a byla šťastná, že se mi to povedlo. Moje píle a odhodlání nevyšly nazmar. Hřály mě obdivné pohledy lidí, slova chvály a zvědavé otázky, jak jsem to dokázala. Všem, co mi nevěřili, spadla čelist a mohli už jen závidět.

Myslím, že na sobě jasně dokazuji, že všechno jde, jen když se člověku opravdu chce. Od mého velkého úspěchu uběhl již rok. Váhu si stále držím, na svojí postavě však musím ještě zapracovat, aby byla podle mých představ. Stravu jsem upravila ještě více. Posilovnu navštěvuji pětkrát v týdnu a stala se mým druhým domovem. Věnuji tomu veškerý volný čas a život bez cvičení si již nedokážu představit. Dodává mi energii, dobrou náladu a rozptýlení z každodenního stereotypu a stresu. Jakmile otevřu dveře fitka, okamžitě ze mě spadnou veškeré starosti a únava. Jediné, co mě trošku mrzí, jsou lidé, kteří nadšení pro posilování nedokážou pochopit. Moji přátelé nechápou, že místo toho, abych s nimi vysedávala po barech, zamířím raději do posilovny. Nebo, že místo abych do časných ranních hodin obrážela diskotéky a opíjela se do němoty, jdu o víkendu v devět hodin spát. Setkávám se s výčitkami, že je mi cvičení přednější než oni, a ptají se, co z toho vlastně mám. Ale naučila jsem se to přecházet, nic jiného mi také nezbývá.

Nyní chci jít za svým dalším cílem a ve cvičení něco dokázat. Pracuji sice v oboru, který je posilování na hony vzdálený, ale časově mě neomezuje a já se tak mohu cvičení dostatečně věnovat. Ráda bych si v budoucnu udělala trenérský kurz a mým největším snem je jednou si otevřít vlastní posilovnu. Čeká mě ještě hodně práce, ale pěvně věřím, že s pevnou vůlí a odhodláním se mi to podaří. Držte mi palce.