Tento článek je velmi starý, informace v něm tedy už nemusí být zdaleka aktuální.
Od Brendy Kelly (přítelkyně Boba Cicherilla):
Ze srdce děkuji všem, kteří v několika minulých dnech vyjadřovali Bobovi podporu a kteří se za něj modlili. V poslední době kolovali nejrůznější zprávy ohledně jeho zdravotního stavu. Zkusím to trochu uvést na pravou míru. Co se vlastně přihodilo? Přicestovali jsme s Bobem na soutěž San Francisco Pro, které se měl zúčastnit. Mimo jeho soutěžní povinnosti jsem spolu oba reprezentovali web Bodybuilding.com a byli k dispozici všem zájemcům na jejich stánku. Bobova forma gradovala, byl přiraven opravdu skvěle - určitě ještě lépe než na nedávné soutěži Arnold Classic. V průběhu 4 týdnů to měla být jeho už 3. soutěž v řadě.
Bobovy problémy začaly už ráno v den soutěže a oba jsem začínali tušit, že je zle. Původně jsme si mysleli, že zkrátka chytl jen nějaký virus, ačkoliv jsme byli pořád spolu a já se cítila naprosto v pořádku. Bob se v takových situacích jen tak rychle nevzdává a už několikrát soutěžil s nějakými fyzickými problémy. Nejhorší bylo, že měl potřebu zvracet, trpěl tím tak jeho žaludek a důsledkem bylo jeho viditelné stažení a nevypadalo to vůbec dobře. Byl velmi bledý a velmi tím trpěl. Na povinný předsoutěžní sraz závodníků jsme dorazili jen 15 minut před limitem.
Boba jsme natřeli barvou a pomalu se přesouval na soutěžní pódium. Když si to zpětně uvědomuji, tak mám i teď hrůzu z toho, co se mohlo stát, že se tam mohl někde vyvrátit, protože se cítil opravdu velmi špatně. Nijak jeho stavu nenahrávala teplota vzduchu, která v hale panovala - ačkoliv by za normálních podmínek měl být vzduch příjemně chladný, nepochopitelně byla klimatizace nastavena na teplý vzduch a ze závodníků v jednom kuse lilo. Bob v průběhu soutěže svou veškerou energii, která mu ještě zůstala, šetřil na jednotlivá vyvolávání. Ačkoliv byl na pokraji svých sil a mezi vyvoláváními odpočíval v sedě, nedal na sobě nijak najevo, že je na tom tak fyzicky špatně.
Po těchto porovnáváních hned spěchal dozadu do zákulisí a bezvládně se svalil na masážní stůl, který tam byl pro závodníky připraven. Okamžitě jsme do něj nasoukali alespoň pár doušků tekutin, aby se vzchopil. Šéf profi-divize Wayne DeMillia okamžitě zavolal doktora, aby Boba prohlédl. Když ho lékař viděl, tak jej neprodleně odvezl do nemocnice. Jela jsem s ním. Boba odváželi v "plné kulturistické polní" - naolejovaného a ještě v soutěžních plavkách.
V nemocnici ho napojili na všemožné hadičky vedoucí do všemožných tělesných dutin (ano... tam taky) a monitorovali jej. Doktor sdělil, že hodnota draslíku byla v jeho těle tak vysoká, že by okamžitě mohla způsobit zástavu srdce. Bobovo tělo byla naprosto dehydrované a jeho celková ztráta tělesných tekutin měla za příčinu selhání ledvin. Lékaři okamžitě zahájili veškeré postupy, aby Boba stabilizovali. Bylo to celé velmi děsivé. Na těchto přístrojích byl zapojen a monitorován 2 dny, poté byl jeho stav stabilizován a byl převezen z intenzivní péče na normální pokoj. V úterý jej už doktor pustil do domácího léčení a tak jsme okamžitě odletěli domů do Los Angeles.
Po celou dobu jsem zůstávala při něm. V hotelu, ve kterém jsme byli před soutěží ubytováni jsem po jeho odvozu do nemocnice rychle sbalila naše věci a přestěhovala do jiného hotelu, který byl nemocnici blíže. Většinu času jsem se však snažila být co nejblíže jemu. Personál byl velmi vstřícný a nechal mě u Boba i mimo návštěvní hodiny - dokonce jsem tam mohla i spát. Alespoň jsme si zažili legraci - když už mu bylo lépe, tak jsme se přes noc vměstnali na jedno lůžko. Sestry se k nám oběma chovali velmi mile, když byl čas k jídlu, tak si Bob dával dvojité porce, samozřejmě skladba jídla byla nahony vzdálena kulturistické stravě, ale pizza je prostě pizza. Takže jsme jedli a sledovali televizi, zatímco většina zdravotnického personálu po očku pokukovala po Bobovi, protože naolejovaného kulturistu v závodní formě ležícího v nemocničním lůžku asi nikdy neviděli. A naolejovaný opravdu byl, protože neměl ani možnost se osprchovat. Prostěradla a celé povlečení vzalo tímto za své a často se muselo měnit. Alespoň provizorně jsem Boba čistila v posteli a vlastně ani nevím, jestli byly sestřičky rády, že někdo dělá jejich práci anebo byly trochu zklamané. Stále obdivovaly Bobovo tělo, vyjadřovali mu sympatie a v jednom kuse si chtěli "sáhnout". Činily tak dokonce i na intenzivní péči - a všichni z toho měli legraci. Před opuštěním nemocnice si Bob konečně mohl vychutnat sprchu a tím naše soutěž "San Francisco Pro" skončila.
Nejlepší zprávu jsme ale slyšeli až při odjezdu z nemocnice a sice, že žádných zdravotních následků se nemusíme obávat a to jsme si opravdu velmi oddychli.
Brenda Kelly
