Váš příběh: V osmnácti
jsem vážila 85 kilo

Vím, co to znamená držet dietu. Brr, je to šílené! Člověka bolí žaludek, necítí se dobře. Až s lety jsem přišla na to, že když si zacvičím a sladkosti vyměním za zdravou stravu, kuřecí maso, bílkoviny, stačí se trochu omezit a jde to snáz. Ještě na gymnáziu jsem netušila, že je možné hubnout a zároveň se cítit dobře. Jasně, že člověk vždycky může ulítnout, ale doufám, že už nikdy v životě nebudu vážit tolik, jako když jsem maturovala.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

Když jsem nastoupila ve svých čtrnácti letech na čtyřleté gymnázium, měla jsem krásných 55 kilo. Přesto jsem nebyla spokojená. S malým zadkem, velkými rameny, nohy taky neměly takový tvar, jaký bych si představovala. Mám spíš silnější konstituci a pomalejší metabolismus, ale zpětně mohu říct, že tehdy jsem byla hubená. Jenomže mi to nestačilo, a tak jsem začala blbnout.

Zkoušela jsem „jednodruhové“ dny. Jeden den jen hrachovou kaši, druhý den je kysané zelí, třetí den jen müsli tyčinky (pět kusů za den a víc ani ň), pak jsem objevila tukožroutskou polévku a řadu dalších šíleností. Ve škole jsem se styděla jíst, protože když jsem „tak tlustá“, co by si o mně spolužáci pomysleli, kdyby mě ještě viděli jíst. Tak jsem vynechala i svačiny a lístky na oběd jsem dávala věčně hladovému spolužákovi. Ještě že to maminka neví… :) Výsledek byl ten, že vždy, když jsem „diety“ přehnala, onemocněla jsem.

Vždycky jsem byla na sebe dost přísná a chtěla jsem mít co nejlepší výsledky. A tak jsem se učila a učila. Ve škole o přestávkách, ráno jsem vstávala v pět, a když jsem přišla ze školy, zase jsem se jen učila. Jenomže nejsem moc studijní typ, tak jsem měla dvojky, i nějakou tu trojku. Naše gymnázium patří mezi jedno z nejnáročnějších. A nějak postupně jsem zapomněla dávat pozor na to, co jím, resp. nehýbala jsem se a většinu denního příjmu jsem měla večer. Celodenní hladovění jsem pak doháněla piškoty s nugetou a podobnými laskominami… Koneckonců při kávě a čokoládě se lépe učí, ne? :) Co na tom, že piju kávu večer, aspoň při učení neusnu…

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Já si to začala uvědomovat ale až kolem maturity. To jsou ještě větší stresy a člověk holt sladké potřebuje. Mimochodem dodnes, a to už jsem dvanáct let po maturitě, se mi zdají sny, že dělám brzy zkoušky a ještě jsem se nezačala učit a že nemám šanci to stihnout. Vrcholem toho všeho bylo, když mi jedna profesorka řekla: "Karolíno, netloustněte nám!" A na ulici šli kolem mě dva mladíci a jeden pronesl: „Ta má ale buzny!“ Ne, takhle to přece nemohu nechat!

A tak jsem začala s hubnutím a cvičením. Přesně o svaťáku. Naplánovala jsem si vždy třičtvrtě hodiny učení a patnáct minut cvičení. Jedla jsem jen bílkoviny a zeleninu. V den maturity jsem tak měla o pět kilo méně. Pořád to ale bylo osmdesát kilo! Bráška tehdy objevil časopis Muscle&Fitness. A tak jsme se do toho opřeli spolu. Nejdřív jsme cvičili doma, s PET lahvemi naplněnými vodou, pak jsme přitvrdili a pořídili si činky. A nakonec jsme se spolu vydali do posilovny. Byl to opravdu zvláštní pocit. V místnosti plné prazvláštních přístrojů. Báli jsme se, že tam budeme lidem pro smích, že tam chodí jenom namakanci a že my tam nemáme co dělat. Ale při první návštěvě jsme tam byli úplně sami, jen milá paní u obsluhy, která nám všechno vysvětlila a ukázala. Druhý, třetí i čtvrtý den jsme se ani nehnuli… a pátý den jsme tam byli zas. Možná to zní divně, ale zamilovali jsme si tu „vůni“ činek a potu. A časem jsme zjistili, že tam chodí lidé stejní jako my, že se nemusíme stydět a že si tam každý hledí svého, případně je ochoten vám pomoct, když si nevíte rady - třeba sundat třista kilo kotoučů z legpressu, které tam někdo před vámi zapomněl a vás by tahle váha nejspíš zatlačila do země… a že se tam všichni zdraví a tykají si a že to nejsou žádní drsňáci, ale vlastně moc milí lidé, kteří možná měli před nějakou dobou stejnou starost jako vy, nebo se sem prostě chodí odreagovat z práce.

Postupně jsem se zaměřila i na jídelníček. Bylo to všechno spíš v pohodě, než abych se snažila co nejrychleji co nejvíce zhubnout, protože s tím jsem měla špatné zkušenosti. Kila se sice hýbala pomaleji, ale - a to jsem postupně zjišťovala - místo tuků mi přibývaly svaly. A ty jsou, jak je známo, těžší než tuk. Vlastně ani nevím, jak dlouho to trvalo, možná dva, tři roky… ale dotáhla jsem to na dvaašedesát. Vymyslela jsem si speciální „kruháč“. Běhala jsem od stroje ke stroji, až se někteří smáli, že dělám „aerobik“ mezi činkami. Byl to moc příjemný pocit, takhle si máknout. Jednou za týden jsem chodila do posilovny a další dny jsem cvičila doma. Tehdy jsem nastoupila do práce, která mi umožňovala jít si zacvičit kdykoliv, protože jsem měla volnou pracovní dobu. Prostě paráda! Dopoledne jsem chodila plavat, takže bazén jsem měla skoro pro sebe.

A protože nejsem žádný troškař, přidávala jsem váhy. Na legpress, ten jsem měla nejradši, pětasedmdesát a pak i sto kilo, a když jsem zkoušela maximum, utáhla jsem i dvěstě. Teď je mi třicet a po dětech cítím, že je metabolismus zas o něco pomalejší a dá víc práce udržet se. Už ale vím, jaké dietní chyby dělat nebudu, protože se to prostě nevyplatí. A přestože nejsem úplně se svou váhou spokojená, doufám, že už nikdy nebudu mít tolik, kolik jsem měla ve svých osmnácti letech. Mimochodem jen těsně před porodem jsem vážila téměř tolik jako tehdy. Teoreticky vím, co dělat, abych byla se sebou spokojená. Teď už jen mít na to čas a pevnou vůli.

Mimochodem, poradím vám, na jakých laskominách ujíždím teď. Vynikající je rybičková „pomazánka“. Sardinky ve vlastní šťávě smíchám s polovinou netučného tvarohu. Ani ji nemusím mazat. Prostě k ní přikusuji mrkev a ledový salát. Nebo „omeleta“ z bílků a ananasového kompotu, ta zažene chuť na sladké. Když je nejhůř, dám si trošku rozinek a sušených banánů. Mimochodem, z proteinového koktejlu a tvarohu se dá taky upéct skvělý proteinový moučník. Chce to jen odvahu a trošku fantazie. Klasický tvaroh s ananasovým kompotem nebo s Grankem, to je taky lahůdka, lepší než čokoláda. :)