Váš příběh: Syn mi
ukázal správnou cestu

Sport mi nikdy nebyl cizí. Celý život jsem byl vojákem z povolání a pohybu jsem měl dostatek. Pak jsem však odešel do výslužby a musím přiznat, zlenivěl jsem. Místo chůze pěšky vození se autem, kilečka za kilečky přibývala, až z toho byla pořádná nadváha. Loni na jaře jsem se na sebe už nemohl ani podívat. Když přišel syn na návštěvu a řekl mi, že se ho můj známý zeptal, jak se má táta, co se s ním stalo, že tak přibral, bylo mi hrozně trapně. Styděl jsem se. Rozhodl jsem se, že s tím musím něco udělat!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

Víte, celý život jsem se stravoval nepravidelně. Ke snídani kafe a něco lehkého, pak oběd a doma vydatná večeře. Tři jídla denně…

Ale měl jsem v práci hodně pohybu, tak se to zase tak moc na váze neprojevovalo, léta jsem si držel hmotnost kolem 100 kg na mých 180 cm výšky. Jenže během pár let jsem nabral dalších 25 kilo. :( Nepravidelná strava s vysokým obsahem tuků se změnila na pravidelnou. Jedl jsem hodně, víckrát denně a přestal jsem se hýbat. Cítil jsem se zle, zadýchával jsem se při chůzi do schodů, nesnášel jsem letní vedra. Místo toho, abych vyrazil někam k vodě zaplavat si, chodil jsem na pivo a málokdy zůstalo jen u jednoho. Deset desítek a neměl jsem dost… Žaludek jsem měl čím dál tím víc roztahanější, jak se říká, jídlo by do mě mohli lopatou házet. Lezlo to i do peněz, zjistil jsem, že koncem měsíce už nemůžu vyjít a musel jsem si půjčovat. Prostě jsem podlehl, a když už jsem neměl na to, co jsem měl rád, začal jsem si kupovat levné salámy. :(

S kouřením jsem skoncoval před 26 lety. Ze dne na den - měl jsem pevnou vůli zatočit s neřestí! Ale teď… ptal jsem se sám sebe, co se se mnou stalo? Když jsem měl večer hlad, nebyl pro mě problém sníst 750 g hranolek, 400 g eidamu a ještě si dát nanuk nebo dvě čokolády jako dezert. Pak jsem spokojeně ležel a usínal u telky…

Dneska pokračuji úspěšně v hubnutí, a když se ohlédnu za minulými měsíci, tak si říkám, jak jsem jen mohl takhle žít… Kdyby mě syn do cvičení nedokopal, tak bych asi dál lenivěl a byl by ze mě tlouštík! Dovedl mě na stránky Ronnie.cz a dal mi za úkol nastudovat články o výživě. Upravil mi jídelníček. Když jsem poprvé na snídani okusil ovesné vločky, měl jsem chuť se vším praštit! Nechtěl jsem je pozřít… fuuj, ovesná kaše zalitá horkým čajem!

Syn mi to malinko „zpříjemnil“, přidal mi do ní pár kousků hořké čokolády. Dneska, světe, div se, chutnají mi a snídani bez ovesných vloček si již nedovedu představit! Lhal bych, dovedu, každý den je na snídani nemívám, někdy si ukuchtím vaječnou omeletu.

Začátky byly kruté a bolavé, musel jsem se rozloučit s gulášem, sladkostmi, uzeninami a salámy. Ale s přechodem na jiné jídlo jsem problémy neměl, na vojně jsme jedli ledacos. Začal jsem se konečně stravovat zdravě: krůtí a kuřecí maso, ryby (candát, keta losos, filé z aljašské tresky, pstruh, okouník), libové hovězí, jako přílohy brambory nebo rýži, hodně zeleniny. Zakoupil jsem si kvalitní syrovátkový protein, který si dávám většinou dopoledne nebo odpoledne, a omega 3 mastné kyseliny, které užívám každý den ráno před snídaní. Moje znalosti výživy byly vskutku chabé. Neměl jsem ponětí o metabolismu bílkovin, sacharidů a tuků. Nevěděl jsem, že v luštěninách chybí aminokyselina methionin a v pečivu nebo v rýži je zase málo lysinu. Snad na mě nebudete hledět jako na hlupáka, když přiznám, že jsem ani nevěděl, co to ty aminokyseliny vlastně jsou!

Syn chodí do posilky pravidelně, jezdí na kole, na lyžích, na bruslích, občas si chodí zaběhat nebo zatrénovat rychlou chůzi do kopců. Navrhnul mi, abych začal chodit s ním. Vždycky, když měl volný den nebo netrénoval dvoufázově, zašel se mnou do lesa. Zprvu jsem měl pocit, že mám náběh na infarkt, zjistil jsem, že se musím každých 500 metrů zastavit a vydýchat, jinak to nešlo. Při chůzi do kopců ze mě tekly potoky potu, doma jsem ze sebe nemohl sundat ani tričko. Bylo mi k pláči, když mě předběhl starý děda, který si to švihal do kopce jako mladík. O to víc mě svědomí hryzalo a vyburcovalo mě začít se sebou konečně něco dělat! Za první dva týdny jsem měl dole čtyři kila, za měsíc šest a během tří měsíců jsem se dostal ze 125 na 113 kg! A chci v hubnutí pokračovat dál, dostat se až na stovku (váha, kterou jsem měl předtím), začít chodít více do fitka, shodit pivní pupek a zpevnit postavu.

Menší porce jídla několikrát denně, ne se přes den odbývat a pak se večer nadlábnout k prasknutí! Musím se přiznat, to druhé se mi ještě stoprocentně dodržovat nedaří, občas ujedu, ale o to víc pak máknu! Jsem pořád při těle, a když se na sebe podívám do zrcadla, pohled to věru moc příjemný není. Ale cítím se líp, „lehčeji“. Líp se mi dýchá, už pro mě není problém vyjet na delší projíždku na kole nebo se projít lesem hřebenovkou. Už jen pro krásy přírody stojí za to zvednout zadek, nesedět doma a hýbat se!

Na závěr se musím pochlubit, v létě jsem se odvážil vyškrábat na Gerlach. Měl jsem obavy, že to nezvládnu, i horský vůdce si mě změřil nevěřícným pohledem a z jeho tváře se dalo přečíst „co ten tu proboha dělá?“ Myslel jsem si, že to v polovině túry vzdám, ale zatnul jsem zuby a říkal si: „Vydržaj pioněr, tohle musíš zvládnout, i kdybys tam měl zkolabovat.“ A povedlo se, zdolal jsem nejvyšší horu Tater. :)

Teď už věřím, že v úsilí vytrvám a budu moct časem přidat do svého profilu fotky, na které bude hezčí pohled. Všem čtenářům Ronnie.cz přeji pevnou vůli v tréninku a při překonávání překážek, ať už hubnou, nebo touží po svalových přírůstcích.