Toto je komerční sdělení, Ronnie.cz není jeho autorem.
text: JOE WUEBBEN
foto: ART BREWER
Je tomu šestnáct let, co se Nate Marquardt oficiálně stal bojovníkem. Na střední škole se pokoušel dostat do školního basketbalového týmu, ovšem s výškou 153 cm a se 45 kg živé váhy - tedy typické nedochůdče - neměl zrovna na růžích ustláno... „Košíková mě opravdu bavila a byl jsem v ní docela dobrý,“ vzpomíná Marquardt. „Znal jsem hochy, kteří hráli za tým a myslím, že jsem byl lepší než někteří z nich. Přesto mě do družstva nevzali. Cítil jsem se diskriminován kvůli své menší postavě a tohle jednání mě odradilo od všech kolektivních sportů. Tenkrát jsem začal s bojovými uměními a brzy jsem si je zamiloval.“
V té době mu bylo 15 a skutečnost, že s výukou bojových sportů začal až v tomto věku, bývá často poněkud přehlížena. Na fotografiích z dětství je Nate většinou zachycen, jak si navléká boxerské rukavice. Sám o sobě tvrdí, že uvnitř chtěl být vždy bojovníkem. K tomu, aby definitivně zamířil na žíněnku či do ringu, prý nejprve potřeboval frustrující zkušenost z košíkové...
„Když vzpomínám, jaký jsem byl jako pětiletý, vybaví se mi houževnatost a také agresivita - tedy svým způsobem mentalita rváče,“ říká Nate, rodák z Landeru v americkém Wyomingu. Věří, že nesnadné dětství přispělo k tomu, že tíhl k příležitostným školním rvačkám - byla to reakce na to, když se mu větší děti posmívaly. „Měl jsem problém zvládat vztek,“ připouští. „Manželství mých rodičů nebylo zrovna ideální; nakonec se rozešli a leccos se pak ještě zhoršilo. Neříkám, že jsem měl špatné dětství, nebylo to však vždy snadné. Myslím, že z toho období pochází hodně z mé rváčské mentality. Celé je to z velké části právě o psychice. Je hodně fyzicky dobře disponovaných chlápků, z nichž ovšem nikdy nebudou dobří bijci - jednoduše to nemají v hlavě. Být bojovníkem, to chce zcela specifický typ člověka.“
Lze tedy říci, že Marquardt rozvíjel psychické vlastnosti rváče dávno před tím, než začal pilovat fyzické dovednosti. A je to tak zřejmě dobře. „To opravdu není něco, co se dá naučit v pětadvaceti,“ říká. Nakonec se však chytlo také jeho tělo a dnes je z něj 183 cm měřící 84kilová šlachovitá „střední váha“ UFC (Ultimate Fighting Championship: americká organizace zastřešující smíšená bojová umění neboli MMA [Mixed Martial Arts] - pozn. red.), kterou charismatický hlasatel Bruce Buffer před začátkem zápasu barytonem ohlašuje jako Nate „The Great“ (skvělý, úžasný - pozn. red.) Marquardt.
Ve 31 letech má za sebou 40 profesionálních zápasů, z toho 11 v UFC, kde zápasí od roku 2005, a téměř všechny ostatní pak v japonské organizaci Pancrase. V UFC Nate prohrál pouze třikrát. Poprvé v roce 2007 technickým knokautem s pravděpodobně nejlepším bojovníkem světa vzhledem k tělesné váze, Brazilcem Andersonem Silvou, se kterým ovšem dychtí po odvetě. Druhá prohra - tentokrát na body - přišla v roce 2008 v souboji s jiným Brazilcem, Thaletem Leitesem. Nicméně, kdybyste je oba viděli po zápase, jen stěží byste Marquardta označili za poraženého. Do třetice Nateovi nevyšel jeho zatím poslední duel letos v únoru, kdy jednomyslným verdiktem rozhodčích podlehl svému krajanovi Chaelovi Sonnenovi.
Nate Marquardt je držitelem černého pásu v brazilském jiu-jitsu, dlouho se věnuje kickboxu, vypracoval se rovněž na výtečného boxera. Stejnou měrou jako technické dovednosti a fyzická kondice se však pod jeho úspěchy v kleci podepsala také jistá řekněme „nehmotná aktiva“. Jejich názornou ukázku Marquardt poskytl během několika posledních zápasů a sám je vnímá jako surovou emoci - tedy to, proč je mnohými označován za rozeného bojovníka. Třeba ve vítězném zápasu proti Wilsonovi Gouveiovi na turnaji UFC 95 loni v únoru Nate napálil soupeřovu hlavu naskočeným kolenem, načež ho promptně zasypal palbou úderů a vysokých kopů. Intenzita jeho útoků ukončila zápas předčasně ve třetím kole technickým k.o. a Marquardtovi vynesla časnou kandidaturu na knokaut roku. Ve zmiňovaném zápase s Leitesem Marquardt také jasně vedl a zápas pro něj mohl snadno skončit vítězstvím, nebýt bodové penalizace ve druhém kole za nepovolený kop kolenem a stejně tak ve třetím za ránu loktem do Leitesova temene. Leites tak sice zvítězil na body, ovšem až poté, co vytrpěl drtivý nápor Marquardtovy vrozené agrese.
„Když sázíte chlápkovi ránu za ránou, dá se to dělat velmi technicky,“ vysvětluje Nate. „Současně však také můžete myslet na to, že mu chcete rozbít obličej a co nejošklivěji ho zranit. Tím se zřejmě liší rozený rváč od technika. Lze však být obojím: v tělocvičně jste technik, jakmile však vlezete do ringu, jednoduše přepnete. Pak se již nezaměřujete jen na přesné provedení úderů, ale také na to, jak svého soupeře zranit. Já měl tohle v sobě odjakživa.“
Celý článek přibližující Marquardtovu sportovní kariéru a nabízející ukázky z jeho tréninku najdete v aktuálním (7/2010) čísle měsíčníku MUSCLE&FITNESS.
Toto je pouze část textu. Kompletní článek najdete v aktuálním čísle (7/2010) časopisu MUSCLE&FITNESS.
Článek v plném znění naleznete
v Muscle&Fitness 7/2010, který zakoupíte v novinových stáncích nebo zde.
