Váš příběh: V zajetí železa

Jmenuji se Tomáš, pocházím z Ústí nad Labem, kde žiji a pracuji, a zdravím všechny návštěvníky těchto stránek. Připravil jsem si pro Vás můj vlastní příběh a jsem rád, že se o něj s Vámi mohu díky Ronnie.cz podělit. Tak se pohodlně usaďte ve svých křeslech, pravou ruku nechte spočinout na myši, oči na obrazovce před Vámi a pozorně čtěte tyto řádky. Pevně věřím, že se Vám budou líbit...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

---

Přede dveřmi mě vítá hlasitá hudba a hrůzostrašný křik, který se střídá s řinčením železa. Podívám se na otce, on se podívá na mě a za povzbudivých slov „Tak jdeme!“ mě přivádí na scestí. Vcházím do dlouhé protáhlé místnosti, cítím zápach potu, srdce mi buší, jako kdyby chtělo každou chvíli ven z mého propadlého hrudníku, a i když si to nepřipouštím, třesou se mi kolena. Po pravé straně je bar, za ním stojí starší muž, který jako by svým pohledem naznačoval „Co ten tady dělá?“ Po levé straně už je jen železo a pár chlapů, kteří jím snad byli odkojeni. Otec přátelsky pozdraví a já ze sebe vysoukám polohlasně: „Dobrý den.“ Oči cvičenců spočinou na mně a já mám chuť otočit se a jít domů, vím, že se s nimi nemohu měřit ani za sto let, ale jejich těla mě fascinují. Oni ví, co znamená slovo respekt, a já jsem tady proto, abych se s ním také seznámil.

Můj důvod prvního vstupu do posilovny by se tedy zdál být zřejmý, ale není to až tak jednoduché. Už jako malé dítě jsem vzhlížel k silným lidem, miloval jsem báje o statném Herkulovi a obdivoval hrdiny klasických akčních filmů, ale byl jsem jen kluk o hlavu menší než většina vrstevníků. Mohl si na mě dovolit prakticky kdokoli, a i když se mě to velice dotýkalo, nemohl jsem s tím nic dělat - prozatím. Tajně jsem toužil být velký, mít svaly, uznání v očích starších kluků a věděl jsem, že toho jednou dosáhnu.

Bohužel jsem někde zaslechl, že posilování zastavuje růst těla, což pro mě bylo nepřípustné, chtěl jsem být vysoký, a tak jsem začátek mé nové proměny neustále odkládal s ohledy na momentální výšku. Když se mi v sedmnácti letech povedlo překonat pomyslnou bariéru 180 cm, uvědomil jsem si, že nastala ta pravá chvíle. Začal jsem doma s drtivými sériemi kliků, zkracovaček na břišní svaly a naivně si myslel, že za pár měsíců dosáhnu své vysněné postavy. Cvičil jsem poctivě, ale bezmyšlenkovitě. Do posilovny jsem chodit chtěl, ale styděl jsem se za svou postavu (při mé výšce jsem vážil pouhých 68 kg), až nastal velký zlom, a to nejen v posilování, ale i v mém osobním životě.

Po téměř 14 letech jsem se začal opět stýkat se svým biologickým otcem, který měl v mých očích dokonalé tělo. Od matky se dozvěděl, že se snažím posilovat, a tak mi nabídl, že mě bude brát s sebou do posilovny. Byla to skvělá příležitost, jak se s otcem vzájemně poznat a ještě si u toho zlepšovat postavu. Táta měl nějaké vědomosti o posilování, však také jeho mohutná ramena hovořila za vše, ale nevěděl vůbec nic o výživě. Po cvičení mě brával na pivo s tím, že jsou v něm proteiny.

Tréninky však byly pravidelné a mé tělo začalo konečně nepatrně reagovat na zvedání železa. Za několik měsíců jsem zesílil a trochu zmohutněl. Vzpomínám si, kdy na mou začínající proměnu poprvé reagovalo okolí. Byl to naprosto úžasný pocit a bylo to pro mě něco nového. V jediném dni jsem se zbavil nálepky třídního outsidera a poprvé poznal, co to znamená mít respekt. Oblékl jsem se do tílka, a když mě tak spolužáci viděli, nemohli uvěřit svým očím. Najednou jsem byl ve středu zájmu všech. Ten zakřiknutý hubený kluk byl najednou někdo. Bombardovali mě otázkami, neustále vyžadovali zatínání mých bicepsů a chtěli si se mnou poměřovat sílu. Pro mě to byla další motivace k tréninku. Chtěl jsem být nejsilnější z celé třídy a co víc, možná z celé školy. Trénoval jsem jako o život, bohužel špatně. Veškerou svou energii jsem soustředil převážně na mé výstavní partie, které rostly na úkor ostatních. Neměl jsem tenkrát ani páru o tom, co to znamená svalová vyváženost a dál bombardoval bicepsy nekonečnými sériemi.

Zvrat nastal přibližně po roce cvičení, kdy můj otec přestal s posilováním. Chtěl jsem pokračovat dál, ale neměl jsem s kým a samotného mě to nebavilo. Chyběla mi vůle a bylo mi líto tvrdě vydělaných peněz, které by měly padnout za posilovnu. Rozhodl jsem se tedy pro přestávku. Ta trvala celý jeden rok. Nedokázal jsem se ovšem posilování vzdát nadobro, dál jsem protahoval tělo v domácích podmínkách, tak mé tvrdě „vydřené bicepsy“ nezaznamenaly žádného úbytku. Za rok jsem navíc nashromáždil potřebné informace jak o cvičení, tak o stravování.

Škola skončila a já si našel rychle práci. Tentokrát jsem se nemusel učit, peněz jsem měl dostatek a s novými vědomostmi jsem se mohl vrhnout do kvalitních tréninků. Při cvičení jsem vzpomínal na své začátky a s úsměvem na rtech napravoval své chyby. Tréninky v té době byly zničující. Cvičil jsem 5x týdně a můj den byl rozdělený pouze na práci, cvičení, jídlo a spánek. Překonával jsem své silové limity a pokoušel se z každého dalšího tréninku vyždímat víc a víc. Mé tělo reagovalo úžasně a já si zvedání železa zamiloval. Už při odchodu z posilovny jsem se těšil, až druhý den opět uchopím chladnou osu činky, pevně ji stisknu a začnu pumpovat krev do svalů. Byl jsem na vrcholu a nemínil jsem z něj slézt. Svaly rostly a já už nepatřil mezi hubené kluky, kteří se báli promluvit. Najednou jsem se mohl měřit s kýmkoli, kdo do posilovny zavítal. Mnoho začínajících i pokročilých cvičenců na mě hledělo s úctou a já se jejich pohledů nemohl nabažit. Věděl jsem, že mě sledují a věnoval jim několik póz před zrcadlem. Mé tělo bylo vše a já dokonce uvažoval o účasti na kondičních či juniorských soutěžích.

Tohle období znamenalo můj vytoužený respekt, získal jsem ho tvrdou a poctivou dřinou v posilovně. Ze svých původních 68 kg jsem přibral na 94 kg a stále se přibližoval vytoužené stovce. Ale byl tu jeden problém. Uvědomil jsem si, že můj život je nudný. Hnal jsem se slepě za hmotou, přizpůsobil svůj život cvičení. Jako kdyby neexistovalo nic jiného. Byl jsem osamělý a uvězněný ve svém vlastním světě za hradbou vystavěnou z kotoučů. Měsíc jsem se utápěl v depresích, nejedl a hodně zhubnul. Chtělo to změnu a já ji přijal. Našel jsem v sobě obrovskou chuť do tréninku, ale tentokrát jsem cvičil pro radost, nikam jsem se nehnal. Chtěl jsem si udržet a vyrýsovat svaly, které mi zbyly, a zastavil se na nějakých 85 kg. Od té doby pro mě bylo cvičení něčím novým. Nastudoval jsem další a další literaturu, abych mohl co nejefektivněji využít nabyté vědomosti k tvarování své postavy. Zaměřil jsem se na slabiny, na správný jídelníček a na mnoho dalších věcí. Už mi nešlo o to, aby má váha ukazovala co nejvyšší číslo, chtěl jsem postavu, na které bude vidět vynaložená dřina, ale která bude zároveň přijatelná pro okolí.

Této postavy jsem skutečně dosáhl, ale pro její udržení je potřeba pravidelný a poctivý trénink. Bohužel následoval pád. Po návštěvě doktorky a několika následných odběrech krve jsem se dozvěděl o vrozené jaterní vadě, kvůli které mám nebezpečně zvýšené jaterní hodnoty. Bylo mi doporučeno vzdát se tréninku v posilovně a držet striktní diety. Ale copak to jde? Pro člověka, který strávil posledních pět let zvedáním železa, který miluje neskutečnou dřinu, pot ve tváři, řinčení činek, chlad železné osy, úžasný pocit napumpování…

Vím, že se posilování nikdy nevzdám, nedokážu to. Je to můj životní styl, a i když jsem cvičení drasticky omezil, vždy bude mít v mém životě pevné místo. Chtěl bych předat své zkušenosti dál a přijímat nové, chtěl bych pomáhat s formováním postavy lidem, kteří touží po změně, a tak mám nový cíl. Být osobním trenérem a já věřím, že jím budu.

---

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.