Váš příběh:
Žít, to opravdu chci

Jsem rád za každou novou zkušenost, nebojím se experimentovat a svou cestu si vždy najdu a prosadím. Chci v životě něčeho dosáhnout, sice ještě nevím čeho, ale vím, že ve správný čas to vědět budu. :)

Jmenuji se Stanislav, je mi 19 let a donedávna byla mou zálibou cesta k převisům, ale s tím je konec, pustil jsem se na nelehkou cestu za snem, tím, jak bych chtěl vypadat. Zde je můj příběh "Poslední střípek temného skla se roztříštil o zem a já konečně viděl".

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov "váš příběh" do našeho vyhledávače.

Také často koukáte do zrcadla? Sledujete, jak na tom jste? Představujete si, jak byste na tom mohli být? Ale znáte i ten pocit, kdy se podíváte do zrcadla a řeknete si, že to ještě není tak hrozné? S postupem času již ten pohled není úsměvný, ale spíše bezmocný. ŘÍKÁ KDO?! Ano, také znám ty pocity, vím, jaké to je. Vážím 85 kg, což je při mé výšce 178 cm nadváha. Jsem docela překvapen svou vahou, čekal bych, že za 4 roky pouhého chození domů (2 km kopec tam i zpět) budu vážit mnohem více, možná se na tom podepsala moje vůle k abstinenci, možná bych se měl stydět. I dítě věku 13 let vypilo víc jak já, ale ne, nestydím se za to.

Ani pořádně nevím, kdy to začalo, tlustý jsem byl odjakživa. Vždy jsem se styděl za to, jak vypadám, vždy mi bylo líto, že marním své příležitosti na vztah, ale znáte to - to počká. Taky jsem byl často snílek, chtěl jsem být dokonalý ve všem, za každých okolností. Chtěl jsem se stát psychologem, ale jak již tušíte, spousty knih o psychologii, které jsem přečetl, jen přidávaly na mé váze. Toužil jsem po mnoha věcech, ale nic mi nevydrželo. Až jednoho dne…

Máme v rodině obezitu, musím uznat, že jsem o dost štíhlejší než nejbližší rodinný kruh. Jsem také dost soutěživý, poslední dobou jsem začal dohánět ostatní, což byly první střípky ke cvičení. Dalším střípkem jsou určitě spolužáci ve třídě, jeden vyloženě kulturista, druhý ektomorf s 2letým cvičením k nepoznání. A jeden z nejdůležitějších je moje přítelkyně, ano, ta, co sleduje mé kynutí, ta, co mi to poslední dobou začala připomínat. Už bylo na čase. Poslední střípek temného skla se roztříštil o zem a já konečně viděl.

Nechtěl jsem nic ponechat náhodě, bez disciplíny jsou pro mě věci těžké, všechno musí mít svá pravidla. Zašel jsem tedy za kulturisty ze třídy, překvapilo mě, s jakou radostí mě přijali. Nuže dobrá, poprosil jsem o vypracování tréninkového plánu a pomalu jsem se začal těšit, že půjdu zase vstříc svému snu a dosáhnu jej.

Je to dva týdny, co jsem byl poprvé v posilovně (no, ne tak docela, již jako student ZŠ jsem chodil do posilovny, ale nechal jsem toho rychle). Ten pocit nikdy nezapomenu. Šel jsem po boku spolužáka do posilovny, byl jsem plný očekávání, ale i napětí. První krok v posilovně: „Uf, jsem tu, ale néééé, proč jsem tu? No nic, zpátky už nemůžu, je to výzva.“ Do šatny se převléct, promluvit si se sebou v zrcadle: „Tak na co ještě čekáš?“ Šel jsem k prvnímu stroji, chopil se svého úkolu a snažil jsem se do toho dát všechno. Kdo by to byl řekl, že je ta činka tak těžká? Moje první váhy byly opravdu směšné, ale bylo mi jedno, jak se na mě lidé dívají. Byl jsem tam, protože jsem tam být chtěl, chtěl jsem, protože tomu nikdo nevěřil. První trénink byl za mnou, když největší zkouška v podobě oblečení bundy byla teprve přede mnou. Bolelo mě téměř všechno, chtěl jsem ze svého těla utéct, jenže pak jsem ho viděl v zrcadle, byl jsem to já, nebo ne, vypadalo to jako já, ale nebálo se to konat, mělo to vůli. S obrovskou radostí jsem odcházel. Dojel jsem domů, všechno mě bolelo, rozhodl jsem se to zahnat spánkem... Kdybych byl býval věděl, že ráno bude ještě horší, tak bych možná spát ani nešel. Druhý den mě sužovala bolest snad všeho, nebyl jsem schopný zvednout ruce, jediné, co šlo, tak chodit. Nikdy bych si neodpustil do té posilovny nejít. Po krátkém rozcvičení ze mě bolest úplně spadla a vrhnul jsem se, v rámci možností, do cvičení. Byl jsem šťastný, že jsem to neotočil. Stálo to za to, připadal jsem si jako vítěz, ačkoli jsem teprve na samém začátku. Již chápu kulturisty, ten pocit, to prostě člověk nikde jinde nezíská a já jsem moc vděčný, že to můžu sdílet s nimi. Posilování podřizuji všechno a neexistuje minuta, kdy bych řekl, že tam nechci. Posilování je teď to hlavní, co mě baví, škoda, že jsem to tak dlouho přehlížel. Taky jsem vděčný za své střípky a lidi, bez kterých bych nezačal.

Už zbývá jediné, sestavit jídelníček směrem k dietě. Určitě napíšu, jak jsem dopadnul. A přeji všem sedícím bez odhodlání, aby se do toho pustili, našli si své střípky.